ECLI:CZ:US:2002:3.US.68.02
sp. zn. III. ÚS 68/02
Usnesení
III. ÚS 68/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele MUDr. P. S., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 29 Odo 283/2001-109, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č. j. 7 Cmo 464/2000-84, a Městského soudu v Praze (Krajského obchodního osudu v Praze) ze dne 14. března 2000, č. j. 27 Cm 50/99-42, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která jsou mu zaručena čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání jako nedůvodné, když účelově reformuloval odlišně právní názor soudu I. stupně, přičemž jeho právní názor, vyslovený v rozhodnutí o dovolání, navrhovatel označil za ryze účelový.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud důvodně shledal dovolání stěžovatele nepřípustným po opodstatněném závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam [§218 odst. 1 písm. c), §243b odst. 4 obč. soudního řádu, ve znění účinném před l. lednem 2001], když v odůvodnění usnesení pak také mj. poukázal na své publikované rozhodnutí ze dne 1. června 2000 ve věci
32 Cdo 500/2000.
S ohledem na výše uvedené byl návrh, směřující proti označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o ústavní stížnost, napadající rozhodnutí soudu I. a II. stupně, zde je nutno konstatovat, že byla podána po lhůtě k tomu stanovené. Dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto, nelze považovat za procesní prostředek, jež zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje, a proto běh lhůty k podání ústavní stížnosti započal dnem doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 464/2000-84, tj. dnem 15. listopadu 2000, jak je jeho přijetí na stěžovatelem předložené listině vyznačeno [§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002