ECLI:CZ:US:2002:3.US.483.01
sp. zn. III. ÚS 483/01
Usnesení
III. ÚS 483/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V.Ž., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2001, sp. zn. 16 Co 96/2001, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 26 C 120/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své pracovněprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2001 (16 Co 96/2001) a jemu předcházející rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. ledna 2001 - 26 C 120/99-145), a tvrdil, že označené obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4. ledna 2001 (26 C 120/99-145) uložil žalované (O.,) povinnost zaplatit stěžovateli částku 77.243,- Kč s příslušenstvím a žalobu do částky 514.512,- Kč s příslušenstvím zamítl. Soud
I. stupně dospěl totiž k závěru, že stěžovateli náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze za dobu od 1. ledna 1995 do 31. prosince 1995 v celkové výši 77.243,- Kč. Jednotlivé měsíční nároky do 31. prosince 1994 jsou podle názoru soudu I. stupně, s ohledem na ust. §261 a §263 odst. 3 zákoníku práce, promlčeny, neboť žalovaný námitku promlčení proti němu uplatnil. Nároky za dobu po 1. lednu 1996 pak stěžovateli nepřísluší proto, že s účinností od tohoto data došlo na jeho straně, odchodem do starobního důchodu, ke změně poměrů ve smyslu ust. §202 odst. 1 zákoníku práce, v jejichž důsledku zanikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. května 2001 (16 Co 96/2001) rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vzal za správná skutková zjištění nalézacího soudu a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Současně dovolání proti svému rozhodnutí nepřipustil.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, a současně také posuzovanou ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 6. června 2002 (21 Cdo 1536/2001-188) dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel odůvodnil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že "obecné soudy při svém rozhodování aplikovaly ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce a §202 zákoníku práce způsobem, který v dnešní společnosti neobstojí". Ust. §202 odst. 1 zákoníku práce je v současné době nutno vykládat tak, že rozhodující pro posuzování poměrů je zdravotní stav zaměstnance, tedy jeho schopnost dále pracovat. Dále stěžovatel brojil proti vznesené námitce promlčení, neboť ji žalovaná uplatnila až na samém konci řízení. Za této situace považuje stěžovatel uplatněné námitky promlčení za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho věc byla již jednou Ústavním soudem řešena (IV. ÚS 319/99) a na skutečnost, že byl po roce 1968 v rámci politické persekuce diskriminován, a proto navrhl zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vedl polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů a odlišným výkladem ve věci aplikovaných hmotněprávních ustanovení zákoníku práce - jinými slovy brojil proti věcné správnosti rozhodnutí soudu I. i II. stupně - přitom však přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a již proto mu nepřísluší přezkoumávat legalitu či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jak již bylo mnohokráte dříve vyloženo, je zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny. K porušení práva na právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) pouhou aplikací jednoduchého práva - příslušných ustanovení zákoníku práce, jejichž výklad je nadto v souladu s judikaturou vyšších obecných soudů - proto nedošlo.
Ostatně s tvrzeními stěžovatele, která vznesl v ústavní stížnosti shodně jako v odvolání a dovolání (stran změny poměrů založené přiznáním starobního důchodu a uplatnění námitky promlčení), se řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (§157 odst. 2, §169 odst. 4 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. září 2002