ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2843.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2843/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. B., proti žalovanému P. N., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 68/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č. j. 54 Co 725/99-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.4.2000, č. j. 54 Co 725/99-104, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu I. stupně) ze dne 4.5.1999, č. j. 24 C 68/97-58, který výrokem označeným I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost „vyklidit byt č. 14 o velikosti 2 + 1 I. kategorie ve 4. podlaží domu čp. 657 v P. (dále jen „předmětný byt“) a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku“; výrokem označeným II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výrokem označeným III. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud se i po doplnění dokazování ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, tak i s jeho právními závěry, když dovodil, že žalobkyni nelze poskytnout ochranu vlastnického práva spočívající v navrhovaném vyklizení předmětného bytu žalovaným ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., jelikož na žalovaného přešlo právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. Vycházel ze závěru, že žalovaný se svojí babičkou M. N. sdílel společnou domácnost v době její smrti (t.j. dne 2.2.1997), a to za splnění podmínky nedostatku vlastního bytu. Nepovažoval přitom za rozhodné, zda soužití žalovaného s jeho babičkou v předmětném bytě bylo harmonické, či nikoliv.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a dovolací důvody formálně podřadila pod ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Současně uvedla, že jsou dány otázky zásadního právního významu, jež spočívají v posouzení otázek přenesení a udržení důkazního břemene, v hodnocení hodnověrnosti důkazů podle jejich pořadí v řízení o přechod nájmu bytu podle §706 obč. zák. a dále v souvislosti s vývojem tohoto institutu od ustanovení §179 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1991) k ustanovení §706 obč. zák., a konečně v posouzení otázky souladu ustanovení §706 obč. zák. s Listinou základních práv a svobod se zřetelem k základním atributům vlastnického práva. V tomto směru dala „k úvaze přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu České republiky.“ Také další konkrétní výtky směřovala dovolatelka zejména do způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, tedy do skutkového posouzení věci; navíc namítla, že „při ústním jednání dne 13.1.1998 jeden ze svědků (otec žalovaného) při výslechu nahlížel do protokolu z předcházejícího jednání ve věci“, čímž zpochybnila správnost postupu soudu a následně i hodnotu tohoto důkazu. Uvedla rovněž, že není správný závěr soudů o tom, že žalovaný se svou babičkou sdílel společnou domácnost, neboť soud I. stupně dovodil, že jejich vzájemné vztahy nebyly dobré. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny, a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a protože rozsudek soudu I. stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji dovozuje také sama dovolatelka, neboť v průběhu odvolacího řízení učinila prostřednictvím svého právního zástupce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který odvolací soud ve výroku svého rozsudku zamítl, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).
V dané věci podala žalobkyně v rámci odvolacího řízení, a to ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku dne 12.4.2000, písemný návrh na připuštění dovolání (na č.l. 95 až 97 spisu), v němž otázky zásadního právního významu formulovala jak po stránce obsahové, tak i formální (t.j. do pěti bodů), stejně jako v následně podaném dovolání.
Podmínky stanovené v §239 odst. 2 o.s.ř. především nesplňují dovolací námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, resp. proti správnosti jeho skutkových zjištění, když u dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (t.j. o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), lze, vedle důvodů uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., uplatnit pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a tím řešení pouze právních (nikoliv skutkových) otázek.
Otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. proto nelze shledat v dovolatelkou formulovaných otázkách (uvedených pod bodem 1, 2, 4 a 5 dovolání) ani v dalších námitkách vztahujících se k důkazní povinnosti účastníků řízení či hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť jejich prostřednictvím vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Výtky tohoto obsahu se týkají nikoli právního posouzení věci (omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav), nýbrž pochybení ve zjištění skutkového stavu (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Je také nutno dodat, že obsahují-li dovolací argumenty kritiku postupu odvolacího soudu při úvahách o provádění (opakování) důkazů, mohla by sice případná pochybení soudu naplnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., tento důvod však lze relevantně uplatnit (a dovolací soud by k němu musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) jen u dovolání přípustného; sama o sobě ale taková vada řízení přípustnost dovolání nezakládá.
Uvedené podmínky nemůže splnit rovněž dovolací námitka, byť jde o námitku právní, týkající se výkladu pojmu „společná domácnost“ u osob uvedených v §706 odst. 1 obč. zák., a to ve vztahu k okolnosti, kdy - jak uvádí dovolatelka - bylo prokázáno, že „vztahy mezi žalovaným a jeho babičkou nebyly dobré“, a za této situace nelze „hovořit o tom, že by tyto osoby sdílely společnou domácnost.“
V projednávané věci měl sice pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam výklad ustanovení §706 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni smrti nájemkyně bytu M. N., tj. ve znění po novele provedené s účinností od 1.1.1995 zákonem č. 267/1994 Sb., - dále opět jen „obč. zák.\"), podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Výklad tohoto ustanovení se však již - ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu - v soudní praxi ustálil.
Podle ustálené judikatury (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejichž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99) je pojem „společné domácnosti\" u první skupiny osob, na něž může právo nájmu bytu přejít, (t.j. osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák., mezi něž patří i vnuci) , vykládán volněji než pojem „společné domácnosti“, vymezený v §115 obč. zák. I když se u těchto osob nevyžaduje existence spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu, je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.
Součástí skutkových zjištění soudu I. stupně, z nichž po doplnění dokazování vycházel i soud odvolací (a které byly v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelné), bylo zjištění, že žalovaný v předmětném bytě se svou babičkou bydlel. Odvolací soud proto nepochybil, když v rámci právního posouzení věci dospěl k závěru, že žalovaný splnil podmínky (vedení společné domácnosti s babičkou) pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák.; tedy, že předmětný byt užívá na základě řádného právního důvodu. Dovolatelkou tvrzená okolnost (a to ani za předpokladu jejího prokázání), že vztahy mezi žalovaným a jeho babičkou nebyly dobré, není okolností pro přechod práva nájmu bytu právně významnou.
Jestliže v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na straně žalovaného byla dána (prokázána) vůle žít se svojí babičkou trvale ve společné domácnosti, a - mimo jiné - na základě toho dovodil, že na žalovaného přešlo právo nájmu předmětného bytu, nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč. zák. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Dovolací námitky (formálně uplatněné podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.) tedy nebyly uplatněny důvodně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou vyšších soudů a řešené právní otázce, a tedy ani dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, tak nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka navíc vznáší námitku, že ustanovení §706 obč. zák. je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, „když opakované přechody nájmu mohou být na dobu neurčitou a i po několik generací trvající negujíc zcela základní atributy vlastnického práva, a to ius disponendi a ius utendi“, a v tomto směru dává dovolacímu soudu v úvahu přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR (§109 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Protože však dovolání nebylo shledáno přípustným a dovolací soud z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu meritorně nepřezkoumával, nepřichází ani dovolatelkou navržený postup ve věci v úvahu. Ústavní soud se ostatně ve své rozhodovací činnosti zabýval i aplikací ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001), aniž by shledal důvod pro postup podle §64 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. pro podání návrhu na zrušení tohoto zákonného ustanovení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalobkyni, která nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu