ECLI:CZ:US:2002:4.US.109.02
sp. zn. IV. ÚS 109/02
Usnesení
IV. ÚS 109/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 33/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 01-4089/17/95, a platebního výměru Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2136/CD/95, . takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba na přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav-dálnice, o uložení celního dluhu ve výši 306.073,- Kč.
Stěžovatelka namítá, že správní soud, který při rozhodování v dané věci postupoval podle procesní úpravy, obsažené v ust. §247 až §250k, která tehdy již byla platně, ale dosud neúčinně, zrušena, měl postupovat s náležitou opatrností a zvažovat, zda by se užití pozdějšího zákona pro ni jevilo příznivějším, a to tím spíše, že stávající právní úprava správního soudnictví, podle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručovala spravedlivé projednání věci a vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Správní rozhodnutí o úhradě celního dluhu stěžovatelka vnímá jako sankci za to, že v důsledku neznalosti celní problematiky jí bylo vnuceno postavení celního deklaranta, a příjemce dopravovaného zboží se tak vyhnul placení celního dluhu.
Stěžovatelka je dále přesvědčena o neplatnosti platebního výměru celního úřadu, neboť v něm chybí jedna ze základních náležitostí správního rozhodnutí, a to barevné provedení otisku kulatého úředního razítka. Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, platný v době vydání platebního výměru, neobsahoval možnost použití jednobarevného otisku razítka, a proto barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka celního úřadu na platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. §2 odst. 3 citovaného zákona. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994.
V průběhu řízení stěžovatelka změnila svého právního zástupce a dne 24. 6. 2002 doplnila ústavní stížnost podáním, ve kterém uvedla, že na svých námitkách uplatněných v původní stížnosti trvá, informovala Ústavní soud, že dne 15. 2. 2002 podal F. M., bytem T., oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M., jež umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti C., s. r. o., v L., a vydávala potvrzení o proclení zboží, přičemž výsledky šetření policejních orgánů okresu Z. dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení stěžovatelka podala návrhy na obnovu řízení dle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu, že správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, s tím, že dle jejího názoru závěry z tohoto nálezu vyplývající jsou zcela použitelné i pro její případ. V doplnění ústavní stížnosti znovu tvrdila porušení práva na spravedlivý proces, což odůvodnila tvrzením, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy a při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, podle jejího názoru nemají oporu v provedeném dokazování, neboť ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) vůbec nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky, nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout, neboť označení v TCP neodpovídá označení žádného subjektu.
Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, nedostatečně a nesprávně přezkoumal jejich rozhodnutí a odmítl se zabývat námitkou uplatněnou stěžovatelku při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s údaji obsaženými v TCP. Skutkový stav byl zjištěn neúplně, zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná role pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží, neboť v tomto směru celní orgány postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, které vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu rozhodnutí, a tím porušil nejen příslušná ustanovení o.s.ř., ale i čl. 90 a 96 Ústavy ČR a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka rovněž namítla zbytečné průtahy v řízení, neboť napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995, z čehož dovozuje porušení jejího základního právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v ustanoveních §244 až §250t o.s.ř., je dle jejího přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo, a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv, způsobené celními orgány i Krajským soudem v Brně.
V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2002 stěžovatelka podrobněji rozvedla, že nemohla být celním deklarantem, ale pouze zástupcem příjemce (skutečného celního deklaranta), za kterého podepsala celní prohlášení. Jednala tedy jménem a ve prospěch zastoupené osoby, která jedině je povinna zaplatit příslušnou daň a zajistit, aby režim tranzitu byl řádně ukončen. Poukázala na to, že jí nelze klást za vinu, že odňala zboží celnímu dohledu, protože otázka, kdo je za odnětí odpovědný, je v současné době předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení a celní úřad o této otázce nemůže sám rozhodnout. Z těchto, jakož i výše uvedených, důvodů navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí celních orgánů a rozsudek správního soudu zrušil.
Krajský soud v Brně, ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv. Uvedl, že žalobu v souladu s části pátou, hlavou druhou o.s.ř., projednal v rozsahu námitek vznesených v žalobě a uplatněných ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Takovou námitkou neobsaženou v žalobě, resp. neuplatněnou ve stanovené dvouměsíční lhůtě, ke které nelze přihlížet, je námitka ohledně otisku razítka správního orgánu. Závěr stěžovatelky, že měl přerušit řízení a vyčkat zřízení správního soudnictví, považoval soud za zmatečný, stejně jako odkaz stěžovatelky na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který se týká trestnosti činu a trestu. Tvrzení stěžovatelky, že soud věc nesprávně právně posoudil, je dle názoru krajského soudu účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že celní orgány uložily stěžovatelce povinnost uhradit celní dluh v souladu s platnými ustanoveními celního zákona. Zdůraznil, že věc byla projednána veřejně, a bylo jen a pouze na stěžovatelce a její právní zástupkyni, zda se nařízeného jednání zúčastní.
Celní ředitelství Brno, ve vyjádření k ústavní stížnosti polemizovalo s námitkami stěžovatelky a uvedlo obdobnou argumentaci jako v předchozích rozhodnutích a ve vyjádření k žalobě.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 33/2000, Ústavní soud zjistil, že jádrem správní žaloby bylo tvrzení stěžovatelky, že nebyla osobou dopravující zboží přes státní hranici, ani osobou, která byla oprávněna se zbožím nakládat, a proto jí nevznikla povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení, ani odpovědnost za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, a dále také z toho důvodu, že její řidič J. H. nebyl stěžovatelkou v žádném případě zmocněn, aby v souvislosti s přepravou pohonných hmot činil jejím jménem jakékoliv právní úkony.
Z odůvodnění rozsudku správního soudu vyplynulo, že pro posouzení věci nebylo dle názoru soudu rozhodující, zda stěžovatelka uzavřela s firmou C., s. r. o., Z. smlouvu o přepravě nebo zda této firmě přenechala za úplatu dopravní prostředek s řidičem nebo zda řidiče dočasně přidělila k výkonu práce k jiné právnické osobě, ale to, jaký subjekt byl uveden jako deklarant v TCP. Správní soud konstatoval, že šlo o právního předchůdce stěžovatelky a že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila, že převzala závazky svého právního předchůdce společně a nerozdílně s nově vzniklou společností S. s. r. o., Dvůr Králové nad Labem. Byla tedy osobou dopravující zboží přes státní hranice a podle příslušných ustanovení celního zákona jí vznikly povinnosti, které nesplnila. Tyto závěry se stěžovatelce v průběhu řízení před celními orgány nepodařilo relevantním způsobem vyvrátit či zpochybnit. K další námitce stěžovatelky, týkající se podpisu řidiče na TCP, správní soud odkázal na ustanovení §20 občanského zákoníku a uzavřel, že tvrzení stěžovatelky, že k takovému úkonu nebyl řidič oprávněn, a že proto stěžovatelku jeho jednání nezavazuje, nebylo relevantním způsobem prokázáno. Správní soud tedy neshledal, že by celní orgány postupovaly v rozporu s platnými právními předpisy, a protože neshledal ani žádné jiné vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu více ústavních stížností, směřujících proti různým dalším rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice, Oblastního celního ředitelství v Břeclavi a Krajského soudu v Brně s prakticky stejnou ústavně právní argumentací jako v projednávaném případě, neboť orgány veřejné moci rozhodovaly o věcně stejné problematice, tj., zda stěžovatelka byla v postavení subjektu, kterému příslušelo zaplatit celní dluh, či nikoliv. Usneseními ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV.ÚS 105/02 a IV.ÚS 108/02 a usneseními ze dne 16.10.2002, sp. zn. IV.ÚS 107/02 a IV.ÚS 110/02, čtvrtý senát Ústavního soudu odmítl čtyři z těchto stížností z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti a od právních závěrů v nich obsažených nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
Pokud jde o tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud i v tomto případě konstatuje, že stěžovatelka nevyužila možnosti účastnit se jednání před správním soudem dne 28. 11. 2001, a jak vyplývá z úředního záznamu založeného v soudním spisu (č.l. 20), svoji neúčast, jakož i své tehdejší právní zástupkyně, omluvila. Její tvrzení, že správní soud se odmítl zabývat jednou z jejích námitek vznesenou při jednání soudu, se tak jeví jako zmatečné. Co se týče zbytečných průtahů v řízení, z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že Krajskému soudu v Brně byla věc postoupena Krajským obchodním soudem v Brně usnesením ze dne 29. 6. 1999, jež nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. V soudním spisu není žádný doklad o tom, že by stěžovatelka brojila proti průtahům v průběhu řízení dostupnými prostředky (stížností k předsedovi soudu), a v této části je tedy třeba na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. Navíc akceptování této výhrady a připojený akademický výrok o porušení práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto, by postrádalo praktický význam
V souvislosti s výtkami směřujícími vůči správnímu soudu, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud připomíná principy soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřené mimo jiné v ustanovení §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytýčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle §250b o.s.ř. To se týká především námitky nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna až v ústavní stížnosti, stejně jako námitky, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity, zakotveného v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), a tudíž i nepřípustnost ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodů obsažených v ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona. Jak Ústavní soud vyjádřil ve svých shora citovaných usneseních z 8. 8. 2002, argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva.
Stejně neakceptovatelné je i tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod správním soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na právní úpravu budoucí. Ve svém důsledku by takový postup znamenal popření principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy ČR (míněn je patrně čl. 95 Ústavy ČR), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.
K ostatním námitkám, vzneseným v ústavní stížnosti, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní dostupnou judikaturu, z níž je patrno, za jakých podmínek může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecného soudu. Rozsah práva na soudní ochranu, tak jak je formulován v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby z hlediska ústavnosti dohlížel na procesní čistotu toho kterého řízení v konkrétní věci. Z rozhodnutí celních orgánů založených v soudním spisu, jakož i ze žaloby, je zřejmá obrana stěžovatelky a důkazy, které ke svým tvrzením navrhovala. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud připomíná, že není v jeho pravomoci toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil, pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. To se však v projednávané věci nestalo. Co se týče obsahu pojmu spravedlivý proces, není možné jej vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Správní soud byl při přezkoumávání správního rozhodnutí vázán zjištěným skutkovým stavem a uplatněnými žalobními důvody stěžovatelky. Od těchto zákonných limitů Ústavní soud nemohl při přezkoumávání soudního rozhodnutí odhlédnout. Tento moment byl také tím, co odlišilo projednávaný případ od případu ukončeného nálezem ve věci IV.ÚS 446/98, na který stěžovatelka odkazovala v doplnění ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na neopodstatněnost návrhu Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatelky o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu