ECLI:CZ:US:2002:4.US.125.01
sp. zn. IV. ÚS 125/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti K.S., zastoupené prof. JUDr. A.G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2000, č.j. 30 Cdo 798/2000-152, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 12 Co 640/99-83, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.10.1999, č.j. 5 P 304/99-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.12.2000, č.j. 30 Cdo 798/2000-152, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 12 Co 640/99-83, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.10.1999, č.j. 5 P 304/99-44, jako rozhodnutí obecných soudů týkajících se ustanovení opatrovníka její matce M.M. V ústavní stížnosti, po jejím doplnění k výzvě Ústavního soudu, polemizuje s argumenty odvolacího soudu a uvádí řadu skutkových tvrzení. Z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti jsou zřetelehodná stěžovatelčina tvrzení o porušení základních práv a svobod. Lze je klasifikovat takto:
a) porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudy I. a II. instance nenařízením ústního jednání (bod II., odst. druhý, třetí věta stížnosti),
b) neoprávněný zásah do práva na soukromí a do rodinného života stěžovatelky a její matky dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, porušení čl. 17 a čl. 23 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod postupem soudu I. instance (bod VI., odst. první),
c) prohloubení zásahu do čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 23 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. Listiny a čl. 90 Ústavy odvolacím soudem (bod VI. odst. druhý),
d) porušení čl. 4, 90, 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nenapravením pochybení nižších instancí a podpořením nesprávné aplikace právních norem (především §27 odst. 3 obč. zákoníku) dovolacím soudem (bod VI. odst. třetí).
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, zformuloval přesvědčení, že dotčeným usnesením nebyly porušeny stěžovatelkou zmiňované ústavní zásady a pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou.
Podle názoru Městského soudu v Praze bylo řízení provedeno v souladu s čl. 36 Listiny a rozhodující skutečnosti byly zjištěny správně - s ohledem na důvody ustanovení veřejného opatrovníka. Ohledně dalších tvrzení o porušení základních práv a svobod uvedl, že jde jen o obecné odkazy a k namítanému porušení nedošlo. Z těchto důvodu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Obvodní soud pro Prahu 5 poukázal, že podle §214 odst. 2 písm. c) obč. soudního řádu (v tehdy platném znění) nebylo třeba jednání před odvolacím soudem nařizovat, nebyla tedy stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem, a zdůvodnil, že veřejný opatrovník byl ustanoven z důvodu rodinných neshod příbuzných osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a proto, že stěžovatelka dle vlastního vyjádření žije převážnou část roku mimo území České republiky.
MčP., se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených podkladů, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 P 304/99 (původně označeného sp.zn. 5 Nc 1145/99), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka u prvostupňového soudu podala dne 3.2.1999 návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům své matky M.M. Pro provedeném dokazování vydal Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek ze dne 10.6.1999, č.j. 5 Nc 1145/99-28, jímž M.M. způsobilosti k právním úkonům zbavil. Rozsudek nabyl právní moci 13.8.1999. Dne 17.9.1999 podala stěžovatelka návrh, aby byla ustanovena opatrovnicí své matky. Tento návrh soud I. stupně usnesením ze dne 1.10.1999, č.j. 5 P 304/99-44, zamítl a opatrovníkem určil MčP. Důvodem pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu byla především skutečnost, že stěžovatelka žije převážně mimo území České republiky, což sama v návrhu uvedla (č.l. 34). Stěžovatelka podala proti usnesení odvolání, napadené usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 12 Co 640/99-83), rozhodnutí nabylo právní moci 10.1.2000. Proti usnesení soudu II. stupně podala stěžovatelka dovolání, v němž vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, že neprovedl navrhované důkazy a že nenařídil ve věci jednání, takže jí znemožnil se ústně vyjádřit před soudem odvolacím i před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání vyvodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu a důvodnost z ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a b) obč. soudního řádu (ve znění tehdy účinném). Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 1.12.2000, č.j. 30 Cdo 798/2000-152, odmítl s odůvodněním, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání, přitom zjistil, že stěžovatelka byla řádně zastoupena. Z obsahového hlediska však Ústavní soud musel podání rozdělit na dvě části, a to na stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 12 Co 640/99-83, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.10.1999, č.j. 5 P 304/99-44, na straně jedné, a na stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2000, č.j. 30 Cdo 798/2000-152, na straně druhé.
Pokud jde o stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně, je třeba vycházet z podmínek pro podání ústavní stížnosti, které předepisuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z §72 odst. 2 zákona vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka se mylně domnívá, že tímto rozhodnutím bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení, Praha 1998, svazek 8, str. 431), že pokud zákon dovolání nepřipouští (s odkazem na §237 až 239 obč. soudního řádu), není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (pozn. od novelizace provedené zákonem č. 77/1998 Sb., který nabyl účinnosti 10.5.1998, ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovateli). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Protože napadené usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 10.1.2000, je evidentní, že lhůta stanovená pro podání ústavní stížnosti nebyla dodržena, neboť zásilka se stížností byla předána k poštovní přepravě až 23.2.2001. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat formulovanými věcnými námitkami proti usnesením soudů I. a II. stupně.
Při posuzování stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, shledal Ústavní soud její neopodstatněnost. Stěžovatelka proti tomuto usnesení neformuluje žádné konkrétní námitky, pouze po doplnění stížnosti uvádí, že "dovolací soud tato pochybení nižších instancí taktéž nenapravil a podpořením nesprávné aplikace právních norem (především §27 odst. 3 obč. zákoníku) porušil čl. 4, 90, 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelce neposkytl náležitou právní ochranu. Přitom z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že dovolání nebylo přípustné, a je tudíž vyloučeno, aby postupem dovolacího soudu došlo k namítaným porušením základních práv. Konečně ani sama stěžovatelka neformuluje žádné námitky proti důvodům odmítnutí jejího dovolání.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2000, č.j. 30 Cdo 798/2000-152, došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 12 Co 640/99-83, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.10.1999, č.j. 5 P 304/99-44, současně senát odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu Ústavního soudu