ECLI:CZ:US:2002:3.US.382.02
sp. zn. III. ÚS 382/02
Usnesení
III. ÚS 382/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. N., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002, sp. zn. 20 Co 50/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2001, sp. zn. 24 C 222/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2002 (20 Co 50/2002-30) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
17. října 2001 (24 C 222/2000-18) a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod), a také právo plynoucí z čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv
došlo - stručně shrnuto - jednak tím, že obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu vůči České republice na zaplacení částky 90.000,- Kč (odvolací soud zamítavý rozsudek obecného soudu I. stupně potvrdil), která měla přestavovat náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§18 zák. č. 58/1969 Sb.), jednak tím, že jej zavázaly nahradit státu náklady řízení před obecnými soudy obou stupňů (odměna za zastupování advokátem). Posléze uvedené tvrzení odůvodnil stěžovatel tím, že zastupování českého státu je "zákonnou povinností ministra financí", který je pro tento účel "personálně i finančně plně vybaven ze státního rozpočtu", že proto "nelze spravedlivě žádat na neúspěšném žalobci, aby hradil náklady advokáta, který zastupuje dle plné moci ministerstvo financí", a že "hrozba povinnosti náhrady" v obdobném případě "porušuje volnost a svobodu poškozeného domáhat se náhrady škody od státu".
Stěžovatel proto - aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže odůvodnil - navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je výlučně zaměřeno na otázky spojené s obecným právem, které však Ústavnímu soudu ve smyslu jeho rozhodovací praxe nepřísluší posuzovat (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), z odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že oba obecné soudy stěžovatelově věci věnovaly dostatečnou pozornost, z níž také v potřebném rozsahu zjistily skutkový stav věci, a jestliže dospěly k závěru, že stěžovatel v rozhodném směru neunesl stran svých tvrzení důkazní břemeno, je tento závěr zcela v souladu se skutkovými zjištěními; ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel nekonkretizuje, jaké jeho vlastní věci či věci z jeho podílu na bezpodílovém spoluvlastnictví manželů mu byly protiprávním postupem při realizaci konfiskačního výroku z někdejšího trestního odsouzení (později zrušeného rozsudku Obvodního soud pro Prahu 6 - 1 T 264/72) odebrány a obdobně jako v řízení před obecnými soudy jen opakuje námitku nepřezkoumatelnosti obecnými soudy vydaných rozhodnutí, která "odporují životní praxi, že spořádání rodin s nezletilými dětmi nemá jednoho majetku". Obdobně nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatele stran jeho povinnosti náhrady nákladů na právní zastoupení advokátem; co do věcné stránky pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele odkázat na zcela dostatečné odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem, když jinak i tato problematika, z důvodů vyložených již dříve, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Protože z rozhodovacích důvodů obecných soudů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, že tyto soudy se zabývaly všemi tvrzeními stěžovatele a že se s nimi také přiměřeným a zákonným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze než uzavřít, že za výhrady již dříve zmíněné rozhodnutím obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. července 2002