ECLI:CZ:US:2002:4.US.123.02
sp. zn. IV. ÚS 123/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 11 Nd 223/2001 a sp. zn. 11 Nd 224/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. února 2002 obdržel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu. Z doručeného podání však nebylo zřejmé, o jaké důvody stěžovatel svou stížnost opírá, a proto byl právní zástupce vyzván k doplnění ústavní stížnosti.
Stěžovatel shledal zásah do svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že v průběhu soudního řízení ve věci jeho pracovního sporu mu byl stanoven opatrovník, který v době od roku 1988 do roku 1992 vykonával funkci předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4. V této době jednal vůči stěžovateli podjatě a bezdůvodně zamítal jeho stížnost v projednávané věci. Stěžovatel má za to, že byl v jeho věci programově pasivní a nehájil dostatečně jeho zájmy. Obecné soudy se pak projednávanou věcí zabývaly formálně a odmítaly stěžovatelovy námitky na podjatost i jeho opravné prostředky.
Konkrétně se jednalo o to, že v napadených usneseních dovolacího soudu nebylo stěžovateli umožněno vyjádřit se ke všem projednávaným důkazům.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 11 Nd. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v napadených rozhodnutích se zabýval námitkami stěžovatele na podjatost soudců Nejvyššího soudu ČR ve věcech vedených pod sp. zn. 3 Nd 198/2001 a 3 Nd 199/2001. Při projednávání věci pak dovodil, že pouhé námitky stěžovatele na podjatost soudců, nemohou být důvodem pro jejich vyloučení. Soudci se vyjádřili, že stěžovatele ani jiné účastníky sporu neznají a nemají žádný zájem na výsledku řízení. O podjatosti soudců ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. nesvědčily ani jiné okolnosti uvedené ve spise. Stěžovatelem namítané skutečnosti pak nemohou podle účastníka nic změnit na popsaných závěrech a nemohou zpochybnit věcnou správnost napadených rozhodnutí. Účastník dále uvedl, že stěžovatel opakovaně namítá podjatost všech soudců, kteří se podílejí na rozhodování jeho věcí jak jsou postupně projednávány před soudy všech stupňů. Zjevně tak nepřípustným způsobem dovozuje podjatost příslušných soudců pouze ze skutečnosti, že v řízení se nepostupuje v souladu s jeho představami. Závěrem účastník uvedl, že ústavní stížnost ani neobsahuje konkrétní skutečnosti svědčící o poměru soudců k věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.
Ústavní soud se nejdříve zabýval formální stránkou ústavní stížnosti, neboť stěžovatel namítl rovněž podjatost některých soudců IV. senátu Ústavního soudu, jemuž byla dle rozpisu práce Ústavního soudu věc předložena k projednání. Přestože nebylo uvedeno, v čem stěžovatel shledává podjatost soudců, vyjmenovaní soudci se k věci vyjádřili a neshledali se podjatými. Poté předložil IV. senát Ústavního soudu věc k posouzení III. senátu Ústavního soudu, který je podle rozpisu práce Ústavního soudu označen za orgán přezkoumávající podjatost členů IV. senátu.
Usnesením ze dne 17. září 2000, doručeným stěžovateli resp. jeho právnímu zástupci dne 23. září 2002, resp. 25. září 2002, konstatoval III. senát Ústavního soudu, že soudci JUDr. Vladimír Čermák a JUDr. Pavel Varvařovský, nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování ve věci. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že z předložených podkladů nebylo možno dovodit konkrétní důvody, pro které by bylo možno stěžovatelově námitce vyhovět, neboť skutečnost, že označení soudci rozhodovali v předchozích stěžovatelových věcech nezakládá znaky potřebné pro jejich vyloučení.
K ústavní stížnosti bylo učiněno několik dalších podání, která učinil stěžovatel samostatně, bez svého právního zástupce. Tato podání však byla zmatená a Ústavní soud se jimi nezabýval s odkazem na ustanovení §30 odst. 1 zákona, které stanoví obligatorní zastoupení stěžovatele při jednání před Ústavním soudem. Z toho důvodu se Ústavní soud zabýval výhradně podáními učiněnými prostřednictvím stěžovatelova právního zástupce.
Ústavní stížnost není důvodná.
Napadenými rozhodnutími Nejvyšší soud ČR rozhodl, že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednávání věcí vedených u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 3 Nd 198/2001 a 3 Nd 199/2001. Jak je zřejmé i z doplnění podání k Ústavnímu soudu, učiněných stěžovatelem bez účasti jeho právního zástupce, stěžovatel zřejmě spatřoval podjatost některých soudců ve skutečnosti, že v jiné jeho věci dříve rozhodli způsobem pro něj nepříznivým.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že jím namítaná podjatost soudců Nejvyššího soudu ČR nebyla shledána, tedy, že Nejvyšší soud ČR v jeho tvrzené věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je jeho. Takové tvrzení samo o sobě však v žádném případě nesvědčí o porušení citovaného článku Listiny. Nezbývá proto, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Samo právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, umožňuje každému subjektu obrátit se na soud se svou věcí a v žádném případě nezaručuje a ani nemůže zaručit, aby takovému návrhu bylo vyhověno. Rovněž je třeba poznamenat, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí všeobecného soudnictví, které by příslušelo přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, popřípadě jej nenahrazovat hodnocení vlastním. Nezabývá se kroky soudů, které nepředstavují porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Pokud je namítáno porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, konstatuje Ústavní soud, že neshledal odepření veřejného projednání věci ani průtahy v řízení. Napadeným rozhodnutím byly pouze upraveny procesně formální náležitosti. Pokud jsou namítány průtahy v řízení, popřípadě nemožnost vyjádření se stěžovatele k projednávané věci, ani takovouto skutečnost Ústavní soud neshledal. Připouští však, že nezbytnost zpracování nadměrné a rozsáhlá korespondence stěžovatele, jejíž srozumitelnost je velice nízká, může působit průtahy, které však těžko přičíst soudu či jinému orgánu veřejné moci.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. října 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu