ECLI:CZ:US:2002:4.US.197.02
sp. zn. IV. ÚS 197/02
Usnesení
IV. ÚS 197/02
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti E.V, zastoupeného JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, čj. 7 To 118/2001-1282, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2001, čj. 1 T 57/99-1167, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, čj. 7 To 87/2000-890, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2000, čj. 1 T 57/99-777, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2002, sepsané advokátkou JUDr. M. Š., proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 let, stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantujících mu právo na spravedlivý proces. Konkrétně uvádí, že mu bylo upřeno právo osobní účasti při vyšetřovacím pokusu dne 9. 12. 1998, právo na provedení důkazů svědčících v jeho prospěch monitorováním rozhovorů mobilními telefony a výslechy jím označených svědků, a právo na veřejné projednání jeho věci, neboť při hlavním líčení dne 4. a 5. 10. 1999 byla veřejnost vyloučena. Dne 9. 4. 2002 Ústavní soud obdržel podání stěžovatelem dne 7. 4. 2002 osobně sepsané, kterým doplnil ústavní stížnost ze dne 28. 3. 2002 a rozšířil ústavně právní argumentaci tvrzením o porušení čl. 8 odst. 3, čl. 36 odst. 1 čl. 40 odst. 2, 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a), c), odst. 4, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy, jakož i konkrétních ustanovení trestního řádu a trestního zákona, s tím, že ústavní stížnost bude řádně doplněna právní zástupkyní stěžovatele. Téhož dne Ústavní soud obdržel další podání ze dne 6. 4. 2002 označené jako ústavní stížnost stěžovatele proti prvním dvěma shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, sepsané advokátem JUDr. J. D. V podání stěžovatel kritizoval postup orgánů činných v trestním řízení, poukázal na rozpory ve výpovědích své bývalé manželky, kterými se obecné soudy nezabývaly, a vytknul obecným soudů porušení konkrétních ustanovení trestního řádu, které ve svém souhrnu představují porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto podání bylo z hlediska lhůty pro uplatnění ústavní stížnosti podáno včas. Na výzvu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2002, který z právních zástupců bude stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zastupovat, neboť podle ustanovení §29 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může mít účastník řízení v téže věci pouze jednoho zástupce, stěžovatel sdělil podáním ze dne 4. 8. 2002, že vypovídá plnou moc JUDr. M. Š. a dále jej bude zastupovat JUDr. J. D.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2002 Ústavní soud konstatoval, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2000, čj. 1 T 57/99-777, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 roku, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, čj. 7 To 87/2000-890, zrušen v celém rozsahu a vrácen soudu prvého stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Následně vydaný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2001, čj. 1 T 57/99-1167, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 To 118/01-1282, zamítajícím odvolání stěžovatele, je tedy pravomocným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu, jakož i s přihlédnutím k obsahu předchozího podání stěžovatele ze dne 7. 4. 2002, bylo podání ze dne 6. 4. 2002 označené jako ústavní stížnost považováno za doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2002.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 57/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 16. 8. 1998 v přesně nezjištěné době od 19.00 hod do 20.00 hod. v Děčíně I., M.náměstí č. 3/3, v bytě manželů V. v obývacím pokoji vystřelil 5 ran z neoprávněně držené pistole značky Parabellum ... po své manželce J. V. s úmyslem ji zastřelit, avšak v důsledku své podnapilosti a celkového rozrušení, a rychlého útěku poškozené, tuto nezasáhl. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 let. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2001, čj. 1 T 57/99-1167, vyplynulo, že obecný soud dospěl k závěru o vině na základě důkazů v rozsudku podobně popsaných a vyhodnocených. Byla to především výpověď samotného stěžovatele, dále výpověď poškozené J. V., výpovědi svědků M. Z., J. F., E. H., J. K., M. G., M. Z., J. B., Z. K., M. V., D. T., T. T., V. H., M. Š., V.H., J. V., J. B., V.S., Z. H., MUDr. V. S., P. S., L. H. a nezl. J. V., výpovědi znalců, jakož i listinné důkazy, jako protokoly o ohledání místa činu, záznamy Policie ČR o záznamech telefonátů stěžovatele poškozené kritického dne 16. 8. 1998, protokol o vyšetřovacím pokusu, odborná vyjádření, situační plánky, fotodokumentace a dále věci doličné. Na základě hodnocení těchto důkazů, po zaujetí stanoviska ke zjištěným rozporům (mezi jednotlivými důkazy navzájem či výpověďmi provedenými v přípravném řízení s výpověďmi v hlavním líčení) a po zvážení všech okolností případu dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem k závěru o stěžovatelově vině.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 To 118/01-1282. V odůvodnění se odvolací soud vyrovnal se všemi vznesenými výhradami, které jsou i předmětem námitek obsažených v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze připomněl, že v dané věci rozhoduje již podruhé a že již v rámci přezkoumávání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2000 dospěl k závěru, že řízení předcházející tehdy napadenému rozsudku bylo provedeno, až na jedinou výjimku, v zásadě správně a v souladu se zákonem. Důvodem pro zrušení původního rozsudku bylo zejména nevyžádání znaleckého posudku z odvětví psychologie, jisté nedostatky stran stávajícího znaleckého posudku podaného znalci psychiatry a nevyžádání zpráv o pověsti poškozené, stěžovatele a dvou klíčových svědků. Vytčené vady byly v dalším řízení napraveny a odvolací soud uzavřel, že řízení bylo provedeno řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. K nepřítomnosti stěžovatele při provádění vyšetřovacího pokusu s poškozenou na místě střelby odvolací soud uvedl, že tato skutečnost nemá vliv na zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť za situace, kdy stěžovatel odmítl ke střelbě, jejíž průběh měl být při úkonu na místě ověřen, cokoliv bližšího uvést a výslovně uvedl, že vypovídat bude až po vyjádření svědků, nebyla jeho účast při tomto úkonu potřebná ani účelná. Ohledně dalších návrhů stěžovatele odvolací soud uvedl, že další dokazování nebylo s ohledem na již provedené důkazy potřebné a že stěžovatelovy víceméně opakované námitky v tomto směru byly označeny za nedůvodné již při předchozím rozhodování odvolacího soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy před nimi provedené nebo korigovat jejich právní úvahy. S ohledem na ústavněprávní vymezení svého postavení by tak mohl činit jen potud, pokud by obecné soudy nepostupovaly ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody jednotlivce. V tomto směru lze odkázat např. na nález sp. zn. III. ÚS 84/94, (ÚS, svazek 3, č. 34), podle kterého v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci a právě procesněprávní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny (III.ÚS 51/96, ÚS, sv. 8, č. 58), Ústavní soud přezkoumal i postup a rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ustanovení trestního řádu, která podle tvrzení stěžovatele ve svém souhrnu představují porušení práva na spravedlivý proces.
K námitce o osobní neúčasti při vyšetřovacím pokusu dne 9. 12. 1998 s poškozenou obecné soudy uvedly, že účast stěžovatele se s ohledem na jeho obhajobu, kterou v daném stadiu trestního řízení uplatňoval, nejevila účelnou a potřebnou. Za situace, kdy u vyšetřovacího pokusu byli přítomni dva obhájci stěžovatele a jeden z nich následně prohlásil, že netrvá na osobní účasti stěžovatele na místě činu s tím, že má být proveden plánek bytu, na kterém stěžovatel označí, ze kterého místa střílel, což se také stalo, Ústavní soud má za to, a to i s přihlédnutím k následnému vývoji právní úpravy, podle které je přibrání dalších osob (vč. obviněného) fakultativní a potřeba jejich přibrání je závislá na povaze věci a skutečnostech, které dosud v trestním řízení vyšly najevo (§104c trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), že vypovídací schopnost vyšetřovacího pokusu jako důkazu je nezpochybnitelná a že způsob jeho provedení nezpůsobil porušení stěžovatelových základních práv.
K neprovedení dalšího dokazování monitorováním rozhovorů mobilními telefony a výslechy stěžovatelem označených svědků se v rozhodnutí obecných soudů uvádí, že kromě důkazů opatřených vyšetřovatelem soud provedl na základě návrhů stěžovatele i řadu důkazů dalších a další dokazování dle požadavků stěžovatele se s ohledem na provedené důkazy nejevilo potřebné. Ústavní soud již dříve k zásadě spravedlivého procesu vyložil, že obecný soud není povolán k tomu, aby bez dalšího odmítl provedení zásadních důkazů, které účastník řízení před soudy navrhuje k prokázání své tvrzení, nezabýval se jimi či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval a že případné odmítnutí provést navržené důkazy obecný soud musí odůvodnit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování (III.ÚS 51/96, ÚS, sv. 8, č. 57). Listina ani Úmluva 1 neupravují problematiku důkazů a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Důkazní prostředky však musí být prezentovány způsobem garantujícím stejný výsledek (Zpráva Komise pro lidská práva ke stížnosti č. 7945/77, Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, str. 38, Linde, 1995). V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí obecných soudů odpovídají požadavkům uvedeným na jejich odůvodnění v ustanovení §125 trestního řádu a že odmítnutí provedení dalších důkazů obecné soudy v daných souvislostech případu odůvodnily transparentním a přezkoumatelným způsobem.
K námitce o porušení práva na veřejné projednání věci Ústavní soud připomíná, že podle čl. 38 v odst. 2 Listiny má každý právo na to, že jeho věc byla projednána veřejně, nicméně ústavodárce zároveň připouští, že veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle Ústavního soudu je třeba výjimky z veřejnosti jednání před soudem vykládat restriktivně s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy (II.ÚS 180/96, ÚS, sv. 8, č. 80). Obdobně i čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje právo každého na veřejné projednání jeho záležitosti, s tím, že veřejnost může být vyloučena buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku ... nebo když to vyžaduje ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být princip veřejnosti jednání plně respektován alespoň při jednom instančním řízení v meritu věci, pokud nejsou důvody uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy umožňující vyloučení veřejnosti (věc Hakanson z roku 1986, A-99). Z připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že ve spisu se nachází podání poškozené J. V., která požádala soud o vyloučení veřejnosti z nařízeného jednání (č.l. 543) s uvedením důvodů, které lze podřadit pod výjimky stanovené pro vyloučení veřejnosti v ustanovení §200 odst. 1 trestního řádu, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po zjištění, že veřejné zasedání konané u Vrchního soudu v Praze dne 30. 10. 2001 (č.l. 1272 - 1276) proběhlo bez vyloučení veřejnosti, Ústavní soud uzavřel, že námitka stěžovatele o porušení práva na veřejné projednání věci je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dále přezkoumal námitky uplatněné v doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2002 směřující proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem při projednávání věci stěžovatele postoupené mu Okresním soudem v Děčíně [(§188 odst. 1 písm. a), §23 odst. 1, §33 odst. 1 a §2 odst. 5 trestního řádu], jakož i proti postupu Vrchního soudu v Praze při rozhodování dne 30. 10. 2002 (kasační usnesení čj. 7 To 87/2000-890), a poté konstatoval, že jsou z hlediska ústavně právní argumentace neopodstatněné, neboť obecné soudy postupovaly v mezích zákona.
Ústavní soud se rovněž zabýval i ostatními stěžovatelovými tvrzeními uplatněnými v podání ze dne 7. 4. 2002, která však nepovažoval za potřebné blíže rozvádět, neboť je považuje za opakování obhajoby, se kterou se podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy vyrovnaly ústavně konformním způsobem. Zpochybňuje-li stěžovatel provedené dokazování, jakož i jeho hodnocení a poukazuje-li na nevyjasněné rozpory ve výpovědích poškozené a dalších svědků, pak Ústavní soud považuje za nutné uvést, že úkolem Ústavního soudu není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, ale důvod k jeho zásahu je dán, pokud zjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. K tomu však v daném případě nedošlo. Pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů, zákon nestanoví žádné limity. Význam jednotlivých důkazů se projeví až při jejich konečném zhodnocení, při němž si soudy nemohou počínat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnosti, zjištěnými z provedeného dokazování. Ústavní soud není oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, pokud by s ním sám nesouhlasil. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti či okolnosti, které by nasvědčovaly libovůli obecných soudů související s dokazováním, a tím i porušení základních zásad trestního řízení. Obecné soudy se dostatečným způsobem zabývaly i zjištěnými rozpory, jak na ně obhajoba poukázala, vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a jeho verzi o použití zbraně a také vyložily, jak hodnotily ostatní svědecké výpovědi, které nasvědčují verzi odlišné. Z hlediska ústavního přezkumu lze konstatovat, že závěr učiněný o stěžovatelově vině je akceptovatelný, neboť není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, a že v řízení nebyly zjištěny žádné další důvody vedoucí ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť postup obecných soudů nevybočil z ústavních mezí.
Ve světle těchto zjištění a závěrů se pak jeví neopodstatněnou a zčásti i nepřípadnou i související ústavněprávní argumentace stěžovatele o porušení jeho dalších základních práv vyplývajících z čl. 8, 40, 37 Listiny, a článků 5, 13, 14 a 17 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, čj. 7 To 87/2000-890, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2000, čj. 1 T 57/99-777, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno a rozhodnutí soudu druhého stupně je rozhodnutí procesní povahy neschopné zasáhnout do práv fyzické osoby.
Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, čj. 7 To 118/2001-1282, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2001, čj. 1 T 57/99-1167, pak nezbylo než odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu zjevné neopodstatněnosti, jak shora vyloženo.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu