ECLI:CZ:US:2002:3.US.671.01
sp. zn. III. ÚS 671/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti L., zastoupené JUDr. M.H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 2853/99-75, ze dne 11. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 27/99, ze dne 24. 8. 1999 a rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 247/98, ze dne 14. 7. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka osobně podala dne 21. 11. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 2853/99-75, ze dne 11. 9. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 27/99, ze dne 24. 8. 1999. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 247/98, ze dne 14. 7. 1998 a vyslovena přípustnost dovolání. Rozsudek soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vůči FNM ČR uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku SL, s příslušenstvím. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal, spis sp. zn. 48 Cm 247/98, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vůči žalovanému FNM ČR uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku SL (dále jen "SL"). Žalobkyně své požadavky opírala o to, že na základě příslušného rozhodnutí o privatizaci jí vzniklo právo koupit označený privatizovaný majetek. Ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o převodu majetku státu"), bylo rozhodnuto o metodě privatizace formou veřejné soutěže, jejímž vítězem se žalobkyně stala. Žalovaný FNM ČR však odpovídající smlouvu bezdůvodně odmítl uzavřít. Žalovaný namítal nedostatek pasivní legitimace. Krajský obchodní soud v Praze po provedeném řízení ve věci rozhodl rozsudkem, č.j. 48 Cm 247/98, ze dne 14. 7. 1998 a žalobu zamítl. V obsáhlém odůvodnění vycházel ze zjištěného skutkového stavu, který lze stručně rekapitulovat takto:
Rozhodnutím Ministerstva financí, č.j. 42/41643/96/LN, ze dne 20. 8. 1996, byla ve vztahu k předmětnému majetku stanovena privatizační metoda veřejná soutěž. FNM ČR veřejnou soutěž vyhlásil a přípisem ze dne 28. 11. 1997 sdělil žalobkyni, že se stala vítězem soutěže a upozornil ji, že v návaznosti na článek XIII soutěžních podmínek bude smlouva o prodeji privatizovaného majetku uzavřena po úhradě doplatku kupní ceny či alespoň po předložení dokladů o finančním krytí tohoto doplatku. Dále však usnesením vlády ČR č. 300 ze dne 29. 4. 1998 bylo FNM ČR uloženo zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže, Ministerstvo financí zároveň mělo změnit rozhodnutí o privatizaci předmětného majetku z formy veřejné soutěže na formu bezúplatného převodu. Vláda současné v uvedeném usnesení schválila bezúplatný převod privatizovaného majetku na město T. Ke splnění usnesení vlády vydalo Ministerstvo financí nové rozhodnutí o privatizaci, č.j. 42/19417/98/LN, ze dne 3. 6. 1998, v němž stanovilo privatizační metodu bezúplatný převod na město T. a přípisem ze dne 3. 6. 1998 předalo toto rozhodnutí k realizaci FNM. Právní posouzení pak soud I. stupně opřel o ustanovení §11 zákona o převodu majetku státu s tím, že příslušný majetek nebyl v době změny privatizační metody převeden na FNM. V průběhu řízení nebylo předloženo rozhodnutí zakladatele SL, kterým je Ministerstvo zdravotnictví, o vynětí části privatizovaného podniku, resp. rozhodnutí o zrušení podniku bez likvidace, kdy dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku by privatizovaný majetek přešel na žalovaný FNM ČR. Dále soud I. stupně poukázal na příslušná ustanovení zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o FNM, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 171/1991 Sb."). Na základě podrobného právního zdůvodnění proto soud I. stupně dospěl k závěru, že FNM ČR není ve sporu pasivně legitimován.
K odvolání žalobkyně jednal ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 1 Cmo 27/99-55, ze dne 24. 8. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a vyslovil přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu - zda výsledek veřejné soutěže může být FNM ignorován proto, že Fond v době vyhlášení soutěže majetek nedržel; zda příslušný orgán, rozhodující o privatizaci, může v době, kdy je již vítěz soutěže znám, měnit původní rozhodnutí o privatizaci; zda rozhodnutí, kterým se mění původní rozhodnutí o privatizaci musí či nemusí splňovat podmínky §10a zákona o převodu majetku státu. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Vrchní soud v Praze obšírně zabýval právním posouzením věci na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu před soudem I. stupně. Z povahy zákona o převodu majetku státu a zákona č. 171/1991 Sb. vyvodil, že FNM ČR nemůže majetek, určený k privatizaci, zcizovat podle své volné úvahy, je striktně vázán rozhodnutím o privatizaci v jeho aktuální podobě. Samotné rozhodnutí o privatizaci je autonomním aktem zákonem určených orgánů, jeho vydávání, obsah či jiné podobné náležitosti nepodléhají v žádném případě soudnímu přezkumu.
K dovolání žalobkyně rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 29 Cdo 2853/99-75, ze dne 11. 9. 2001, dovolání zamítl. Při posuzování věci vycházel Nejvyšší soud ze skutkového stavu, zjištěného soudy I. a II. stupně. Z tohoto skutkového stavu podle právního názoru Nejvyššího soudu vyplynul ten právní závěr, že mezi žalobkyní a FNM se jednalo o uzavření smlouvy v obchodní veřejné soutěži podle §281 a násl. obchodního zákoníku, když takto uzavíraná smlouva vykazovala zákonem předepsané obsahové i formální náležitosti včetně předmětu plnění a kupní ceny. Žádnou další smlouvu nebylo nutno mezi účastníky uzavírat, resp. zamýšlet k uzavření, protože tato smlouva byla způsobilá k převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, který byl privatizován v rámci prodeje části podniku, i jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí. V daném případě však nebyl splněn právně významný předpoklad, a to skutečnost, že privatizovaný majetek přešel na FNM, v předmětném případě vynětím části majetku podniku rozhodnutím zakladatele (§11 odst. 1 a 2 zákona o převodu majetku státu), protože FNM může převést privatizovaný majetek na nabyvatele jen tehdy, pokud s tímto majetkem disponuje právem vlastníka; pouze v takovém případě může přejít vlastnické právo k majetku na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy (§19 odst. 3 citovaného zákona). Nevyjme-li zakladatel na základě privatizačního rozhodnutí část majetku podniku ke dni určenému Fondem a nepřejde-li proto takto privatizovaný majetek na Fond v souladu s ustanoveními §11 odst. 1 a 2 citovaného zákona, poruší zakladatel zákonem stanovenou povinnost. Nebyla-li však za této situace účinnost smlouvy mezi FNM a nabyvatelem odložena do doby přechodu vlastnického práva na Fond - a v daném případě tomu tak nebylo - nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy. V zákonné úpravě chybí ustanovení pro případ nabytí nemovitosti od nevlastníka, pro takové řešení by musela svědčit zvláštní úprava v zákoně o převodu majetku státu, přičemž obecná zákonná úprava pro takový případ neexistuje. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že pokud FNM s předmětným majetkem nedisponoval právem vlastníka, byla takto smlouva v obchodní veřejné soutěži mezi Fondem a žalobkyní absolutně neplatná, neboť jejím předmětem bylo plnění nemožné. Tím je dána odpověď na první otázku zásadního právního významu. Pokud jde o další dvě položené otázky, Nejvyšší soud uvedl, že není oprávněn je řešit, poněvadž by se jednalo o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci soudem, které je podle §10 odst. 3 zákona o převodu majetku státu nepřípustné.
Proti všem rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou se domáhala jejich zrušení. V napadených rozhodnutích spatřovala porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž porušení tohoto práva spatřovala v tom, že obecné soudy nepromítly zásadu dobrých mravů podle §3 občanského zákoníku do hodnocení předpokladů a podmínek, za kterých bylo privatizační rozhodnutí přijímáno a nezabývaly se okolnostmi, za kterých došlo ke změně původního privatizačního rozhodnutí. Tímto postupem zbavily stěžovatelku práva na spravedlivý proces a porušily její právo na soudní ochranu. Základním pochybení soudu v tomto směru je skutečnost, že se soudy nezabývaly změnou privatizačního rozhodnutí a neopatřily si potřebné doklady k posouzení této otázky. Dále stěžovatelka uvedla, že v rozhodnutí vlády o změně privatizace a následném posuzování tohoto aktu obecnými soudy spatřuje závažné a hrubé porušení principu rovnosti účastníků privatizačního řízení i porušení základní zásady smluvních vztahů - "pacta sunt servanda".
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že základem sporu není vadné právní posouzení věci, nýbrž problematická privatizace a chybný přístup orgánů, zúčastněných v privatizačním procesu, včetně vlády ČR, která nejprve svým usnesením rozhodla o privatizaci SL metodou veřejné soutěže a poté v rozporu s výsledkem ukončené veřejné soutěže své předchozí usnesení zrušila a nahradila je novým, jímž změnila metodu privatizace na bezúplatný převod na město T. Chybně postupoval i FNM, který neodložil účinnost smlouvy uzavírané se stěžovatelkou do doby rozhodnutí zakladatele o převodu privatizovaného majetku na Fond. Svévolně, v rozporu s původním usnesením vlády postupoval zakladatel - Ministerstvo zdravotnictví, které věc evidentně zdržovalo a převedlo privatizovaný majetek na Fond teprve po revokaci usnesení vlády. Rovněž názory a závěry vyslovené ve stanoviscích a zprávách zainteresovaných a kontrolních orgánů, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nemohou mít vliv na právní posouzení věci a jen dokládají chybný postup, jak výše uvedeno. Nejvyšší soud nemohl řešit otázku oprávnění vlády ČR změnit rozhodnutí o privatizaci, protože by to bylo v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona o převodu majetku státu, které stanoví, že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem. Zásadním zůstává právní závěr, uvedl Nejvyšší soud ČR, že žalovaný FNM nemohl disponovat s privatizovaným majetkem právem vlastníka, protože majetek na něj nebyl v době uzavírání smlouvy zakladatelem převeden. Proto v rozhodné době ani nemohlo dojít k převodu privatizovaného majetku na stěžovatelku. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je nesouhlas stěžovatelky s tím, že obecné soudy nepřezkoumávaly, zda vláda ČR byla oprávněna rozhodnout o změně privatizační metody z privatizace metodou veřejné soutěže na privatizaci bezúplatným převodem. Všechny ostatní otázky, tj. zejména posouzení smlouvy o převodu privatizovaného majetku uzavírané mezi FNM a stěžovatelkou, jsou závislé právě na rozhodování o privatizaci. Ústavnímu soudu po přezkoumání celého řízení a všech podkladových materiálů nezbylo, než souhlasit s právními závěry obecných soudů v tom, že smlouva uzavřená mezi FNM a stěžovatelkou v době, kdy zakladatelem nebyla předmětná část privatizovaných SL převedena na Fond, je absolutně neplatná právě proto, že Fond v této době nemohl s uvedeným majetkem disponovat právem vlastníka. Skutečnost, že majetek byl zakladatelem převeden až následně po změně usnesení vlády a novém rozhodnutí o privatizaci, nemohla vést k odstranění výše uvedeného důvodu neplatnosti smlouvy a tak k její konvalidaci. O právním posouzení této skutečnosti není podle názoru Ústavního soudu pochyb. V podaném návrhu však stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv (práva na soudní ochranu) především v tom, že obecné soudy nepřezkoumaly usnesení vlády ČR o privatizaci, resp. změnu tohoto usnesení. Ústavní soud zde nemůže navrhovatelce přisvědčit právě proto, že samotné rozhodnutí o privatizaci je podle výše uvedené právní úpravy vyloučeno ze soudního přezkumu a soudy proto nemohou přezkoumávat a rozhodovat ve věci, která není svěřena do jejich pravomoci a naopak je z ní výslovně vyloučena. Pokud Ústavní soud judikoval, že je v pravomoci obecných soudů rozhodovat v otázkách souvisejících s privatizací, pak se jednalo vždy jen o soudní přezkum toho, zda byly naplněny předpoklady stanovené zákonem pro možnost privatizace. O takovou situaci se však v předmětné věci nejednalo, protože stěžovatelka vytýkala obecným soudům, že nepřezkoumaly samotné rozhodnutí vlády o privatizaci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno namítané právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu