ECLI:CZ:US:2002:4.US.151.02
sp. zn. IV. ÚS 151/02
Usnesení
IV. ÚS 151/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Mgr. J. N., Ph. D., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, č. j. 6 A 29/99-21, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zastaveno řízení, jímž se stěžovatel (tehdy žalobce) domáhal přezkoumání rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31. 8. 1990 (č. j. KČ 2000-51/10-90), kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, zveřejněném v rozkaze náčelníka Správy SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje ve věcech personálních číslo 964/90 ze dne 25. 5. 1990. Ve své žalobě podle části páté hlavy druhé o.s.ř. stěžovatel - kromě vlastních meritorních námitek - mimo jiné uvedl, že zmíněné rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra obdržel až na základě písemné žádosti dne 16. 2. 1999, v důsledku čehož dovozoval možnost přezkumu tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví (viz připojený spis sp. zn. 6 A 29/99 vedený u Vrchního soudu v Praze).
Uvedeným usnesením rozhodl označený soud o zastavení řízení poté, co po posouzení tvrzení stěžovatele a žalovaného (Ministerstva vnitra ČR), jakož i obecných okolností, za nichž v četné řadě obdobných případů příslušníků SNB bylo v těchto věcech v inkriminované době rozhodováno a příslušné rozhodnutí též sdělováno, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího orgánu bylo stěžovateli doručeno dříve, než o jeho zaslání žalovaného požádal v roce 1999, a to zřejmě krátce po jeho vydání; na což lze podle názoru soudu usuzovat z toho, jak bylo doručováno v obdobných případech, kdy doručení bylo možno dovodit taktéž na základě jiných dostupných důkazů, neboť pro značný časový odstup již nemá žalovaný k dispozici příslušnou doručnou knihu, a to v důsledku uplynutí skartačních lhůt. V této souvislosti rovněž konstatoval, že tyto lhůty byly stěžovateli jako dlouholetému příslušníkovi SNB nepochybně známy a nelze tudíž vyloučit, že vyčkával s podáním žaloby do doby, kdy si v důsledku jejich uplynutí mohl být jist, že žalovaný nebude schopen prokázat doručení žalobou napadeného rozhodnutí.
Své úvahy uzavřel konstatováním, že k předmětnému doručení došlo nepochybně před 1. 1. 1992, resp. 27. 8. 1991, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 334/1991 Sb., který v ust. §118 založil právo policisty Federálního policejního sboru nebo Sboru hradní policie (a jen takového) podat u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebních orgánů o propuštění ze služebního poměru podle příslušných ustanovení téhož zákona. Dále poukázal na to, že přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy v obecné rovině poté upravil zákon č. 519/1991 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, když podle čl. III bod 4 písm. a) citované novely lze projednat žaloby podle hlavy druhé části páté o.s.ř. jen proti těm rozhodnutím správních orgánů, které po vyčerpání řádných opravných prostředků nabyly právní moci počínaje dnem účinnosti zákona č. 519/1991 Sb., tj. dnem 1. 1. 1992. Jelikož vrchní soud splnění této podmínky v dané věci neshledal, řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti brojící proti citovanému rozhodnutí obecného soudu namítá dotčení na svém ústavně zaručeném základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny zákadních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadenému rozhodnutí především vytýká, že je podle jeho přesvědčení konstruováno na základě domněnek a neopodstatněných dedukcí, přičemž se domnívá, že mu soud "svým unáhleným a důkazy nedoloženým rozhodnutím" odepřel právo na spravedlivý proces, když se jeho žalobou meritorně nezabýval. V doplnění odůvodnění ústavní stížnosti ze dne 5. 4. 2002 potom poukázal na rozhodovací důvody uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 591/99, pročež se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil Vrchní soud v Praze jako účastník řízení, který v přípise ze dne 15. 7. 2002 vývody stěžovatele odmítl, pro stručnost na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ministerstvo vnitra ČR jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že absurdní tvrzení stěžovatele, dle něhož mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno na základě jeho žádosti až v roce 1999, nemůže obstát, když ze spisové dokumentace jím předložené jasně vyplývalo, že dopisem personálního odboru ministerstva z 11. 2. 1999 byly stěžovateli na jeho žádost zaslány toliko fotokopie několika listin, z nichž jednou bylo u vrchního soudu žalobou napadené rozhodnutí, pořízené z jeho personálního spisu založeného od 3. 9. 1990 v archívu.
Ústavní soud po přezkoumání návrhu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z již ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů (k tomuto srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Ani v této konkrétní projednávané věci neshledal Ústavní soud žádný relevantní důvod se od této své rozhodovací praxe odchýlit. Ve skutkově obdobném případě rozhodl odmítavým usnesením sp. zn. IV. ÚS 141/02 ze dne 6. 8. 2002, ve kterém rovněž k základní námitce stěžovatele, že vrchní soud podklady neadekvátně hodnotil, interpretoval je v jeho neprospěch a nezabýval se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, poznamenal, že jeho úkolem není řešení otázky, zda soud "správně" zhodnotil podklady, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch stěžovatele byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek.
Jak je patrno z připojeného spisového materiálu, vrchní soud přihlédl ke tvrzením obou zúčastněných stran, a pokud nepřisvědčil stěžovateli, nelze tuto skutečnost hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. V odůvodnění svého rozhodnutí se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, přihlédl odpovídajícím způsobem k jeho argumentaci a z pohledu ústavněprávního lze jeho rozhodnutí ztěží cokoliv podstatného vytknout. Odkaz na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 591/99 potom není na místě, neboť stěžovatel zcela přehlíží diametrálně odlišné procesní aspekty jeho případu a tehdy projednávané věci.
Z takto vyložených důvodů, kdy pouhá polemika stěžovatele s právními závěry Vrchního soudu v Praze není (pro úvahy shora vyložené) způsobilá posunout projednávanou věc do ústavněprávní roviny, proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu