ECLI:CZ:US:2002:3.US.7.02
sp. zn. III. ÚS 7/02
Usnesení
III. ÚS 7/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Ř., a J. Ř., obou zastoupených Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001, sp. zn. 24 Co 370/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2001 (24 Co 370/2000-72), kterým byl zamítnut jejich nárok na vyplacení náhrad za znehodnocení vydaných nemovitostí, jako právním nástupcům po zemřelé oprávněné osobě dle zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen zákon o půdě), jemuž předcházel rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. května 2000 (18 C 238/99-35).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že jmenované obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu restitučních nároků (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně také porušily zásadu "při užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod)".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že nalézací soud zamítl jejich žalobu na náhradu za znehodnocení vydané nemovitosti, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ačkoli pro taková rozhodnutí - stručně řečeno - nebylo ani skutkových ani právních (zákonných) důvodů. Stěžovatelé spatřují v rozporu s dobrými mravy a ustanoveními občanského zákoníku zejména to, že obecné soudy vyhověly námitkám žalovaného (o promlčení nároku) a tvrzení, že dohoda z 10. 12. 1991 je pro její neurčitost absolutně neplatná. Dále namítají, že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn v důsledku neprovedení důkazů navržených stěžovateli (jejich účastnickým výslechem a nepřihlédnutím k dalším jednáním účastníků po uzavření dohody).
Aniž by stěžovatelé své tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv z hlediska ústavněprávních aspektů blíže zdůvodnili, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Podstata polemiky stěžovatelů s rozhodovacími důvody obecného soudu v meritu věci spočívá ve výkladu dohody ze dne 10. 12. 1991, která měla být dohodou o náhradě za znehodnocení nemovitostí dle §16 odst. 5 zákona o půdě. Obecné soudy I. a II. stupně shledaly dohodu podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatnou pro neurčitost, a tudíž nelze se domáhat plnění z absolutně neplatné dohody. Skutečnost, že by měli k dispozici jinou písemnou dohodu o zřízení nového závazku, stěžovatelé ani netvrdili (hovoří o ústních dohodách); pokud měl obecný soud zjistit obsah závazku z výpovědí navržených osob, považoval obecný soud návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování za nadbytečné, neboť písemnou dohodu lze změnit jen písemně (§40 odst. 2 obč. zák.). Osoby oprávněné podle
§16 zákona o půdě mohly se domáhat vydání náhrad za případné znehodnocení nemovitostí, a tedy od data 10. 12. 1991, kdy předchůdkyně stěžovatelů uplatnila svůj nárok, běžela šesti měsíční lhůta (§16 odst. 4 zákona o půdě), v níž měl žalovaný náhradu poskytnout a skončila dne 10. 6. 1992. Od tohoto data začala běžet obecná tříletá promlčecí doba, která skončila dnem 10. 6. 1995. Pokud obecné soudy vyhověly námitce promlčení vznesené žalovaným, správně použily ustanovení §100 odst. 1 a §101 obč. zákoníku, když zákon o půdě sám promlčení nároků jím založených neupravuje (stěžovatelé uplatnili právo u soudu až dne
30. 11. 1999). V ústavní stížnosti stěžovatelé opomíjí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů z jeho pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další). Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelů a vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejich výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ostatně stěžovatelé se mýlí, přičítají-li obecným soudům zvláštní "povinnost vyvíjet (v restitučních věcech) součinnost s oprávněnými osobami", neboť takováto "povinnost", vybočující očividně z rámce obecně uzákoněné povinnosti poučovací (§5 o. s. ř.), byla by ve zřetelném rozporu s ústavně přikázanou zásadou rovnosti účastníků (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou tvrzení stěžovatelů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. února 2002