Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.03.2002, sp. zn. IV. ÚS 143/01 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 31/25 SbNU 245 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.143.01

sp. zn. IV. ÚS 143/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu ve věci ústavní stížnosti Dr. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, č.j. 28 Ca 317/98-35 a rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j. PÚ 1244/92, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, 2) Lesů České republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, 3) Státního památkového ústavu v Pardubicích, Zámek 4, Pardubice, 4) Správy a údržby silnic Semily, Vysocká 576, Semily, 5) Státního podniku zemědělské techniky, s.p. v likvidaci, STS, odštěpný závod, Turnov, 6) Zeleniny Hradec Králové, s.p. v likvidaci, Dvorská 232, Hradec Králové, 7) Zemědělského družstva Český ráj, Všeň, 8) Tělovýchovné jednoty Turnov, Čs. armády 540, Turnov, 9) Vodovodů a kanalizací Turnov, s.p., 10) Okresního podniku služeb, Semily, 11) Města Turnov, Turnov, 12) Českých drah, st. org., a 13) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Semily, Nádražní 152, Semily, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, č.j. 28 Ca 317/98-35 a rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j. PÚ 1244/92, se zrušují. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001 se stěžovatelka, společně s J. K., bytem Rakousko, , domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000, č.j. 28 Ca 317/98-35 a rozhodnutí Okresního úřadu v Semilech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1998, č.j. PÚ 1244/92, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že JUDr. K. D. F. W., právní předchůdce stěžovatelů, není vlastníkem specifikovaných nemovitostí, původně zapsaných v zemských deskách č. 1193 pro panství H. R.. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že zesnulý nesplňuje podmínku nepřetržitosti státního občanství nabytého taxativně stanoveným způsobem (§2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb.). V návrhu stěžovatelé uvedli, že dědictví po zesnulém JUDr. K. D. F. W. se ještě projednává a že jako dědicové nebyli dosud potvrzeni. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení §2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., s tvrzením, že odporuje Ústavě ČR. Tento návrh však byl při ústním jednání dne 14.3.2002 upraven. Sdělením ze dne 29. 6. 2001 právní zástupce stěžovatelů uvedl, že dědictví po zesnulém nabyla pouze stěžovatelka na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2001, č.j. 18 D 431/2000-149, a tudíž že stěžovatel J. K. svůj návrh bere výslovně zpět. Usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2002, č.j. IV. ÚS 143/01-71, bylo řízení o ústavní stížnosti J. K. zastaveno s tím, že v řízení bude nadále pokračováno se stěžovatelkou Dr. J. K., jako účastnicí řízení. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný a že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 14 Evropské konvence o lidských právech (zřejmě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Doplňkového (zřejmě dodatkového) protokolu k této Úmluvě, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodní úmluvy (zřejmě Mezinárodního paktu) o občanských a politických právech, jakož i čl. 11 Doplňkového protokolu k této Úmluvě. V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že předmětný majetek, jehož vydání se dosud neúspěšně domáhal zesnulý JUDr. K. D. F. W., byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Československé státní občanství jmenovanému zůstalo však zachováno podle dekretu č. 33/1945 Sb. Po nástupu totalitního režimu v únoru 1948 se rozhodl emigrovat. Aby mohl legálně vycestovat, musel se dne 26. 2. 1949 československého státního občanství vzdát. Události v roce 1989 byly pro něj podnětem k tomu, aby k 24. 7. 1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo uděleno dne 25. 8. 1992, podle §10 odst. 3 zák. č. 39/1969 Sb. Poté, co nabyl účinnosti zákon č. 243/1992 Sb. (29. 5. 1992), požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, ve více samostatných řízeních. Původně pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993, č.j. PO-R 806/93- č.j. 1244/92, potvrdil dohodu uzavřenou s Lesy České republiky dne 24. 11. 1992, pozměněnou dne 3. 2. 1992, o vydání některých nemovitostí, jež byly převedeny do vlastnictví zesnulého dne 28. 9. 1993 a vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Toto rozhodnutí se stalo pravomocným. Následně však ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 23. 11. 1995, vydaným v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1993 zrušil. Stěžovatelka je toho názoru, že k tomu došlo v důsledku silných politických intervencí. Stěžovatelka poukázala na vývoj právní úpravy a uvedla, že současně s publikací nálezu Ústavního soudu dne 9. 2. 1996 pod č. 29/1996 Sb. (kterým v §2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb., byla zrušena podmínka trvalého žití na území České republiky) byla pod č. 30/1996 Sb. vyhlášena novela, kterou mj. bylo ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb. doplněno o nový odstavec 3, obsahující také podmínku nepřetržitého státního občanství. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedená novela byla účelová a její zpětnou aplikací měly být odvráceny restituční nároky zesnulého, jak se také napadeným rozsudkem stalo. Nesouhlasí s právním názorem soudu, uvedeným v napadeném rozsudku, dle něhož zákon č. 30/1996 Sb. není retroaktivní, a že podmínka nepřetržitosti trvání státního občanství byla implicitně obsažena již v zákoně č. 243/1992 Sb., v původním znění, tj. před novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., a vyplývala údajně ze vzájemného účinku podmínky trvalého žití a podmínky československého státního občanství. Teprve v důsledku zrušení podmínky trvalého žití nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního občanství stanovit explicitně. Stěžovatelka ve svém obšírném odůvodnění tvrdí, že takový výklad je účelový a neústavní, neboť v původním znění zákona č. 243/1992 Sb. byla stanovena jen podmínka znovunabytí státního občanství. Má za to, že oprávněnost restitučního nároku je nutno posoudit na základě znění zákona, který platil v okamžiku uplatnění nároku. Aplikace cit. novely se dle jejího názoru rovná aktu zvůle, je potlačením vlastnického práva a v podstatě vyvlastněním. Poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 6 A 11/96, z něhož plyne, že nárok uplatněný v roce 1992 se musí posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., v tehdy platném znění. Zpětná aplikace §2 odst. 3, ve znění novely č. 30/1996 Sb., na nároky uplatněné již v roce 1992, dle jejího přesvědčení porušuje princip právní jistoty, rovnosti před zákonem a právo na spravedlivé řízení před nestranným soudem. Argumentaci soudu, že podmínka nepřetržitého státního občanství nepředstavuje retroaktivitu, neboť byla požadována nepřímo již v původním znění zákona č. 243/1992 Sb., považuje za neústavní, neboť výkladem právních norem nelze klást nové podmínky. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní názor je obsažen v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve věci se jedná o posouzení oprávněnosti nároku na restituci vlastnického práva, proto nelze hovořit o porušení vlastnického práva osoby uplatňující restituční nárok, či dokonce o vyvlastnění. Podmínky restituce, stanovené zákonem č. 243/1992 Sb., dle jeho názoru nepředstavují neodůvodněné znevýhodnění restituentů náležejících k národnostním menšinám. Odlišnost je dána tím, že tento zákon zmírňuje některé další majetkové křivdy, které vznikly před tzv. rozhodným obdobím. Soud projednal opravný prostředek stěžovatele ve veřejném jednání, vypořádal se s jeho námitkami, a skutečnost, že dospěl k odlišnému právnímu závěru než stěžovatelka, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhl její zamítnutí. Okresní úřad Semily, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv. Je toho názoru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se podrobně zabýval otázkou československého státního občanství a ve svém odůvodnění tuto problematiku velmi přesvědčivě vysvětlil. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako neoprávněná. V dodatku ze dne 14. 6. 2001 ke svému vyjádření vyslovil názor, že osvědčení o československém státním občanství č.j. St. IV-4714/45-Pe nemá náležitosti veřejné listiny, neboť předložená kopie osvědčení svým obsahem a formou nevyhovuje podmínkám stanoveným zákonem. Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. Okresní podnik služeb Semily, st. p. v likvidaci, se sídlem v Semilech, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal. Stejně učinily i České dráhy. Státní památkový ústav v Pardubicích, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní stížnosti nelze vyhovět. Vyjádřil nesouhlas se skutečnostmi uváděnými v ústavní stížnosti ohledně okolností vzdání se a zachování státního občanství zesnulého. Dle jeho názoru významnou roli sehrála skutečnost, že zesnulý byl domovskou příslušností v Daliměřicích, okres Turnov, bytem však v Praze III/229 Úvoz 3. Je toho názoru, že zesnulému nemohlo být čsl. občanství zachováno, neboť 1) ukončil čsl. st. občanství a dobrovolně žádal a přijal občanství Velkoněmecké říše 16. 7. 1939, a to spolu s celou rodinou, 2) byl členem SdP, což vyplývá ze seznamu členů uloženého v archivu MV, 3) byl příslušníkem nepřátelské branné moci a řídícím pracovníkem hospodářského podniku, který podporoval nepřátelské válečné úsilí, 4) osvědčení o čsl. st. občanství nelze považovat za věrohodné, neboť není vyhotoveno na předepsaném tiskopisu, spis dané signatury nebyl nalezen a navíc je v rozporu s konceptem dopisu v téže věci. Svá tvrzení vedlejší účastník odůvodnil, připojil fotokopie písemností a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Správa a údržba silnic Semily, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že pokud jde o restituční nároky, věc se jí dotýká pouze nepřímo ve vztahuk pozemkům, které byly po převzetí státem zastavěny a jsou součástí silnic I/10 Turnov - Harrachov a III/28719 Hrubý Rohozec - Jenišovice. Jejich vydání proto nepřichází v úvahu. Dále odkázal na správní spis pozemkového úřadu, kde je uveden podrobný výčet pozemků. Město Turnov, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že údaje obsažené v části I./1. ústavní stížnosti, týkající se zesnulého, jsou účelové. Dále argumentovalo obdobně jako Státní památkový ústav v Pardubicích (výše). Uvedlo, že se neztotožňuje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 13. 6. 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS 326/98 a naopak plně souhlasí s právními názory Městského soudu v Praze obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Je přesvědčeno, že zesnulý nezpochybnitelným způsobem neprokázal splnění podmínky k úspěšnému uplatnění restitučních nároků dle zák.č. 229/1991 Sb., stanovené v §2 zák.č. 243/1992 Sb., a navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Lesy České republiky, s.p., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení a vyjádřily přesvědčení, že napadený rozsudek nepředstavuje namítaný zásah do ústavních práv stěžovatelky. Z mezinárodních smluv ani z Listiny nelze dovodit, že restituce náleží k základním lidským právům a nikde není stanoveno, že by stát byl povinen odstraňovat křivdy dříve (v období totality) spáchané. Není-li povinností státu restituční předpisy vydat, zůstává na jeho volné úvaze, zda vůbec a jaké restituční předpisy vydá. Zákon č. 243/1992 Sb. je jediným restitučním předpisem, který prolamuje hranici 25. února 1948 a napravuje majetkové křivdy, které nezpůsobil totalitní komunistický režim. Z těchto důvodů má i odlišně upravené podmínky pro vydání nemovitostí než ostatní restituční zákony. Vedlejší účastník se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku a závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Další vedlejší účastníci, tj. Státní podnik zemědělské techniky, s.p. v likvidaci, STS, odštěpný závod, Turnov, Zelenina Hradec Králové, s.p. v likvidaci, Hradec Králové, Zemědělské družstvo Český ráj, Všeň, Tělovýchovná jednota Turnov a Vodovody a kanalizace Turnov, s.p., Turnov, se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Dne 20. 11. 2001 právní zástupce stěžovatelky zaslal Ústavnímu soudu originální anglickou verzi Views Communication No. 747/1997 Komise pro lidská práva OSN, kterým tato komise ve smyslu čl. 5 odst. 4 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech sdělila České republice a stěžovateli svůj názor na projednávanou věc. Ústavní soud se seznámil s obsahem tohoto stanoviska a vzal je na vědomí. Při ústním jednání dne 14.3.2002 doplnil právní zástupce stěžovatelky argumentaci stížnosti. Zejména upozornil na tendenční vylíčení věci ve veřejnoprávní televizi a na politizaci této restituce, ačkoliv stěžovatelka vždy argumentovala v rovině čistě právní. K politizaci došlo podle jejich názoru zejména v roce 1995, kdy na základě poslanecké interpelace se tehdejší ministr zemědělství zasadil o doplnění odst. 3 do §2 zákona č. 243/1992 Sb. Toto nové ustanovení je ve vztahu k restituentům, kteří řádně uplatnili své nároky přede dnem účinnosti novelizace provedené zákonem č. 30/1996 Sb., jednoznačně diskriminující. Je jistě věcí státu, zda přistoupí k restitucím či nikoli, rozhodne-li však o nápravě některých křivd, měly by všechny osoby splňující nároky mít stejné podmínky. Právní zástupce upozornil též na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, s tím, že nemůže být přičítáno k tíži nikoho, jestliže odmítl v tomto režimu žít, zemi opustil a případně přijal jiné občanství. Také z tohoto pohledu je třeba hodnotit požadavek nepřetržitosti občanství. V závěru pak právní zástupce upřesnil stížnostní petit tak, že se domáhal, aby Ústavní soud buď (I) zrušil kromě napadených rozhodnutí též ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 243/1990 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., eventuálně (II) zrušil kromě napadených rozhodnutí ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb., v původním znění před novelou, eventuálně (III) zrušil pouze napadená rozhodnutí. Po zvážení všech výše uvedených argumentů a po seznámení se s obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 317/98, správního spisu Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu, jakož i vlastního spisu II. ÚS 326/98, dospěl senát k názoru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět a to z následujících důvodů. Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze je založen především na právním názoru, že státní občan ČR, který nabyl zpět občanství způsobem taxativně stanoveným v §2 odst. 1 zák.č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale na vlastní žádost ho poté pozbyl a občanem ČR se znovu stal až dne 25. 8. 1992 na základě jiného, než zde výslovně uvedeného zákona, nesplňuje podmínku nabytí občanství taxativně stanoveným způsobem. K této otázce druhý senát Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 uvedl, že ustanovení §2 odst. 1 zák.č. 243/1992 Sb. obsahuje tzv. statický odkaz na předpisy upravující nabývání státního občanství. V žádném případě však nelze z tohoto ustanovení dovodit, že by bylo nutnou restituční podmínkou, aby takto znovunabyté nebo podle dekretu č. 33/1945 Sb. zachované státní občanství nemohlo již být následně znovu pozbyto. Takový výklad by znamenal, že by byli zákonodárcem zbaveni možnosti restituovat svůj bývalý majetek ti, kteří byli nuceni a donuceni opustit československé území a v důsledku nových životních poměrů požádali o propuštění ze státního svazku, nebo jim dokonce svévolným zásahem orgánů bývalého režimu bylo československé, popřípadě české občanství odňato, ačkoliv restituční zákony, právě naopak, směřují alespoň k částečnému zmírnění některých křivd, které oprávněným osobám vznikly. Rozsudek dále vychází z názoru, že právní předchůdce stěžovatelky nesplňoval podmínku §2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb., v platném znění, tedy podmínku nepřetržitosti státního občanství nabytého taxativně stanoveným způsobem, o kterou byl cit. zákon doplněn zákonem č. 30/1996 Sb., s účinností od 9. 2. 1996. K této otázce druhý senát Ústavního soudu v již zmíněném nálezu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, uvedl, že jestliže zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do zákona č. 243/1992 Sb. další podmínku (tj. nepřetržitost trvání nabytého státního občanství do 1. ledna 1990), v žádném případě se nemohla týkat těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního znění cit. zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, a o jejich nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. ještě rozhodnuto. Druhý senát ve svém nálezu dále uvedl, že takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to konkrétně do práva domoci se uplatnění restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé zpětné působnosti, která je v rozporu s principy právního státu. Pokud tedy zesnulý v době uplatnění svého nároku stanovené podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva subjektivní právo na uspokojení takového restitučního nároku. Žádné dodatečně stanovené podmínky se ho již, s ohledem na princip právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty, nemohly dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Tento princip musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se rozhodla přikročit k provedení restitucí na základě zákona. Takový zákon sice nemá povinnost vydat, pokud se tak ale stane, musí takový předpis odpovídat požadavkům na obsah a formu zákonů v podmínkách právního státu. Výše uvedenými právními závěry nálezu II. senátu je IV. senát vázán. Pouze pokud by dospěl k právnímu názoru odchylnému, dává mu ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, možnost předložit otázku k posouzení plénu Ústavního soudu. V daném případě však rozhodující IV. senát k odchylnému názoru od názoru vysloveného v nálezu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, nedospěl a plně se ztotožnil s právními názory tohoto senátu. Čtvrtý senát pouze doplňuje, že výše uvedený právní názor, odmítající rozdělení restituentů prakticky na dvě kategorie, tj. na ty, kterým byla restituce vyřízena ještě do vydání novely č. 30/1996 Sb., a na skupinu, na kterou by na základě faktické nahodilosti měla retroaktivně dopadnout nová podmínka nepřetržitosti občanství, stanovená touto novelizací, je dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť každý jiný závěr by byl rozporný s principy právního státu (čl. 1 Ústavy), jakož i se zásadou rovnosti v právech (čl. 1 Listiny). Ústavní soud připomíná v této souvislosti svůj nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sb. n. u. ÚS, sv. 3, č. 30), ve kterém z obdobných důvodů odmítl rozdílné posuzování nároků restituentů, ke kterým docházelo po rozdělení ČSFR. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, který se v dané věci zabýval pouze otázkou ústavně konformního výkladu specifikovaných zákonných ustanovení, ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil. Alternativní petity uplatněné v závěrečné řeči právním zástupcem stěžovatelky Ústavní soud neakceptoval, a to z následujících důvodů. Pokud jde o návrh na zrušení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemělo být, jak výše uvedeno, toto ustanovení vůči stěžovatelce aplikováno. Pokud přesto k tomu došlo, je v daném případě k nápravě zásahu do jejích ústavních práv dostačující zrušení napadených rozhodnutí a provedení ústavně konformního výkladu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR orgán veřejné moci vázán. Ústavní soud tak respektuje již vícekrát deklarovaný princip minimalizace zásahů do právního řádu, v situaci, kdy je možné vzniklou neústavnost odstranit interpretací. Bylo-li alternativně navrhováno zrušení §2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění před novelou, pak projednání takového návrhu brání ustanovení §66 odst. 1 cit. zákona o Ústavním soudu, kterým je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. března 2002