ECLI:CZ:US:2002:3.US.729.01
sp. zn. III. ÚS 729/01
Usnesení
III. ÚS 729/01
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.K., zastoupeného JUDr.V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2001, sp. zn. 9 Co 711/2001, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. března 2001, sp.zn. 9 C 75/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2001 (9 Co 711/2001), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. března 2001 (9 C 75/97-59), jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 5. 1996 na nemovitosti v k. ú. S., mezi žalovaným 1. K., jako prodávajícím, a žalovaným 2. M.K., jako kupujícím, z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu stěžovatelem. Žalovaný 1. uzavřel kupní smlouvu nejdříve se stěžovatelem, ale k přechodu vlastnictví nedošlo a na totožné nemovitosti uzavřel novou kupní smlouvu (v rozporu s §39 občanského zákoníku) s žalovaným 2., který vlastnictví nemovitostí nabyl vkladem do katastru nemovitostí.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a zejména právo vlastnit majetek se zákonnou ochranou tohoto práva. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V tomto směru Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které zejména plyne, že naléhavý právní zájem na určení je dán jen tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 17/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 35, Praha 1995).
Obecné soudy na danou věc aplikovaly správný právní předpis [§80 písm. c) o. s. ř.], ten i v souladu se zákonem vyložily (§157 o. s. ř.) a dospěly k závěru, že žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 5. 1996 nelze vyhovět, neboť předmět požadovaného určení, tj. neplatnost smlouvy má povahu otázky předběžné ve vztahu k otázce základní, kterou je vlastnictví posouzených nemovitostí. Z výsledků dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, aniž by splnil zákonné předpoklady institutu, jehož se dovolával.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Pokud jde o námitku, že zamítnutím žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny, Ústavní soud odkazuje stěžovatele na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, podle níž je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, takže musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o neplatnost kupní smlouvy, na základě jehož výsledku má být až následně existence vlastnického práva teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže. V tomto směru jde tudíž o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z důvodů takto vyložených je zřejmé, že k porušení ústavních práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je pak dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. března 2002