ECLI:CZ:US:2002:3.US.749.01
sp. zn. III. ÚS 749/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení stěžovatele JUDr. V.P., zastoupeného JUDr. M.B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 34 Nc 102/2001-35, ze dne 21. 9. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal prostřednictvím faxového podání ze dne 29. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnil písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 34 Nc 102/2001-35, ze dne 21. 9. 2001, jímž bylo rozhodnuto, že návrhu stěžovatele na přikázání věci vedené pod sp. zn. 13 C 175/97 u Okresního soudu v Teplicích jinému soudu, a to Okresnímu soudu v Lounech, se nevyhovuje. Napadeným usnesením bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 175/97, vedený u Okresního soudu v Teplicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal u označeného soudu žalobu na splnění povinnosti podle §80 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Ze spisového materiálu i z podání stěžovatele vyplynulo, že tento soud ve věci po dlouhé období nejednal, a to až do doby, kdy dne 20. 12. 2000 byla tato věc přidělena jinému soudci. V mezidobí stěžovatel namítal průtahy v řízení před soudem I. stupně ve stížnosti předložené ministrovi spravedlnosti, který věc postoupil příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem k vyjádření. Nově určený soudce Okresního soudu v Teplicích začal ve věci činit procesní úkony, avšak stěžovatel podáním ze dne 28. 6. 2001 navrhl, aby věc byla podle §12 odst. 2 o.s.ř. z důvodu vhodnosti přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Lounech s odůvodněním, že jeho právnímu zástupci je vyhrožováno a dále, že má dlouholetý přátelský poměr k soudci Okresního soudu v Teplicích. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, č.j. 34 Nc 102/2001-35, ze dne 21. 9. 2001 tak, že se předmětná věc Okresnímu soudu v Lounech nepřikazuje. V odůvodnění pak uvedl, že přikázání věci k projednání jinému soudu z důvodu vhodnosti je prolomením zásady, že věc se projednává u věcně a místně příslušného soudu. Dále uvedl, že důvody okolností opodstatňujících přikázání věci jinému soudu budou mít různou povahu, a to v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jejich okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze spolehlivě dovodit, že jiným, než příslušným soudem, bude věc projednána rychleji a hospodárněji. V dané věci Krajský soud takové okolnosti neshledal.
Proti označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel ústavní stížnost, protože napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že mu nebyla dána možnost, aby se vyjádřil ke stanovisku žalovaného k návrhu na přikázání věci jinému soudu, čímž byla porušena procesní rovnost účastníků. Dále namítal, že Krajský soud nedostatečně posoudil stěžovatelem uváděné důvody, které opodstatňovaly přikázání věci jinému soudu, a své stanovisko v písemném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Stěžovatel se domníval, že v daném případě lze spolehlivě dovodit porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výraz zásad spravedlivého soudního procesu. Navrhoval proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho přesvědčení nebylo napadeným rozhodnutím porušeno žádné navrhovatelovo ústavní právo nebo svoboda, když řízení o uplatněném návrhu probíhá před věcně a místně příslušným soudem. Skutečnosti namítané navrhovatelem nemohou být ani podle stávající judikatury důvodem pro vyhovění návrhu na delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud proto navrhnul zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, že předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o.s.ř. je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Ze spisu je patrno, že v předmětné věci docházelo k průtahům v řízení před soudem I. stupně, stěžovatel využil svého práva namítat tyto průtahy. V souvislosti se změnami v obsazení soudu I. stupně byla věc přikázána v rámci rozdělení práce jinému soudci, který ve věci již začal činit potřebné procesní úkony. Není proto namístě předpokládat, že věc u tohoto soudu nebude řádně projednána. Navíc je věcí obecného soudu, aby v mezích své pravomoci o věci rozhodl na základě svého posouzení a lze v této souvislosti souhlasit s názorem obecného soudu, že není základním právem osoby, aby věc byla přikázána jinému soudu, naopak je základním právem osoby, aby věc projednal její zákonný soudce, tj. věcně a místně příslušný soud.
Ústavní soud odkazuje i na své dřívější rozhodnutí pod sp.zn. IV. ÚS 222/96, ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o.s.ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tento závazný právní názor, jejž lze považovat za ústavně konformní, sdílí Ústavní soud také v souzené věci.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu