ECLI:CZ:US:2002:3.US.448.02
sp. zn. III. ÚS 448/02
Usnesení
III. ÚS 448/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.R., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 29 Co 99, 100/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001, sp. zn. 39 C 297/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (absence datování a potvrzení jejího přijetí ze strany advokáta), ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů [rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001 - 39 C 297/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002 - 29 Co 99,100/2002-58], a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 3. prosince 2001 (39 C 297/2000) zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaní (Y. E. a M. E.) byli povinni vyklidit dům čp. 767 se stavební parcelou č. 2656 a parcelou č. 2657 v k. ú. K. a takto vyklizené nemovitosti vydat stěžovatelce. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v již předchozím řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 403/91, se stěžovatelka domáhala povinnosti uzavřít dohodu o užívání předmětných nemovitostí, když její žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť bylo prokázáno, že žalovaní nejsou osobami povinnými dle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., a proto stěžovatelce nesvědčí právo vlastníka k uvedeným nemovitostem. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozsudkem Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen, když odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřovala stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) v tom, že obecné soudy při vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí nerespektovaly nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne
6. října 1999, dle něhož osoby rehabilitované podle zák. č. 119/1990 Sb., které nesplnily podmínky zák. č. 87/1991 Sb. (podmínku státního občanství), mohou podat reivindikační žalobu dle občanského zákoníku. Stěžovatelka poukázala na to, že uvedené stanovisko Ústavního soudu je nutno vykládat extenzivně, a to na základě analogie legis i ve vztahu k osobám, které sice podmínku státního občanství splňují, nicméně neuspěly při uplatnění svého restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a ostatně nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně vyplývají dostatečně zřetelně důvody, pro které byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a je z nich zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování věci obecné soudy řídily, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Použitím určitého právního názoru, byť odlišného od přesvědčení stěžovatelky, k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo, odhlédnuto již od toho, že jejich tvrzené porušení stěžovatelka ani nezdůvodnila.
Obdobně nedůvodný jeví se stěžovatelčin odkaz na jí označený nález Ústavního soudu ze dne 6. října 1999 (Pl. ÚS 9/99). Z právní věty tohoto nálezu plyne, že "u soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a v jejichž případě byly vysloveny zrušující výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazující výroky
o propadnutí majetku, nedochází tímto k nové expropriaci. Jakkoli tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze v jejich případě apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku". Jak však sama stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, pod uvedenou skupinu osob nespadá a svůj nárok v řízení před obecnými soudy již jednou neúspěšně uplatnila podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích (zák. č. 87/1991 Sb.). Je tedy zřejmé, že v uvedeném nálezu jde o věc skutkově odlišnou.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady v předložené plné moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. srpna 2002