Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.03.2002, sp. zn. IV. ÚS 16/02 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 42/25 SbNU 335 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.16.02

sp. zn. IV. ÚS 16/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti C. T., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 9 Nt 716/01, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, za účasti Obvodního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 9 Nt 716/01, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelka brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V postupu obecných soudů spatřuje též porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vzal stěžovatelku do vazby, neboť dospěl k závěru o existenci vazebních důvodů ve smyslu §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. řád"). Městský soud v Praze shora označeným usnesením toto usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 Nt 716/2001, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že stěžovatelce bylo dne 4. 10. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterého se měla dopustit společně s obviněným V. J. a H. J. M. W. a dalšími neztotožněnými spolupachateli v době od 16. 5. 2000 do 10. 11. 2000 tím, že pod záminkou investování a zhodnocování finančních prostředků na londýnské burze firmou Q. prostřednictvím zprostředkovatelské firmy C., s.r.o., nejméně od 24 poškozených vylákali finanční částky ve výši nejméně 8,899.250,- Kč; tyto částky byly poškozenými složeny na účet společnosti QFL u Erste bank Praha a obvinění J. a W. je z účtu vybírali, pro poškozené vystavovali fiktivní doklady o probíhajících burzovních operacích a zhodnocování vkladů, ačkoliv ve skutečnosti firma QFL na burze neobchodovala ani k tomu neměla oprávnění. Dne 5. 10. 2001 v 10,45 hod. byla stěžovatelka podle §75 tr. řádu zadržena. Dne 6. 10. 2001 v 9,00 hod. byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručen návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze na vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu. Dne 7. 10. 2001 v 00,30 hod. byla stěžovatelka vyslechnuta soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 a bylo jí vyhlášeno usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby z důvodů shodných s návrhem státního zástupce s tím, že vazba počíná dnem 5. 10. 2001 od 10,45 hod. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, stížnost podali rovněž její rodiče a sestra. Městský soud v Praze pak usnesením shora označeným všechny stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Vazební důvod uvedený v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu odůvodnil soud I. stupně v podstatě tím, že stěžovatelka se necítí být vinna, hrozí jí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody a ke skutku mělo dojít v době od 16. 5. 2000 do 10. 11. 2000 a zadržena byla až 5. 10. 2001. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí rozvedl skutková zjištění vztahující se k jednání, které je ve sdělení obvinění kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a zdůraznil závažnost stíhané trestné činnosti a podíl stěžovatelky na této činnosti. Vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu byl soudem I. stupně v podstatě odůvodněn tak, že trestní řízení je na samém počátku, bude nutno provést konfrontace a všichni poškození nebyli dosud ztotožněni. V rozhodnutí odvolacího soudu je pak konstatováno, že předmětem vyšetřování je několik osob, které jsou vzájemně propojeny (současně se však konstatuje, že vedle obviněné jsou 4 spoluobvinění stíháni vazebně), očekává se provedení konfrontací, výslechy dalších svědků a je nezbytné obstarat listinné důkazy důležité pro trestní řízení. Obě napadená rozhodnutí pak obsahují citaci textů příslušných zákonných důvodů vazby. Proti citovaným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která je považuje za nezákonná a ve svých důsledcích i za protiústavní, neboť - jak uvádí - jejich odůvodnění svědčí o naprostém formalizmu při hodnocení relevantních skutečností a absenci jakýchkoliv konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o vazbě. Její výhrady poukazují zejména na to, že rozhodnutí neobsahují odkaz na nějaké konkrétní okolnosti, jména potenciálních svědků či jiných osob, které by měly být ovlivňovány, ani jakoukoliv indicii o tom, že by se měla trestnímu řízení vyhýbat. Sumárně lze dle jejího názoru říci, že takovýmto univerzálním odůvodněním lze vzít do vazby kohokoliv. Postačí, pokud mu bude před tím sděleno dostatečně závažné obvinění ze spáchání trestného činu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že o jejím vzetí do vazby rozhodoval soudce 7. 10. 2001 v 00,30 hod. ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, přičemž v době rozhodování soudu byla vážně indisponována. Podle lékařské zprávy byla převezena do nemocnice ve 22,30 hod., trpěla značnými bolestmi a při vyšetřování několikrát zkolabovala. Lékařská zpráva končí konstatováním, že pro kolapsový stav a nemožnost vyloučit závažnější etiologii než renální koliku byla doporučena hospitalizace. Dle přesvědčení stěžovatelky nic nebránilo soudci, aby o tom, že bude rozhodovat o vazbě, informoval obhájce, což neučinil, a termín rozhodnutí určil např. na 8,00 hod. dne 7. 10. 2001. Vůbec potom nechápe, proč poté, co byla pro akutní bolesti převezena z cely předběžného zadržení do uvedené nemocnice, muselo být zmíněné rozhodnutí učiněno právě v 00,30 hod. Má za to, že nelze za spravedlivý a lidsky důstojný považovat rozhodovací proces soudu, který se odbývá v tuto dobu v nemocničním pokoji u lůžka ležícího obviněného, napojeného na infúzi a po obdržení léků proti bolestem, bez přítomnosti obhájce, toliko za přítomnosti soudce a policejního orgánu. Stěžovatelka konečně uvádí, že po tomto rozhodnutí o vzetí do vazby byla převezena do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde strávila více než jeden měsíc. Ze zprávy vězeňské služby ze dne 25. 1. 2001 lze potom dovodit, že pro blíže nespecifikovaný zánět a bolesti v pravé ledvině. Z řečeného plyne, že byla nucena podstoupit soudní řízení v době, kdy byla evidentně ve stavu, který je běžně považován za pracovní neschopnost, a nepochybně i v době, kdy trpěla značnými bolestmi a byla tomu odpovídajícím způsobem léčena, mimo jiné i léky tlumícími bolest. Soudu tato skutečnost byla dobře známa, což lze dovodit i z toho, že v protokole o jednání je výslovně uvedeno, že "obviněná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže protokol podepsat". Takový postup je dle přesvědčení stěžovatelky sice formálně na hranici zákona, ale jeho výsledkem je zjevně postup, který je v rozporu s lidskými právy. Z těchto, jakož i dalších důvodů, se potom domáhá toho, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. K výzvě Ústavního soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti, účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 - sdělil, že se k jejímu obsahu nebude vyjadřovat, neboť se plně ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, obsaženým v usnesení ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001. Na námitky v ústavní stížnosti vznesené žádným způsobem nereagoval a aniž by se k nim vyjádřil co do tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv, k věci samé pouze uvedl, že obhájce stěžovatelky byl o všech úkonech soudu řádně a včas informován. Toto konstatování posléze zpochybnil právní zástupce stěžovatelky, reagující na sdělení obvodního soudu přípisem ze dne 14. 2. 2002, ve kterém poukázal na obsah protokolu o rozhodování soudu o vazbě, v němž je uvedeno, že vzhledem k naléhavosti případu a noční hodině nebylo možné zajistit obhájce k tomuto výslechu. V příloze k tomuto sdělení právní zástupce stěžovatelky doložil fotokopii dopisu místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, reagujícího na stížnost na postup soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci, sp. zn. 9 Nt 716/2001, a přezkoumávajícího zmíněný postup z hledisek ustanovení §23 odst. 2 a §31 zákona č. 436/1991 Sb. a §6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na rozhodovací důvody v napadeném usnesení uvedené a zdůraznil, že důvody vazby stěžovatelky v době rozhodování soudů obou stupňů byly dle jeho názoru dány. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 Nt 716/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V prvé řadě považuje Ústavní soud za nutné - jak již opakovaně učinil ve své četné judikatuře - uvést, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tudíž představuje nezbytné omezení osobní svobody obviněného, u kterého platí presumpce neviny, a to omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení. Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je i "fair" proces (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2 - nález č. 46). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi poukázal na to, že rozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. Soud rozhodující o uvalení vazby je tedy povinen přezkoumatelným způsobem rozhodnutí odůvodnit (srov. rozhodnutí ve věci, sp. zn. IV. ÚS 264/98, sp. zn. IV. ÚS 137/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; sv. 11, sv. 20 - nález č. 85, nález č. 174). Těmto požadavkům však napadená usnesení nevyhovují, neboť postrádají konstatování konkrétních skutečností, svědčících tomu. že stěžovatelka si bude počínat tak, jak je uvedeno v ustanoveních §67 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, ač návětí k tomuto ustanovení stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, pokud tyto konkrétní skutečnosti byly zjištěny. Nelze sice vyloučit, že existovaly signály nasvědčující tomu, že by stěžovatelka mohla působit na dosud nevyslechnuté svědky, eventuelně spoluobviněné (pokud by nebyli všichni rovněž ve vazbě), popřípadě jinak mařit objasňování trestné činnosti, tyto obavy však v napadených rozhodnutích soudů, ani v návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatelky do vazby konkretizovány nejsou. Odůvodnění těchto rozhodnutí nesplňují podmínky kladené ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu na obsah takových usnesení. Útěková vazba je v podstatě odůvodněna pouze výší hrozícího trestu (kterážto skutečnost sama o sobě jako důvod útěkové vazby není dostačující - Rt 64/92), neboť skutečnost, že stěžovatelka byla zadržena téměř po jednom roce po ukončení jednání, ve kterém je spatřován trestný čin, jí nelze přičítat k tíži a nemůže tak odůvodňovat obavu, že se bude trestnímu stíhání vyhýbat, neboť na volbu okamžiku, kdy bude prověřování podezření z trestné činnosti ukončeno a kdy bude realizováno trestní stíhání, neměla žádný vliv. Naopak, jednání stěžovatelky, jak alespoň lze dovodit ze spisového materiálu, kdy dne 4. 10. 2001 jí bylo sděleno obvinění pro trestný čin podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byla propuštěna na svobodu a dne 5. 10. 2001 se znovu dostavila k vyšetřovateli, svědčí spíše pro závěr, že vyhýbat trestnímu stíhání se nehodlala. K odůvodnění koluzní vazby pak rozhodně nepostačuje konstatování, že se necítí být vinná a "snaží se na úkor jiného vše bagatelizovat a sebe vyvinit" a že trestní řízení je na samém počátku a bude nutno provádět určité specifikované vyšetřovací úkony, neboť takovýto stav vyšetřování je v řadě případů, kdy je zvažováno omezení osobní svobody obviněného. Je třeba také dodat, že za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí práva obviněného na obhajobu, neboť popírání viny je jeho neopomenutelným komponentem (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 148/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 9 - nález č. 113). Nepřehlédnutelné pochybení soudu I. stupně, které pominul i soud stížnostní, spatřuje Ústavní soud i v porušení práva stěžovatelky na obhajobu. Jak již shora uvedeno, návrh státního zástupce na vzetí stěžovatelky do vazby byl soudu I. stupně doručen dne 6. 10. 2001 v 9,00 hod., a ač lhůta stanovená v ustanovení §77 odst. 2 tr. řádu pro rozhodnutí soudce o zadržené osobě končila dne 7. 10. 2001 v 9,00 hod., provedl soudce tohoto soudu bez přítomnosti obhájce výslech zadržené dne 7. 10. 2001 v 00,30 hod., kdy jí rovněž vyhlásil usnesení podle §68 tr. řádu, a to za stavu, kdy stěžovatelka pro nepříznivý zdravotní stav byla hospitalizována v nemocnici. Je třeba konstatovat, že důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu vzniká vzetím obviněného do vazby, u stěžovatelky však již v době zadržení podle §75 tr. řádu existoval důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu, neboť jí bylo již před zadržením sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, a stěžovatelka si také obhájce ještě před svým zadržením zvolila. Obhájce tak byl oprávněn být přítomen při výslechu stěžovatelky a soudce byl povinen obhájce o konání výslechu vyrozumět, pokud se nejednalo o úkon, který nelze odložit. V protokole sepsaném soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001 je uvedeno, že "vzhledem k naléhavosti případu a k noční hodině nebylo možno zajistit obhájce k tomuto výslechu". Toto konstatování je zřejmě nesprávně protokolováno jako součást výpovědi obviněné, neboť lze důvodně pochybovat, že by to takto formulovala sama obviněná, stejně jako další konstatování, týkající se jejího zdravotního stavu a postupu ošetřujícího lékaře. V protokole naopak není uvedeno, zda stěžovatelka byla poučena, že podle §77 odst. 2 tr. řádu má právo požádat o účast obhájce u výslechu, nehledě na skutečnost, že u ní již v době zadržení byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu. Není pochyb o tom, že soudce soudu I. stupně o konání výslechu zadržené stěžovatelky obhájce neinformoval (ač ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí opak), a tím obhájci neumožnil účast při výslechu a to navíc za situace, kdy stěžovatelka byla výrazně zdravotně indisponována, jak plyne z konstatování v protokolu ze dne 7. 10. 2001, v němž se uvádí, že "obviněná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže protokol podepsat". Nic přitom nebránilo tomu, aby výslech stěžovatelky byl proveden až v ranních hodinách dne 7. 10. 2001 (24 hodinová lhůta končila v 9,00 hod.), kdy by bylo možno zajistit účast obhájce a bylo také možno předpokládat, že i stav stěžovatelky se zlepší. Nebyla-li schopna se ani podepsat, lze opodstatněně dovozovat, že nebyla schopna výslechu v nočních hodinách, v podstatě bezprostředně po převozu do nemocnice a po absolvování vyšetření, a to nejen vzhledem ke zdravotnímu stavu, ale i v důsledku aplikovaných léků (viz lékařská zpráva na č. l. 7 připojeného spisu). Ústavní soud tak uzavírá, že pro postup soudce soudu I. stupně při rozhodování o vzetí zadržené do vazby v uvedené době nebylo důvodu, neboť nebezpečí z prodlení nehrozilo a noční výslech stěžovatelky bez přítomnosti obhájce v době, kdy byla zbavena osobní svobody a ve špatném zdravotním stavu, je třeba považovat za omezení práva stěžovatelky na obhajobu. V daném vazebním řízení tak obecné soudy nedostály jak požadavkům kladeným na rozhodnutí dle §134 odst. 2 tr. řádu co do jeho přezkoumatelnosti z hledisek uvedených v procesním předpisu, jakož ani postulátům kladeným na garance obviněného na obhajobu, přičemž je nerozhodné, s jakým konečným efektem by toto právo bylo uskutečněno, neboť je třeba dát obviněnému objektivní možnost k realizaci tohoto zákonného a ústavního práva. V této souvislost Ústavní soud zdůrazňuje, že účel trestního řízení, jímž je sice nade vší pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§1 odst. 1 tr. řádu), nemůže být v právním státě nadřazen zásadě řádného zákonného procesu, z čehož plyne, že nelze tohoto účelu dosahovat za cenu porušení procesních předpisů, a to již vůbec ne těch kterých ustanovení, majících zajistit obviněnému možnost účinně se hájit, s čímž souvisí i zásada zdrženlivosti (přiměřenosti), v souladu s níž ani do práv osob důvodně podezřelých by nemělo být zasahováno více, než je nezbytně nutné (§2 odst. 4 tr. řádu). Pro kumulaci takto shora označených pochybení obecných soudů, tj. ústavně nekonformní postup v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, a pro porušení čl. 8 odst. 1 ve spojení s odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy, jakož v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 9Nt 716/01, z důvodů procesní ekonomie, když zmíněná pochybení - jak na ně bylo shora poukázáno - byla založena již a především v rozhodování prvoinstančního soudu, zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. března 2002