ECLI:CZ:US:2002:4.US.109.99
sp. zn. IV. ÚS 109/99
Usnesení
IV. ÚS 109/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 18 Co 166/95, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 7 C 165/91, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vysokou školou chemicko - technologickou v Praze, právně zastoupenou JUDr. O. P., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 1. 3. 1999, napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 7 C 165/91, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 18 Co 166/95, rozhodujícího v dané věci jako soudu odvolacího. Zmíněnými rozhodnutími se cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení citovaných práv spatřuje především v tom, že nebyla v řízení vůbec vyslechnuta a v žádném případě neměla s žalobcem, takto vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, rovné postavení. V návrhu uvedla, že dne 8. 4. 1991 uzavřela s původně druhým žalovaným (manželem), jakožto kupující (na straně jedné) a vedlejším účastníkem, jakožto prodávajícím (na straně druhé), kupní smlouvu, na jejímž základě jim vedlejší účastník prodal rekreační chatu ev. č. 0625 postavenou na pozemku č. kat. 100 a pozemek č. kat. 349/16 v k.ú. M., obec Š. Dále uvedla, že tato smlouva byla jako věcně správná a zákonná zaregistrována státním notářstvím, v důsledku čehož se spolu s druhým kupujícím stali vlastníky označených nemovitostí. Předmětné nemovitosti posléze prodali původně třetímu žalovanému, přičemž i tato kupní smlouva byla řádně registrována. Pro mnohaletý soudní spor, vyvolaný vedlejším účastníkem, však tento od uzavřené kupní smlouvy odstoupil, pročež mu byla stěžovatelkou (spolu s druhým žalovaným) vrácena kupní cena a uhrazeny investice do nemovitostí v mezidobí vložené. Stěžovatelka zdůrazňuje to, že ona a stejně tak i druhý a třetí žalovaný zmíněnými úkony realizovali svá základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž k žalobě vedlejšího účastníka, zpochybňujícího platnost původně uzavřené kupní smlouvy, byl zahájen soudní spor, který byl završen napadenými rozhodnutími. Přitom vedlejší účastník nehodlá uhradit investice do nemovitostí vložené, kterýmžto jednáním nepochybně nerespektuje čl. 11 Listiny. Napadenými rozhodnutími a postupem jejich vydání předcházejícím tak byla porušena již citovaná základní práva, a proto stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud svým nálezem tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 7 C165/91, a z něj mimo jiné zjistil, že vpředu označený rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jímž se dožadovala jeho zrušení ve výroku II. (v části potvrzující rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti její a druhého žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti), jakož i výroku III. (jímž bylo určeno, že vlastníkem tam označených a popsaných nemovitostí je vedlejší účastník). Dále nenapadala výrok II. v části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a jí a druhým žalovaným. Podané dovolání potom opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb (dále jen "o.s.ř."). Namítala, že neměla možnost se vyjádřit k žalobě o určení vlastnictví, když nebyla v průběhu osmi let jako účastnice řízení vyslechnuta, neměla rovné postavení s ostatními účastníky, a obecné soudy ji tak neumožnily realizovat její procesní práva. Po provedeném řízení dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že k vadám dle citovaného ustanovení o.s.ř. nedošlo, jakož ani k jiným vadám dle §237 odst. 1 o.s.ř. a přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení tak není dána. Shledal však přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud jednal a rozhodoval jako soud prvního a jediného stupně o novém nároku, jímž byl návrh vedlejšího účastníka v odvolacím řízení, ve kterém požadoval určení vlastnictví ke sporným nemovitostem. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že tímto postupem odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a funkční příslušnosti, přičemž se jedná o vadu řízení mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. a z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení vlastnictví svým rozsudkem, sp. zn. 22 Cdo 975/2000, ze dne 30. 6. 2001 zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 1999 odkázal v plném rozsahu na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí.
Ing. J. H., původně třetí žalovaný, využil svého práva plynoucího z ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, který vývody stěžovatelky stran porušení základních práv odmítl a především poukázal také na to, že stěžovatelku a jejího manžela na neplatnost sporné smlouvy upozornil ještě před tím, než byla předložena k registraci státnímu notářství a před samotným zaplacením kupní ceny, což nakonec vyšlo najevo i v řízení před obecnými soudy. K námitkám ohledně toho, kdy obecný soud stěžovatelku nevyslechl, vedlejší účastník konstatoval skutečnost nerozlučného společenství stěžovatelky s jejím manželem na straně účastníků řízení, který vyslechnut byl, když právě on inkriminovanou smlouvu připravoval a s vedlejším účastníkem v rámci jejího uzavírání jednal, z čehož lze dovodit nadbytečnost výslechu stěžovatelky ke zjištění skutkového stavu věci, nadto se v daném případě jednalo o neplatnost kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s právními předpisy, nikoli tedy z důvodů spočívajících ve skutkových okolnostech. Závěrem se vedlejší účastník ohradil proti nepravdivost tvrzení, dle něhož údajně odmítá vypořádat investice do předmětných nemovitostí vložené, k čemuž Ústavnímu soudu předložil "Smlouvu o vypořádání vztahů spojených s určením neplatnosti kupní smlouvy" ze dne 6. 4. 1999, na základě níž byly veškeré nároky stěžovatelky i jejího manžela stran zmíněných investic vypořádány. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením odmítl, event. v případě rozhodování nálezem došlo k jejímu zamítnutí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a poté dospěl k závěru, že v poměru k té části rozsudku odvolacího soudu, jenž byla posléze rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zrušena a věc vrácena v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení, jde o stížnost nepřípustnou, neboť v uvedeném rozsahu nejde dosud o věc pravomocně skončenou, a zatím tedy nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práv stěžovatelky.
Ve zbylém rozsahu shledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou a posoudil návrh z hlediska jeho opodstatněnosti. Současně připomíná, že při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní je povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy plynoucími z hlavy páté Listiny a napadenými rozhodnutími nebyly porušeny základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami dle článku 10 Ústavy ČR. V těchto intencích se tedy zabýval i předmětným návrhem stěžovatelky. Poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími, připojeným spisem obecného soudu a podaným vyjádřením, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Základem ústavní stížnosti stěžovatelky je v podstatě její námitka, že nebyla před obecnými soudy vůbec vyslechnuta a neměla s vedlejším účastníkem rovné postavení, přičemž tato svá tvrzení blíže nerozvedla. Ústavní soud nemohl důvodnosti této námitky, dle níž mělo dojít k porušení ústavních práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přisvědčit (ostatně těmito námitkami se zabýval Nejvyšší soud ČR v již konstatovaném a ústavní stížností nenapadeném rozhodnutí a dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti). Ze spisu obecného soudu se podává, že stěžovatelka nebyla krácena na svých procesních právech, k jednotlivým jednáním ve věci byla řádně předvolávána, došlo vždy k řádnému vykázání doručení, a pokud se nařízených jednání neúčastnila, nelze toto přičítat k tíži soudu, když nelze pominout ani to, že se většiny těchto jednání účastnil její manžel, který byl k věci obsáhle vyslechnut a s nímž měla stěžovatelka procesní postavení nerozlučného společníka v daném řízení. Nadto její tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti, neboť se účastnila hlavního líčení před odvolacím soudem dne 8. 10. 1997, měla možnost se k věci vyjádřit a na výslovný dotaz soudu odpověděla, že další návrhy na doplnění dokazování nemá (č.l. 124 spisu o.s.). Porušení rovnosti účastníků ze strany obecných soudů potom ze spisu nevyplývá a v této souvislosti je nutno konstatovat, že v případě, kdy soud poskytne ochranu právu druhé strany sporu, nelze tuto skutečnost bez dalšího považovat za porušení základních práv, nehledě na to, že stěžovatelka ve směru označených základních práv na žádná konkrétní pochybení nepoukázala a v tomto ohledu nepředestřela ani žádnou ústavněprávní argumentaci. K této problematice (též v souvislosti s uplatněním principu rovnosti) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, na která postačí pro stručnost odkázat (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. II. ÚS 127/96; publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, sv. 7; č. 49, č. 3; str. 87 a násl., str. 21 a násl.; vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, 1997).
Pokud stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, dané jí čl. 11 Listiny, nebylo možné ani tomuto tvrzení přisvědčit. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ochrana vlastnického práva se vztahuje na právo reálně existující, nikoliv pouze právo tvrzené. Jestliže obecné soudy dospěly v řádně vedeném řízení k závěru, že sporná smlouva byla absolutně neplatná, pročež se jednalo o neplatnost působící ex tunc, tedy k převodu vlastnictví sporných nemovitostí v naznačeném směru nedošlo, nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, neboť takové právo tu neexistovalo a soudy tuto skutečnost pouze autoritativně deklarovaly.
S ohledem na uvedená zjištění a úvahy proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh v rozsahu brojícím proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu později zrušeného Nejvyšším soudem ČR o určení vlastnictví podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout. Ve zbylém rozsahu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že k namítanému porušení označených základních práv nedošlo, a proto ústavní stížnost v této části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 7. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu