ECLI:CZ:US:2002:4.US.14.02
sp. zn. IV. ÚS 14/02
Usnesení
IV. ÚS 14/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti I.V., zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, čj. 5 To 96/2001-2624, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, zamítajícího její odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, čj. 57 T 26/2000-2568, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu šesti let, s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d). Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy odmítly provést důkazy, které opakovaně navrhovala k prokázání své obhajoby, a ty, které provedly, hodnotily tendenčně v její neprospěch a v rozporu s dalšími skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Vrchní soud v Praze se dle jejího názoru řádně nevypořádal s rozsáhlou argumentací v odvolání, jakož i vznesenými důkazními návrhy, přestože v trestním řízení musí být objasněny stejně pečlivě i okolnosti svědčící ve prospěch obviněného. Konkrétně měl být proveden znalecký posudek z oboru účetnictví, z něhož by bylo možno ověřit, že vybrané finanční prostředky si stěžovatelka neponechala pro sebe, ale vložila je do obchodní společnosti E., s. r. o., a měli být vyslechnuti statutární zástupci italské banky k objasnění okolností, za nichž byl poskytnut úvěr, a k ověření, zda pozměněné faktury byly použity způsobem, který vedl k výplatě peněz. Obecné soudy si rovněž neujasnily, kdo v řízení vystupoval jako poškozený a kdo jako svědek, a nerespektovaly procesní proceduru z tohoto postavení vyplývající. Přiznání věrohodnosti svědku V. N., tendenční bagatelizování jeho počínání, zpochybňování důkazů obhajoby a účelové hodnocení důkazů svědčí podle stěžovatelky o tom, že obecné soudy nedostály požadavkům na zajištění práv obviněného a pravidlům spravedlivého procesu a v podrobnostech odkazuje na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, které přikládá k ústavní stížnosti.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 26/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem podvodu, kterého se dopustila tím, že v době od 5. 9. 1996 do 9. 7. 1998 jako jediná jednatelka firmy E., s. r. o., se sídlem v Praze, při rekonstrukci domu v Praze 9, D. 1073/36, který tato společnost zakoupila, ve 233 případech padělala faktury zasílané dodavateli a pokladní výdajové bloky vystavené firmou E., s. r. o., jejímiž společníky byli od 24. 1. 1996 V. N., M. N. a C. F., tak, že částky na nich uvedené navyšovala, tyto padělané faktury a pokladní výdajové bloky zasílala jednomu ze společníků, poškozenému V.N., do Itálie, kde poškozený, přesvědčený o jejich pravosti, dával pokyn bance C., která na rekonstrukci poskytla úvěr společnosti E., s. r. o., v celkové výši 5 mld. ITL, za který ručil majetkem svým, své manželky, své sestry a majetkem další osoby, přičemž banka na základě pokynů V. N. převáděla na nich uvedené částky do České republiky na účet firmy E., s. r. o., vedený u Československé obchodní banky, pobočky v Praze 1, odkud je obžalovaná vybírala, dodavatelům proplatila skutečně fakturované částky a navýšený rozdíl zčásti použila pro svoji potřebu a zčásti k nezjištěným účelům, a tímto jednáním způsobila poškozenému V. N. a dalším osobám ručícím za úvěr, tedy M. N., F. C. a G. G., škodu v celkové výši 14 614 780,49 Kč, neboť poškození musí celý úvěr zaplatit ze svých prostředků. Ve výroku napadeného rozsudku je popsáno všech 233 případů zfalšování faktur. Stěžovatelka byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 6 let. Podle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze vzal za prokázané, že stěžovatelka byla jednatelkou obchodní společnosti E., s. r. o. (dále jen "E."), tvořenou v době páchání její trestné činnosti společníky V. N., C. F. a M. N., a zároveň společníkem společnosti I., s. r. o., ve které V. N. nebyl nijak zainteresován a která se později transformovala do společnosti I. 3000, a. s., (dále jen "I."). Poté, co v roce 1994 E. získalo objekt v Praze 9, D. č. 1073, stěžovatelka dostala za úkol zařídit jeho rekonstrukci pro potřeby této společnosti. V. N. získal na rekonstrukci úvěr u italské banky C., za který ručil on sám, členové jeho rodiny a C. F.. Banka požadovala od V. N. příkazy k uvolnění peněz z úvěru a na jejich základě převáděla příslušné částky na účet E. vedený u ČSOB v Praze 1. Stěžovatelka využila situace, že nebyla kontrolována, neboť V. N. se trvale zdržoval v Itálii a do ČR jezdil jen několikrát za rok, a padělala faktury zasílané dodavateli, pokladní výdajové bloky a výpisy z účtu tak, že částky na nich uváděné navyšovala. Tyto padělané doklady zasílala do Itálie V. N., který, přesvědčen o jejich pravosti, dával pokyny bance. Navýšený rozdíl stěžovatelka použila zčásti pro svoji potřebu, z větší části k nezjištěným účelům, s nejvyšší pravděpodobností pro uhrazení závazků I. Poté, co V. N. tyto praktiky odhalil a stěžovatelka se mu přiznala, že faktury nadhodnotila asi o 16,5 milionů Kč, dospěl k závěru, že mu tuto škodu nebude moci uhradit, a proto se s ní dohodl, že mu nahradí škodu alespoň ve výši 10 milionů Kč převodem zboží a majetku z I. na E. K fyzickému převzetí zboží skutečně došlo, avšak nebylo možno zjistit, jaké konkrétní zboží bylo ze skladu I., V. N. vydáno a do jaké výše byla škoda částečně uhrazena.
Stěžovatelka přiznala, že padělala faktury a další doklady za pomoci dalších osob (svědkyně M. M. a A. P.) a odhadla, že částka z nadhodnocených faktur mohla činit dokonce až cca 24 milionů Kč. Tvrdila však, že tak konala s vědomím a na pokyn V. N., kterému tyto navíc získané peníze předávala a mimo částku 300 - 400 tisíc Kč si nic neponechala. Poukázala na potvrzení, podle kterého předala V. N. částku 3, 85 milionů Kč a prostřednictvím svědka D. B. částku 350 tisíc Kč a na půjčku E. I. ve výši 10 milionů Kč, která byla poskytnuta s vědomím V. N., neboť ho označila za osobu v pozadí I..
Podle Městského soudu v Praze byla obhajoba stěžovatelky vyvrácena výpovědí V. N., který jednoznačně popřel, že by stěžovatelce dal pokyn k navyšování faktur. Uvedl, že se domnívá, že stěžovatelka potřebovala peníze na úhradu svých podnikatelských a obchodních aktivit, které souvisely s dluhem italské obchodní společnosti R., v níž byla dříve zainteresována. K potvrzením, podle kterých měl od stěžovatelky převzít peníze, uvedl, že jsou falešné, byť jeho podpis na nich je pravý. K tomu mohlo dojít podle jeho názoru tak, že stěžovatelka měla k dispozici jím bianco podepsané tiskopisy firmy MCN z doby, kdy v ní působil, což byla společnost, která dodávala I. plynové kotle. Převzetí peněz odmítl potvrdit i svědek D. B., který svůj pravý podpis na potvrzení vysvětlil rovněž zneužitím bianco podepsaného papíru z doby, kdy byl společně se stěžovatelkou společníkem v I. Podle názoru Městského soudu v Praze však nebylo důležité, zda V. N. jako poškozený nějaké peníze od stěžovatelky dostal či nikoliv, za rozhodné považoval, že stěžovatelka svoji odpovědnost za dluh uznala.
Vinu stěžovatelky považoval městský soud prokázanou i obsahem kupní smlouvy a smlouvy o ručitelském závazku ze dne 4. 3. 1999 a dohody o narovnání ze dne 31. 5. 1999. Stěžovatelka tyto dokumenty nezpochybnila a prohlásila v nich, že dluží E.16,5 milionu Kč z titulu náhrady způsobené škody s tím, že obdrží-li E. od I. zboží v hodnotě 10 milionů Kč či hotovost ve stejné výši, prohlašuje V. N. za E., že se vzdává zbývající části dluhu a nebude požadovat další splátky ani po dlužníkovi ani na prodávajícím, což byla v obou případech stěžovatelka. Vinu obžalované potvrdili i další svědkové. M. M. a A.P. uvedly, že faktury a další doklady padělaly na pokyn obžalované a že V. N. byly předávány pozměněné doklady, neboť stěžovatelka jim řekla, že se tak děje na pokyn V. N.. Svědkyně R. H. potvrdila, že viděla bianco podepsané hlavičkové papíry firmy MCN, jejímž majitelem byl V. N.. Podle svědkyně K. V., dcery stěžovatelky, se V. N. dožadoval úhrady způsobené škody v souvislosti s půjčkou E. ve výši 10 milionů Kč ve prospěch I., V. N. popřel, že by o půjčce cokoliv věděl, popřel legalitu převodu této částky a uvedl, že stěžovatelka se touto argumentací snaží vysvětlit použití finančních prostředků získaných z nadhodnocování faktur.
Městský soud v Praze dále hodnotil další svědecké výpovědi a listinné důkazy v rozsudku konkrétně popsané a poté rozhodl o vině a trestu stěžovatelky. Za poškozené osoby označil osoby ručící za úvěr, V. N., jeho manželku, sestru a C. F., s tím, že tyto osoby byly jednáním stěžovatelky uvedeny v omyl.
V odvolání stěžovatelka svoji vinu popřela a namítla, že soud si neujasnil, kdo byl v dané trestní věci poškozený. Poukázala na to, že úvěr byl poskytnut E. jako právnické osobě a pokud nějakou škodu způsobila, tak pouze ke škodě této společnosti, přičemž tato společnost má také úvěr splácet. Napadla také tu část výroku, ve kterém se uvádí, že poškození musí celý úvěr zaplatit ze svých prostředků, neboť podle jejího názoru by tomu bylo jedině tehdy, kdyby jmenované osoby byly dlužníky, což nejsou, nebo že by úvěr musely hradit jako ručitelé, neboť dlužník, E., úvěr nesplácí. Soud však tyto okolnosti nezkoumal a poškozené osoby nevyslechl ani jako svědky, kromě V. N.. Pravdivost jeho výpovědi stěžovatelka zpochybnila a poukázala na změnu jeho výpovědi v hlavním líčení ohledně praxe, na základě které italská banka uvolňovala finanční prostředky z úvěru. Ani tyto skutečnosti si soud neověřil, a tak podle jejího názoru nebylo vyloučeno, že doklady padělané na příkaz N. mu sloužily k jiným účelům, které s čerpáním úvěru vůbec nesouvisely. Stěžovatelka dále tvrdila, že prostředky vybrané z účtu E. vkládala zpět do poklady E. a k ověření tohoto tvrzení navrhla důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví, který však soud odmítl provést, přestože i Vrchní soud ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 5 To 153/2000, kterým vrátil věc státnímu zastupitelství k došetření, považoval na nutné "za pomoci znalce prověřit, zda částky, které obviněná získala paděláním faktur a dalších dokladů, byly vráceny této firmě". Poukázala na to, že nebylo prokázáno, zda vůbec a kolik peněz si vůbec ponechala pro svoji potřebu, když prověrkou účtů u známých bank v České republice byl prokázán opak. Výjimkou byla pouze částka 300 - 400 tisíc Kč, která měla být odměnou za její činnost, o čemž byla učinila poznámku na příslušné faktuře. Co se týče půjčky 10 milionů Kč pro I., stěžovatelka tvrdila, že o ní V. N. věděl a odsouhlasil ji, avšak i kdyby tomu tak nebylo, jako jednatelka E. a předsedkyně představenstva I. byla k takové transakci oprávněna a žádné svolení nepotřebovala. Půjčka byla řádně zaúčtována, o čemž svědčí svědecké výpovědi svědkyně P. a M., účetní uzávěrka a navazující daňové přiznání vypracované daňovou poradkyní Ing. M. Pokud by stěžovatelce mělo být vytýkáno neoprávněné uzavření smlouvy o půjčce v souvislosti s příslušným ustanovením obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že jednatel je povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, pak tento úkon by mohl být považován pouze za porušení povinnosti jednatele při správě cizího majetku, pokud by se prokázalo, že uzavření takové smlouvy je pro společnost nevýhodné. Dokazování v těchto směrech však, ač navrženo, nebylo provedeno. V závěru svého odvolání stěžovatelka zdůraznila, že hospodaření E. a I. bylo provázané, neboť v obou společnostech měl rozhodující slovo V. N., a uvedla příklady z praxe, které její tvrzení podle jejího názoru potvrzují. Následnou reakci V. N., který toto vše popřel, vysvětlila tím, že v době, kdy byla dokončena rekonstrukce a přestavba domu v D. ulici, začal mít V. N. obavu z faktu, že I. je formálně zřízen na její jméno a že by si mohla společnost přivlastnit, včetně zboží a majetku, tj. jak z prodeje kotlů, tak i z navýšených faktur. Existenci bianco podepsaných hlavičkových papírů stěžovatelka zcela popřela. Věrohodnost potvrzení o převzetí peněz V. N. nebyla vyvrácena a podle stěžovatelky byly rozhodujícím důkazem o pravdivosti její obhajoby. Ke kupní smlouvě a smlouvě o ručitelském závazku stěžovatelka uvedla, že V. N. je interpretuje tak, aby ji co nejvíce poškodil. Tento dokument podepsala, protože uznávala, že V. N. má právo na svoje zboží a svůj majetek, který se formálně nacházel v I., přijala jeho vysvětlení, že zvolený způsob řešení je výhodný z hlediska účetního a daňového a neuvědomila si, že formulace právního úkonu ji poškozuje. Pokud jde o dohodu o narovnání, V. N. ji popřel, i když jeho podpis pod dohodou je podle znaleckého posudku pravý. Podle stěžovatelky je paradoxní, že tento doklad prokazující její tvrzení o vyrovnání vztahů mezi společnostmi považoval soud za důkaz nikoliv v její prospěch, ale proti ní, aniž by se vyrovnal s rozporem, jak se podpis V. N. na dokument dostal. Stěžovatelka zpochybnila věrohodnost výpovědi svědka B. a vysvětlila, že jmenovaný a V. N. měli stejný zájem v určitých podnikatelských aktivitách. Poté, co stěžovatelka vystoupila z italské společnosti R., kterou dále řídil D. B., se tato společnost dostala do úpadku a nemohla uhradit pohledávky společnosti MCN vlastněné V. N.. Oba jmenovaní se proto dohodli, že za kotle zaplatí I. přímo společnosti MCN, aby finanční prostředky nepřipadly do konkurzní podstaty společnosti R., kde by byly použity k uspokojení i jiných věřitelů.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že na základě svého přezkumu podle ustanovení §254 odst. 1 trestního řádu dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na uplatnění práva na obhajobu, že soud prvého stupně provedl všechny potřebné důkazy pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, že provedené důkazy byly hodnoceny správně a byly z nich vyvozeny ve všech směrech odpovídající skutková zjištění. Ke zpochybnění výpovědi V. N. uvedl, že nebyla zjištěna žádná objektivní skutečnost, která by v základě jeho výpověď zpochybnila, že další svědecké výpovědi tvrzení tohoto svědka potvrdily a že z obsahu rejstříku trestu svědka, zaslaného italskými justičními orgánu, je patrno, že svědek nemá žádný záznam o trestné činnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého soudu o nadbytečnosti výslechu pracovníků italské banky, neboť vzal za prokázané, že peníze byly zasílány do České republiky na účet E. v ČSOB, pobočka v Praze 1, nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o finančním propojení E. a I. a k námitkám ohledně kupní smlouvy a smlouvy o ručitelském závazku odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. K návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru účetnictví soud poukázal na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého nemusí být provedeny všechny navrhované důkazy, a pro úplnost uvedl, že nelze provést důkaz, zda obžalovaná převzaté peníze zanesla do pokladny E., protože žádné další doklady, než ty, které jsou založeny ve spisu, nebyly k dispozici, přičemž z provedených důkazů se takováto možnost ani nenaznačila. K námitce stěžovatelky o tom, kdo byl vlastně poškozeným, odvolací soud uvedl, že totožnost poškozeného byla dostatečným způsobem zjištěna, neboť z obsahu spisového materiálu je patrno, že majitelem E. byl V. N. a nepochybně ke škodě této firmy se stěžovatelka obohatila. Podle názoru odvolacího soudu je nerozhodné, jestli jako poškozený byla uvedena firma či její majitel.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, práva na řádnou obhajobu, zejména práva na provedení důkazů navržených ve prospěch obhajoby za stejných podmínek jako svědků v neprospěch obžalovaného, porušení práva na soudní ochranu a práva na ochranu osobní svobody. S přihlédnutím ke konkrétním tvrzením v odvolání, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, Ústavní soud vyšel při rozhodování dané věci z následujících úvah:
Stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona, podle kterého kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let, způsobí-li škodu velkého rozsahu. Jedná se o trestný čin úmyslný, kdy k naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být prokázán úmysl stěžovatelky získat paděláním dokladů nadhodnocené peníze pro sebe či pro jiného tím, že jiné osoby uvede v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatila.
Z rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že obecné soudy zaujaly odlišný názor na to, k čí škodě se stěžovatelka obohatila a koho uvedla svým konáním v omyl. Podle Městského soudu v Praze to byli V. N., jeho manželka (podle výroku rozsudku M. N.), sestra (G. G.) a C. F., jako osoby ručící za úvěr, který musí splatit ze svých prostředků (str. 18 rozsudku), podle Vrchního soudu v Praze se stěžovatelka obohatila ke škodě E. Přestože tyto závěry jsou zjevně rozporné, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně s tím, že majitelem E. byl V. N., takže bylo nerozhodné, jestli byl jako poškozený uvedena firma či její majitel, neboť totožnost poškozeného byla dostatečným způsobem zjištěna (str. 3 usnesení). I tento závěr je rozporný, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku (č.l. 2101), se kterým koresponduje i příslušná část výroku soudu prvého stupně, druhým společníkem V. N. v E. byl v době páchání trestné činnosti stěžovatelky (od 5. 9. 1996 do 9. 7. 1998) C. F. (od 25. 4. 1994 do 19. 12. 1997) a poté M. N. (od 19. 12. 1997 - dosud), navíc nelze zaměňovat obchodní společnost jako právnickou osobu s fyzickými osobami jejích společníků. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že námitky stěžovatelky směřující do této části rozhodnutí obecných soudů jsou namístě. Ústavní soud se však musel zabýval jejich relevancí z hlediska ústavně právní argumentace, neboť, jak již dříve uvedl, posouzení celkové zákonnosti či dokonce správnosti rozhodnutí mu nepřísluší, pokud zjištěná nezákonnost zároveň nezakládá protiústavnost (ÚS, sv. 3, č. 5, II. ÚS 45/94). S ohledem na obsah plné moci k právnímu zastoupení v trestním řízení (č. l. 20) vystavenou V. N. jako jednatelem E., lze podle názoru Ústavního soudu mít za to, že nárok na náhradu škody vznesený zmocněnkyní při hlavním líčení byl nárokován poškozeným E. Jako poškozený byl v trestním řízení poučen V. N. (č.l. 79), což odpovídá jeho funkci jednatele E., které se ujal dne 27. 1. 1999. Ústavní soud tedy tuto námitku uzavřel s konstatováním, že označení poškozeného v rozsudečném výroku sice neodpovídá zjištěným skutečnostem, nicméně tato skutečnost nemá vliv na porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v daném řízení, neboť rozsudkem trestního soudu jí nebyla uložena náhrada škody, neboť poškozený byl podle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Nesprávné označení poškozeného nemělo rovněž vliv na výrok o vině stěžovatelky, neboť totožnost skutku byla udržena především totožným jednáním a totožným následkem, tj. způsobením škody na cizím majetku.
Ve světle závěru Vrchního soudu v Praze, že stěžovatelka se obohatila ke škodě E., Ústavní soud přezkoumal, zda byl prokázán úmysl stěžovatelky uvést tuto obchodní společnost v omyl s cílem získané nadhodnocené peníze jí nevrátit. Bylo třeba vyjít z toho, že jediným statutárním orgánem E., jednatelem, byla po celou dobu páchání trestné činnosti stěžovatelka, že E. mělo v této době vždy dva společníky, V. N. a C. F. či M. N. a že z těchto dvou společníků byl kontaktní osobou se stěžovatelkou a italskou bankou V. N. Obecné soudy sice nezkoumaly, zda a jak valná hromada společníků E. rozhodla o způsobu a formě komunikace společníků s jednatelem společnosti (se stěžovatelkou), ale s ohledem na zavedenou praxi, jakož i na to, že tuto praxi stěžovatelka nepopřela, Ústavní soud vzal za dané, že E. bylo v daném vztahu personifikováno V. N.. Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka věděla o tom, že úvěr byl poskytnut E. (tímto faktem argumentovala i ve svém odvolání), že půjčky v konkrétní výši měly být poskytovány proti obchodním dokladům a že úvěr byl uvolňován při financování dodávek, stejně jako i to, kdo jsou ručitelé E. (korespondence italské banky do sídla E. č. l. 148-150). Stěžovatelka rovněž věděla o tom, že jí padělané doklady byly podkladem pro čerpání finančních prostředků z úvěru, neboť částky postupně čerpaného úvěru poukazované italskou bankou na bankovní účet E. u ČSOB se shodovaly s navýšenými částkami uvedenými na padělaných dodavatelských fakturách. Skutečností zůstalo, že obecné soudy neprověřily, zda italská banka poskytovala úvěr pouze na příkaz V. N., aniž by byly bance předloženy pozměněné doklady, nebo zda tyto doklady musely být předkládány. Ústavní soud uvážil, že za situace, kdy stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin podvodu, a nikoliv úvěrového podvodu podle ustanovení §250b trestního zákona, absence důkazu výslechem pracovníků italské banky o faktickém mechanismu uvolňování jednotlivých částek úvěru, nedosahuje v daných souvislostech takové závažnosti, aby bylo možno vyvozovat, že by jeho provedením byly vyvráceny ostatní provedené důkazy. I pokud by V. N., jak uvedl u hlavního líčení, předkládal bance pouze vlastní příkazy, nic to nemění na faktu, že tyto příkazy vycházely ze zfalšovaných dokladů, které byly podkladem pro určení výše částky, která byla z úvěru čerpána.
Klíčovým se v daným souvislostech jevilo tvrzení stěžovatelky, že doklady padělala s vědomím a na pokyn V. N. Ústavní soud již dříve vymezil ústavní a zákonný procesněprávní a hmotněprávní rámec, v němž obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, a uvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 34, III. ÚS 84/94). V daném případě obecné soudy uvěřily výpovědi V. N., který tvrdil, že o falšování dokladů a navyšování prostředků nevěděl. K tomuto závěru dospěly na základě řady provedených důkazů, které hodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (zejména ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu). Uvážily rovněž, že stěžovatelka vystavovala finanční zprávy o stavu financování rekonstrukce budovy s nepravdivými údaji, vedla dvojí účetnictví a falšovala výpisy z bankovního účtu E. u ČSOB, kdy skutečně provedené úhrady správných částek fakturovaných jednotlivými dodavateli nahrazovala údajem o výběru hotovosti z účtu, což by bylo nadbytečné, pokud by V. N. byl informován o podvodném jednání stěžovatelky, neboť tyto další nepravdivé podklady, které navazovaly na padělané dodavatelské faktury a pokladní doklady, italská banka nepožadovala. Tyto úvahy společně s dalšími důkazy vyústily v právní závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu. Tento závěr, opřený o skutková zjištění a vyložený přezkoumatelným způsobem, Ústavní soud musel akceptovat, neboť v jeho pravomoci není "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (ÚS, sv.1, č. 25, III.ÚS 23/93) a jiný prostor pro svůj zásah neshledal. Ústavní soud uzavřel, že právní závěry soudu ohledně podvodného jednání stěžovatelky vůči V. N. byly provedeny ústavně souladným způsobem, a proto z nich bylo třeba vycházet.
Dalším z formálních znaků trestného činu podvodu je obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. Obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatelky o tom, že všechny finanční prostředky, které vybrala z ČSOB na základě navýšených faktur, vkládala do pokladny E., a že vše řádně účtovala, neobstálo vedle důkazů ve věci provedených. Tento závěr opřely o listiny založené v soudním spisu a přisvědčila jim i výpověď samotné stěžovatelky. V přípravném řízení stěžovatelka nejdříve uvedla, že finanční prostředky získané nadhodnocováním faktur použila na různé účely (č.l. 29), mimo jiné měly být vkládány do I. (nejprve s. r. o. a od 1. 1.1998 do a. s.), a to na pokyn V. N. Z I. a. s. měla vyplatit počátkem září 1998 V. N. v hotovosti částku 3,850 000 Kč, tento výdaj však nebyl uveden ani v pokladní knize I. a.s., ani v pokladní knize E., které jsou součástí soudního spisu. Při další výpovědi (č. l. 37) uvedla, že peníze získané nadhodnocováním faktur ukládala v hotovosti u sebe, kde si je vybíral V. N. nebo je na jeho pokyn nějak použila. Poté, co v průběhu přípravného řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka měla u Komerční banky založen osobní účet (B-konto), uvedla, že peníze pocházející z nadhodnocených faktur byly ukládány na tento účet. Ty pak ze svého účtu vybírala, použila je na různé platby v zahraničí, na výdaje V. N. a na další účely. Z výpisů Komerční banky, pobočky v Praze 10, týkajících se osobního účtu stěžovatelky, vyplynulo, že stěžovatelka z tohoto účtu vybírala vysoké částky v hotovosti, jejich příjem do pokladny E. však nebyl účtován. V souvislosti s tím, bylo zjištěno, že na osobní účet stěžovatelky vkládaly peníze i jiné osoby než ona sama (bývalí zaměstnanci I.), z jakého důvodu tam peníze vkládali, když I. měl svůj vlastní účet, stěžovatelka nevěděla. U hlavního líčení (č. l. 2469) uvedla, že částky odpovídající nadhodnoceným fakturám vybírala sama z účtu E. vedeného u ČSOB a předávala je V. N. při jeho příjezdech do Prahy, pro sebe si ponechala pouze částku 300 000 - 400 000 Kč. Do pokladny E. vložila částku 10 milionů Kč, která byla poté jako půjčka převedena postupně do pokladny I. U hlavního líčení rovněž připustila, že peníze z nadhodnocených faktur byly ukládány i na její osobní účet. Výslovně uvedla, že se jednalo o peníze, které se - dle pokynu N. - neměly objevit v účetnictví E. a I. Ze stručného přehledu výpovědí stěžovatelky ke způsobu účtování o finančních prostředcích získaných z úvěru poskytnutého italskou bankou, jakož i z pokladní knihy E., Ústavní soud konstatoval, že závěr obecných soudů o tom, že obhajoba stěžovatelky ohledně vrácení finančních prostředků vybraných z účtu E. v ČSOB na základě navýšených faktur do poklady E. a jejich řádné účtování, nebyla potvrzena, byl učiněn ústavně souladným způsobem.
Ústavní soud se dále zabýval tvrzením, že neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví k ověření pravdivosti tvrzení, jak uvedeno shora, představovalo porušení práv obhajoby. V daných souvislostech bylo třeba vzít v úvahu, že z výpisů z bankovních účtů E. a osobního konta stěžovatelky a z pokladních knih E. a I. vyplynulo, že stěžovatelka disponovala volně s vysokými finančními částkami v hotovosti, o kterých nebylo vedeno účetnictví. Podle názoru Ústavního soudu by nemohl být volný pohyb finančních prostředků znaleckým posudkem podchycen, neboť pokud není v účetnictví zaevidován, nelze jej znalecky doložit. Znalecký posudek by mohl pouze konstatovat to, co je možno zjistit z podkladů obsažených ve spisovém materiálu, tj. ukládání vysokých finančních částek na osobní konto stěžovatelky, jejichž původ by však nemohl být znalecky zjištěn, neboť nebyl v účetnictví podchycen. Také stěžovatelčiny výběry hotovostí z účtu E. u ČSOB by znalecký posudek opět nemohl specifikovat, neboť i užití těchto volných finančních prostředků nebylo zaúčtováno v účetnictví žádné z uvedených obchodních společností.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy se spokojily s konstatováním, že peníze vybrané z obchodní banky použila "nezjištěným způsobem" a nerozlišily, jakou částku použila pro sebe a jakou jiným způsobem, nutno uvést, že žádný znalecký posudek z oboru účetnictví nemůže dokladovat, jakým způsobem byly nelegálně získané finanční prostředky použity, není-li v účetnictví manipulace s těmito penězi podchycena. Podle Ústavního soudu i pokud by ve věci byl přibrán znalec z oboru účetnictví, mohl by tento zkoumat pouze doklady založené ve spise a účetnictví vedené na základě řádných dokladů, tj. nezfalšovaných faktur, nemohl by tedy blíže objasnit konečné skutečné použití finančních prostředků získaných nadhodnocováním faktur. Ve světle těchto závěrů a s ohledem na další důkazy v dané věci provedené Ústavní soud uzavřel, že absence znaleckého posudku z oboru účetnictví nepředstavuje v daných souvislostech zkrácení práv obhajoby a neprovedení navrženého důkazu nezpochybňuje spravedlivost procesu jako celku. S odkazem na svoji dosavadní judikaturu Ústavní soud připomíná, že z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (ÚS, sv.3, č. 51, III. ÚS 61/94). Účelem dokazování v trestním řízení je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Splňuje-li rozhodnutí soudu náležitosti ustanovení §125 trestního řádu, nelze v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelky by znamenalo porušení procesních zásad jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Co se týče půjčky poskytnuté E. I. bylo zjištěno, že postupný převod různých částek v hotovosti od února do prosince roku 1998 do celkové výše 10 milionů Kč byl zaúčtován v pokladní knize E. jako vydání a v pokladní knize I. jako příjem. Ohledně této skutečnosti obecné soudy uvěřily z důvodů výše uvedených V. N., který popřel, že o půjčce věděl a odsouhlasil ji, jak tvrdila stěžovatelka, neboť mimo jiné zohlednily i to, že jmenovaný "neměl s I. nic společného". Na tvrzení stěžovatelky, že jako jednatelka E. a předsedkyně představenstva I. mohla i bez souhlasu V. N., případně dalších společníků E., realizovat půjčku, odvolací soud konkrétně nereagoval. Ústavní soud však tuto absenci vyjádření nepovažoval za důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí. Uvážil, že s ohledem na závěry učiněné shora, by šlo o převedení nelegálně získaných finančních prostředků (jiné legální zdroje, než účelově určený úvěr od italské banky E. nemělo), což lze stěží považovat za obchodní vedení společnosti v souladu s ustanovením §134 obchodního zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal i právní závěry obecných soudů týkající se společného hospodaření E. a I. a poté konstatoval, že byly provedeny v souladu s kautelami vyplývajícími z hlavy páté Listiny.
Po celkovém přezkoumání případu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, jak byly označeny v ústavní stížnosti, a má za to, že trestní řízení proti ní vedené proběhlo jako celek způsobem ústavně souladným. Stěžovatelka byla stíhána a poté zbavena svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), bylo jí zaručeno právo na to, aby její záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti ní (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny), a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nebylo dotčeno její právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. K odkazu stěžovatelky na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 366/99 a sp. zn. III. ÚS 463/2000) Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí učiněné v této věci s nimi není v rozporu. V prvně uvedeném nálezu (ÚS, sv. 18, č. 52) Ústavní soud rozvedl, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nelze posuzovat izolovaně od chování poškozeného, kterým tento dává najevo, že ponechává otevřený prostor modifikacím a výkladu dosavadních vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž i u obviněného je způsobilý vyvolat přesvědčení o možné následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. V projednávané věci se obecné soudy takového pochybení nedopustily. Ve druhém nálezu (ÚS, sv. 20, č. 181) Ústavní soud zdůraznil nutnost přesného a úplného popisu důkazního postupu v trestním řízení a jeho logické a přesvědčivé odůvodnění. V daném případě, jak již bylo uvedeno shora, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů požadovaná kriteria splňují.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ji odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu