ECLI:CZ:US:2002:3.US.563.01
sp. zn. III. ÚS 563/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M.J., zastoupeného JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2001, čj. 22 Co 465/2000-100, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 21. 9. 2001, zrušení rozsudku Krajského osudu v Praze ze dne 12. 6 .2001, čj. 22 Co 465/2000-100, neboť podle jeho názoru tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 3. 2000, čj. 13 C 53/99-66, kterým soud I. stupně uložil navrhovateli jako žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně do zaplacení.
Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp.zn. 13 C 53/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 2. 7. 1998 podala žalobkyně L.R. žalobu proti navrhovateli o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím. Odůvodnila ji tím, že žalovaný nesplnil závazek z dohody ze dne 23. 4. 1998 a nezajistil v souvislosti s převodem družstevního bytu přiřazení sousedícího nebytového prostoru k předmětnému bytu. V předmětné dohodě se žalovaný zavázal, že vrátí část úplaty za převod družstevního bytu ve výši 100.000,- Kč v případě, že se mu do 27. 5. 1998 nepodaří splnit uvedený slib.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 3. 2000, čj. 13 C 53/99-66, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný (navrhovatel) je povinen zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% ročně ode dne 28. 5. 1998 do zaplacení. Rozsudek soud odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci spolu platně uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Došlo k dohodě o ceně za převod zmíněných práv, která byla později doplněna prohlášením žalovaného, ve kterém se zavázal zajistit k převáděnému bytu sousedící místnost, do té doby sloužící jako nebytový prostor. V prohlášení se žalovaný dále zavázal, že v případě, že se mu připojení této místnosti nepodaří zařídit do 27. 5. 1998, vrátí žalobkyni z kuní ceny 100.000,- Kč. Toto prohlášení má veškeré náležitosti smlouvy, žalovaný byl způsobilý tento právní úkon učinit a smlouva neodporuje zákonu.
Tento rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal nesprávné právní posouzení provedených důkazů. K sepsání předmětného prohlášení byl donucen především potřebou peněz na koupi rodinného domku, kterou v té době realizoval.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2001, čj. 22 Co 465/2000-100, rozsudek soudu I. stupně, po doplnění řízení, potvrdil. Zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Rozsudek odůvodnil tak, že dnem 22. 4. 1998 na základě dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu přešla práva a povinnosti spojené se členstvím v bytovém družstvu na žalobkyni. Dohoda, kterou účastníci uzavřeli dne 23. 4. 1998 je podle názoru soudu dohodou o ceně vypořádacího podílu v bytovém družstvu. V této dohodě se žalovaný zavázal, že zajistí, aby žalobkyně mohla ještě užívat přilehlý nebytový prostor. Pro případ, že by se tento záměr nezdařil, se zavázal vrátit žalobkyni ze zaplacené kupní ceny částku 100.000,- Kč. Odvolací soud tedy dospěl ke stejnému závěru, jako soud I. stupně, tedy že dohoda ze dne 23. 4. 1998 je dohodou o úplatě za souhrn práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu, který má majetkovou hodnotu a výši úplaty si účastníci stanovili dohodou. Protože se žalovanému jeho záměr s připojením nebytového prostoru nezdařil, je požadavek žalobkyně na vrácení dohodnuté částky po právu.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž bez jakékoli ústavněprávní argumentace požaduje jeho zrušení, protože jím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Současně podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je usnesením ze dne 15. 5. 2002, čj. 29 Odo 640/2001-125, odmítl.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal.
Pokud jde o námitku, že postupem soudu bylo porušeno navrhovatelovo základní právo na spravedlivý proces, ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovateli nebylo bráněno aby v rámci soudního řízení užíval práva účastníka, mohl navrhovat soudu důkazy, které byly provedeny, využíval svého práva vyjadřovat se k důkazům protivné strany, soud po řádně provedeném řízení ve věci rozhodl a své rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu pečlivě odůvodnil. Soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že se nepřiklonil k navrhovatelovým závěrům, nemůže být vykládána jako zásah do jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo v sobě nezahrnuje nárok na úspěch v souzené věci.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2001, čj. 22 Co 465/2000-100, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu