ECLI:CZ:US:2002:3.US.436.2000.1
sp. zn. III. ÚS 436/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. Z. B., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala osobně dne 24. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na vyklizení bytu. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl. 1, 3 odst. 1, čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhovatelka se dále domnívala, že postupem soudů v rozporu s uvedenými ustanoveními došlo rovněž k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čímž bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Návrh byl podán včas. Spolu s návrhem byl podán i návrh na zrušení §706 občanského zákoníku.
Osobním podáním ze dne 14. 2. 2002 podala navrhovatelka dále návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, rovněž ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, tento návrh byl veden pod sp. zn. III. ÚS 102/02. Označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Navrhovatelka uvedla, že i rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva. Současně navrhovala, aby obě její podání byla spojena ke společnému projednání. Návrh byl podán včas. Spolu s ústavní stížností byl znovu opakován návrh na zrušení §706 občanského zákoníku.
Usnesením, č.j. III. ÚS 436/2000-14, ze dne 18. 4. 2002, spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a věc je nadále vedena pod sp. zn. III. ÚS 436/2000.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 24 C 68/97, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka (jako vlastnice předmětného domu) se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhala uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt č. 14 o velkosti 2+1 I. kategorie ve 4. podlaží domu č.p. 657 v Praze 5, ul. P. a vyklizený jej odevzdat navrhovatelce. Obvodní soud pro Prahu 5 po rozsáhlém dokazování rozsudkem, č.j. 24 C 68/97-58, ze dne 4. 5. 1999, zamítl podaný návrh. V odůvodnění pak uvedl, že žalovaný se svojí babičkou, která byla nájemkyní předmětného bytu sdílel společnou domácnost v době její smrti a tím došlo k přechodu nájmu bytu na žalovaného (§115 a §706 odst. 1 občanského zákoníku).
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který po doplnění dokazování, neshledal podané odvolání za opodstatněné a rozsudkem, č.j. 54 Co 725/99-104, ze dne 12. 4. 2000, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a současně ve výroku k návrhu navrhovatelky, podaném v průběhu řízení před odvolacím soudem, vyslovil nepřípustnost dovolání. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému závěru právnímu, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Dále uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom, že žalovaný sdílel společnou domácnost s babičkou v době jejího úmrtí při nedostatku jiného vlastního bytu, čímž u něho došlo k přechodu nájmu předmětného bytu , a proto navrhovatelce nelze poskytnout ochranu vlastnického práva spočívající v navrhovaném vyklizení předmětného bytu. Přitom není zapotřebí zkoumat, zda soužití žalovaného s babičkou bylo harmonické či nikoliv. Rozhodné je pouze faktické soužití ve společné domácnosti a nedostatek vlastního bytu v den úmrtí původního nájemce. K návrhu na připuštění dovolání pak odvolací soud uvedl, že posuzování otázky přenesení a udržení důkazního břemene v řízení o přechod nájmu bytu či hodnocení hodnověrnosti důkazů podle jejich pořadí a vztahu ke genezi vývoje institutu práva přechodu nájmu či souladu §706 občanského zákoníku s Listinou se zřetelem k negaci základních atributů vlastnického práva nemůže mít zásadní právní význam pro rozhodnutí o přechodu nájmu bytu, a proto byl tento návrh zamítnut.
K dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 26 Cdo 2843/2000-119, ze dne 22. 11. 2001, dovolání odmítl. V odůvodnění pak uvedl, že dovolání je přípustné, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem. Při jejich zkoumání zjistil, že nejsou dány vady, uvedené v §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále konstatoval, že dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a) i b) o.s.ř. či podle §239 odst. 1 o.s.ř. Ke zkoumání přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že z hlediska podaného dovolání podmínky §239 odst. 2 nesplňují především dovolací námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, resp. proti správnosti jeho skutkových zjištění. K namítané právní námitce (tj. výklad §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku) pak Nejvyšší soud konstatoval, že v této věci je soudní judikatura ustálená a ani z okolností případu nevyplynula nutnost přijatý právní závěr měnit. Konečně k námitce rozporu §706 odst. 1 s Listinou Nejvyšší soud uvedl, že navrhovatelkou navržený postup (přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu) nepřipadá v úvahu, protože dovolání nebylo shledáno přípustným a dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu meritorně nepřezkoumával.
Jak bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala nejdříve ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, kterou pak doplnila i ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. V uvedených rozhodnutích spatřovala porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny a neposkytnutí ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, čímž došlo i k porušení čl. 95 Ústavy ČR , čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřovala porušení práva na spravedlivý proces především v tom, že dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné, i když podle jejího názoru předložené dovolací námitky měly charakter námitek právních. Navrhovatelka především polemizovala s názorem obecných soudů, týkajícím se výkladu pojmu "společná domácnost" u první skupiny osob, na něž podle §706 odst. 1 občanského zákoníku může přejít právo nájmu bytu. Dále namítala, že rozhodování soudu, které se řídí ustálenou judikaturou a nevezme v úvahu konkrétní okolnosti, je rozhodováním nespravedlivým. V dané konkrétní věci je výklad, který přijaly obecné soudy, v rozporu s dobrými mravy a ochranou práv a neoprávněně zvýhodňuje osobu, která se nechovala v souladu se zásadou dobrých mravů a jednala v rozporu se všemi principy rodinného soužití. Pokud jde o ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu I. stupně, pak navrhovatelka spatřovala porušení uvedených základních práv v tom, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu vlastnického práva navrhovatelky, když nadřadily nájemní právo nad právo vlastnické přes důvodné pochybnosti (podle názoru navrhovatelky) o tom, zda v předmětné věci byly naplněny podmínky pro přechod nájmu ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí všech obecných soudů v dané věci a současně navrhovala i zrušení §706 občanského zákoníku.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze. Ve vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a setrvává na svých skutkových i právních závěrech, přičemž zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Navrhovatelkou mylně tvrzený rozpor §706 občanského zákoníku s Ústavou ČR a Listinou nepovažuje za relevantní důvod pro podání ústavní stížnosti, a proto navrhoval, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta či jako nedůvodná zamítnuta.
K výzvě Ústavního soudu podal dále vyjádření i Nejvyšší soud ČR. Ve vyjádření dovolací soud uvedl, že řešení právní otázky týkající se výkladu §706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku navrhovatelka napadla v ústavní stížnosti ze stejných důvodů jako v dovolání. V odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je podrobně uveden výklad tohoto ustanovení, který se v soudní praxi soudů všech stupňů ustálil. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo s touto judikaturou v souladu, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR přitom neshledal důvod pro to, aby se od své dosavadní judikatury ohledně §706 odst. 1 občanského zákoníku odchýlil, přičemž nesdílí názor navrhovatelky, že by výklad tohoto pojmu měl být ve své podstatě závislý na stavu rodinného soužití z hlediska osobního vztahu mezi rodinnými příslušníky. Mezi rodinnými příslušníky, zvláště pak při rozdílu dvou generací, vznikají v rámci soužití i konfliktní situace, aniž by to ohrozilo jejich soužití. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy babička sice podala žalobu na vyklizení, ale posléze ji vzala zpět a řízení ve věci bylo zastaveno. Navrhovatelka přitom tuto skutečnost, jakož i další důkazy zcela pomíjí. Nejvyšší soud proto navrhoval, aby Ústavní soud návrh mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněný anebo návrh zcela zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a konstatoval, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením návrhu směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že v předmětné věci dovolání není přípustné. Podstatné bylo posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., kde je na úvaze Nejvyššího soudu, zda v rozhodnutí soudu odvolacího shledá otázku zásadního právního významu. Je samozřejmé, že ani ustálená judikatura není "ustálena" absolutně v tom smyslu, že by nemohlo dojít k jinému právnímu závěru. Je však zapotřebí si uvědomit, v jakém smyslu se judikatura obecných soudů (ale i Ústavního soudu) používá. V duchu dřívějších rozhodnutí lze samozřejmě postupovat jen tehdy, jestliže je předmětná věc podřaditelná pod právní popis dřívějších rozhodnutí. Pokud tomu tak není, je samozřejmě na místě rozhodnutí odlišné. V předmětné věci však taková situace nenastala, skutkové základy předmětné věci nenasvědčovaly jinému právnímu posouzení, a proto aplikace ustálené judikatury týkající se §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku byla na místě. K odlišnému uplatňování předmětného ustanovení nedospěl ani Ústavní soud, který se aplikací tohoto ustanovení zabýval ve věci vedené pod II. ÚS 544/2000 a jeho protiústavnost neshledal. Ústavní soud proto při posuzování návrhu směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces. K porušení ochrany vlastnického práva tímto rozhodnutím dojít nemohlo vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR nezkoumal předmětnou věc meritorně.
Dále se Ústavní soud zabýval posouzením návrhu směřujícího proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5. Při přezkoumávání těchto napadených rozhodnutí z hlediska vznesených ústavních námitek konstatoval Ústavní soud, že jejich jádrem, i když to není striktně vyjádřeno, je polemika navrhovatelky s právními závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud přezkoumal řízení jak před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím a dospěl k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, provedly velmi rozsáhlé dokazování, reagovaly na návrhy obou účastníků řízení. Dále pak provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak jim to ukládá ust. §132 o.s.ř. Provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí jednoznačně a přesně uvedly, ke kterým důkazům se přiklonily a jakou váhu jim přičítaly a z jakých důvodů. V této souvislosti Ústavní soud plně odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž jednoznačně dospěl k závěru, že pokud obecné soudy postupují v procesu dokazování v souladu s výše uvedenou zásadou a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nepřísluší Ústavnímu soudu vnitřně zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů. Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily právo navrhovatelky na spravedlivý proces ve smyslu příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy. Pokud jde o námitku, týkající se porušení ochrany vlastnického práva, pak Ústavní soud konstatoval, že nelze základní práva a svobody jednotlivce aplikovat tak, aby jejich realizací docházelo k porušení základních práv a svobod dalších osob. Jestliže byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro přechod práva nájmu, jímž je chráněno postavení nájemce bytu a jeho nejbližších příbuzných, nelze tuto skutečnost považovat za porušení práva vlastnického, protože zde zákon sám omezuje vlastnické právo ve prospěch dalších osob. Ústavní soud již výše uvedl, že obecné soudy postupovaly v meritu věci velmi pečlivě a uvážlivě a dospěly k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku. Ústavní soud proto konstatoval, že jejich rozhodnutím nedošlo ani k porušení čl. 11 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu