Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.02.2002, sp. zn. IV. ÚS 222/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 24/25 SbNU 183 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.222.01

sp. zn. IV. ÚS 222/01 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) J. F., 2) M. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2540/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 598/99, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a T., státního podniku "v likvidaci", jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2540/2000, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 598/99, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 9 C 368/93, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vyjadřujícího rovnost účastníků v právech, čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny, garantujícího stejný zákonný rozsah a ochranu vlastnickému právu všech vlastníků a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle kterého má každý právo na spravedlivé projednání jeho věci. Z připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 9 C 368/93, zjistil Ústavní soud tyto skutkové a právní okolnosti souzené věci. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 598/99, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 9 C 368/93, jímž nalézací soud zamítl návrh, aby vedlejší účastník, T., státní podnik "v likvidaci", který měl v řízení před obecnými soudy postavení odpůrce, byl povinen vypracovat prohlášení vlastníka a navrhnout jeho vklad do katastru nemovitostí, příslušného pro katastrální území Olomouc - město, a to podáním písemného prohlášení ke Katastrálnímu úřadu v Olomouci, že v budově (domě) č.p. 25 na Dolním náměstí č. 40, v Olomouci, na stavební ploše p. č. 448 o výměře 1039 m2 v katastrálním území Olomouc - město, vymezuje jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., přičemž toto prohlášení musí splňovat veškeré formální i obsahové náležitosti definované ustanovením §5 odst. 3, odst. 4 citovaného zákona s tím, že jako jednotky se vymezují zejména nebytové prostory, označované dosud jako řeznické kóje, podle dřívějších předpisů zapisované samostatně v pozemkové knize a nacházející se v přízemí (pasáži) budovy, když vymezení i jiných jednotek se nevylučuje. Současně tímto svým rozhodnutím zamítl okresní soud návrh o uložení povinnosti odpůrci vypracovat a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), ve výroku blíže specifikovanou dohodu o vydání věci, nebytové prostory označené dosud jako řeznická kóje č. 4, vpravo v přízemí domu č. p. 25, na stavební ploše p. č. 448 v katastrálním území Olomouc - město (Dolní náměstí č. 40, Olomouc). Citovaný rozsudek okresního soudu byl v dané věci v pořadí již druhým rozhodnutím nalézacího soudu, když jeho původní rozhodnutí, rozsudek ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. 9 C 368/93, kterým vyhověl návrhu stěžovatelů za tehdejšího procesního stavu domáhajících se svých nároků na základě odlišného žalobního petitu, byl zrušen usnesením označeného odvolacího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 12 Co 250/97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud II. stupně přisvědčil námitkám vedlejšího účastníka a především pro procesní pochybení, kdy výrok napadeného rozhodnutí neodpovídal navrhovanému petitu stěžovatelů, dle něhož zůstalo nejasným, co tvoří předmět sporu, opravnému prostředku vyhověl. Okresnímu soudu uložil, aby postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu z hlediska upřesnění skutkových tvrzení a určitosti žalobního petitu, jehož se domáhá. Dále poukázal na to, že v řízení nebyla prokázána existence předmětu vydání jakožto věci v právním smyslu ke dni nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., kdy naopak z požadavku stěžovatelů na uložení povinnosti vyčlenit kóji jako samostatnou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb. vyplývá skutečnost, že jako samostatná věc v právním smyslu neexistuje. Podle §5 odst. 1 citovaného zákona vlastník budovy může prohlásit, že v budově vymezuje jednotky podle tohoto zákona, v žádném případě však z žádného ustanovení právního řádu nelze dovodit možnost tuto povinnost vlastníkovi domu uložit, přičemž poukázal také na ustanovení §11 věta druhá zákona č. 403/1990 Sb., dle něhož oprávněné osobě nepřísluší uplatňovat jiné nároky související s vydáním věci, než jsou v tomto zákoně uvedeny. Po provedeném řízení rozhodl nalézací soud v dané věci, jak již výše poznamenáno, v pořadí svým již druhým rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 9 C 368/93, ve kterém dospěl k závěru, že není sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb., svůj nárok uplatnili řádně a včas a sporná "nemovitost" přešla na stát způsobem, se kterým uvedený zákon spojuje povinnost věc vydat. Neztotožnil se však, v souladu s právním názorem odvolacího soudu, s vývody stěžovatelů, že vedlejší účastník jakožto osoba povinná měl původně odňatou "nemovitost" ve svém držení ke dni účinnosti citovaného zákona, když po provedeném dokazování a právním rozboru věci dospěl k závěru, že předmětná řeznická kóje nebyla ke dni nabytí účinnosti restitučního zákona samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž se jedná o součást věci ve smyslu ustanovení §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, neboť je stejně jako např. sklepy, sklady a schodiště součástí domu a nemůže s ní jako s takovou být samostatně nakládáno. K návrhu na vyčlenění této kóje jako samostatné jednotky v podstatě zopakoval argumentaci odvolacího soudu. O odvolání směřujícímu do tohoto rozhodnutí rozhodl soud II. stupně již zmíněným zamítavým rozsudkem, napadeným ústavní stížností. V tomto rozhodnutí odvolací soud mimo jiné také k návrhu stěžovatelů připustil dle §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci dovolání, neboť (jak uvedl) otázka, zda je možné v rámci restitučního sporu vyhovět návrhu na uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata postupem tímto restitučním zákonem předvídaným, avšak ke dni jeho účinnosti jako samostatná věc právně neexistovala, a kterou považují stěžovatelé za právně významnou, není dosud právní praxí řešená a nelze vyloučit její relevantnost i pro posouzení jiných obdobných poměrů, jež v konečném důsledku mohou mít vliv na rozhodovací praxi obecných soudů. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2540/2000, zamítl. Shodně se soudem odvolacím konstatoval, že předmět vydání, ohledně něhož uplatnili stěžovatelé své právo, neodpovídal podmínkám zákona č. 403/1990 Sb., když možnost domáhat se zmírnění některých majetkových křivd na základě ustanovení tohoto zákona formou vydání věci ve smyslu §2 této normy se váže pouze k předmětu vydání, který splňuje náležitosti pojmu věci v právním smyslu podle předpisů, platných v době přijetí uvedeného zákona, resp. nabytí jeho účinnosti, což v daném případě dovodit nelze. Dovolací soud poukázal na to, že v souzené věci bylo nutno při absenci legální definice věci v zákoně č. 403/1990 Sb. aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, jako předpis obecné povahy. Jestliže tedy inkriminovaná kóje byla právnímu předchůdci stěžovatelů odňata jakožto předmět reálného spoluvlastnictví, existenci takového předmětu spoluvlastnictví ze znění občanského zákoníku v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit nelze, čehož důsledkem je závěr, kdy není místa pro úvahy z hlediska dopadů, které pro oblast občanského zákoníku přinesla úprava provedená jeho novelou č. 509/1991 Sb. v ustanovení §118 odst. 2, a která zahrnula pod pojem předmětu občanskoprávních vztahů i byt a nebytové prostory. Tím spíše nelze přihlédnout k úpravě tímto ustanovením předvídané, jak se projevila v ustanoveních zákona č. 72/1994 Sb., neboť jde rovněž o předpis, který v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nebyl ještě vydán. Nejvyšší soud ČR dále připomněl, že z příslušných ustanovení tohoto zákona se dostatečně srozumitelně nabízí závěr, že tento nezaložil možnost domáhat se nápravy všech křivd způsobených odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem, k nimž způsobem uvedeným v §1 citovaného zákona v něm označeným subjektům došlo a už vůbec ne v plném rozsahu původního odnětí. Z dikce ustanovení §2 tohoto zákona totiž jednoznačně plyne, že zmírnění následků některých křivd je možné jen způsoby zde uvedenými, takže lze učinit závěr, že jde o výčet taxativní. K okolnosti namítané stěžovateli v podaném dovolání, zda předmětná kóje byla podle předpisů platných v době jejího nabytí právním předchůdcem stěžovatelů předmětem právních vztahů, případně zda tuto kvalifikaci - lhostejno zda přiléhavě či nikoliv - respektoval i stát jednající orgánem, který o odnětí vlastnictví původnímu vlastníkovi rozhodoval, uvedl, že je v souzené věci právně bezvýznamná. V ústavní stížnosti, domáhající se zrušení citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, stěžovatel poukazuje především na to, že předmět sporu - řeznická kóje - je umístěna v budově, která je památkovým objektem patřícím původně městu Olomouc. Dne 18. 9. 1818 prodalo Královské hlavní město Olomouc tuto budovu Olomouckému společenství řezníků a na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 1930, C III 2815/30, bylo vloženo vlastnické právo k uvedené nemovitosti ve prospěch Svépomocného družstva řezníků a uzenářů v Olomouci, zapsané spol. s r.o. V přízemí této budovy se nalézaly masné krámy, po obou stranách pasáže byly jednotlivé kóje v počtu asi 15 až 20, přičemž kóje vpravo označená č. 4 byla předmětem daného řízení před obecnými soudy. Tato kóje tvořila dle stěžovatelů samostatnou věc v právním a faktickém slova smyslu a jako taková byla zapsána na jméno jejich právního předchůdce J. F. v knihovní vložce 725 pozemkové knihy vedené pro katastrální území Olomouc - město. Jako taková samostatná věc přešla do vlastnictví československého státu podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. na základě rozhodnutí ONV v Olomouci ze dne 30. 9. 1961, zn. Fin.maj. I-447/88-1959-Řa. Kupní cena jejich právnímu předchůdci nebyla vyplacena. Stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že v rámci restitučního sporu lze vyhovět návrhu na uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata postupem podle tohoto zákona, avšak ke dni jeho účinnosti jako samostatná věc právně neexistovala. Stejně tak nelze dle jejich názoru přisvědčit ani závěru Nejvyššího soudu ČR o "právní bezvýznamnosti" okolnosti, zda předmětná kóje byla podle právních předpisů v době jejího nabytí právním předchůdcem stěžovatelů předmětem právních vztahů, případně zda tuto kvalifikaci respektoval i stát při odnětí vlastnického práva původnímu vlastníkovi. V této souvislosti odkazují i na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 105/98, podle kterého "nárok na vydání věci jako takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného a právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát. Byt jako část nemovitosti sdílel právní osud celé nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný subjekt - nemovitost - neztratil původní a určující znaky jeho přechodu na stát. Proto je také nutno dovodit, že tzv. nabídková povinnost se nevztahovala na nemovitost jako celek, ale vztahovala se na její části". V projednávaném případě je dle přesvědčení stěžovatelů právní postavení tzv. "kóje" ještě silnější, neboť byla převedena na stát nikoliv jako část nemovitosti, ale jako samostatná jednotka. Proto podle citovaného nálezu Ústavního soudu je zde právo na její vydání, byť modifikované do statusu nebytového prostoru. Stěžovatelé mají za to, že nesprávné právní závěry dovolacího soudu vedou k nerovnosti účastníků a k porušení právních jistot, které má garantovat stát, a k porušení právní rovnováhy ve prospěch držitele věci. Závěrem poznamenávají, že uplatněním jejich nároku na vydání věci, jehož oprávněnost byla potvrzena i původním rozhodnutím okresního soudu, tak neuplatnili nárok na náhradu podle §14 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž ani žádný z rozhodujících soudů se nezabýval odkazem na tuto možnost. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení a dále vedlejší účastník, T., státní podnik "v likvidaci". Předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, který ve věci rozhodoval, ve vyjádření uvedl, že s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu nemohlo v dané věci dojít k tvrzenému porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, což vůbec relativizuje přípustnost ústavní stížnosti v relaci k argumentaci v ní uvedené, když v podstatě stěžovatelé reprodukují své procesní stanovisko, které v průběhu řízení již uplatnili. S obsahem těchto důvodů se vypořádal jak soud odvolací, tak i dovolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto Nejvyšší soud ČR na právní posouzení obsažené v jeho odůvodnění odkazuje. Závěrem svého vyjádření sdělil, že ponechává na úvaze Ústavního soudu posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Vedlejší účastník ve svém vyjádření v podstatě zopakoval argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy, když zejména poukázal na to, že právní i faktický stav, v jakém se budova, v níž se nachází kóje, jež je předmětem souzené věci, nachází, dle jeho názoru odůvodňuje závěr, že tato předmětná kóje není věcí v právním smyslu a stěžovatelé se svým návrhem a následně podanou ústavní stížností v konečném důsledku snaží dosáhnout toho, aby taková věc byla dle ustanovení §5 zákona č. 72/1994 Sb. vytvořena. Vedlejší účastník dále vyjádřil pochybnost, zda se vůbec stěžovatelé jimi citovaných ústavních práv domáhají před Ústavním soudem oprávněně, neboť neuvedli žádné argumenty a nenabídli žádné důkazy, které by nasvědčovaly jejich tvrzení, že byla porušena rovnost účastníků v právech nebo právo na spravedlivé projednání věci. Závěrem svého vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 9 C 368/93, a po zvážení všech okolností souzené věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že pokud obecné soudy zamítly návrh stěžovatelů odůvodněný jejich názorem, že v rámci restitučního sporu lze vyhovět návrhu na uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata postupem uvedeným v §1 tohoto zákona, avšak ke dni jeho účinnosti jako samostatná věc právně neexistovala, lze závěru učiněnému obecnými soudy, kterým stěžovatelům stran této otázky nepřisvědčily, stěží co vytknout. Zákon č. 72/1994 Sb., ve zněním platném do 30. 6. 2000, v ustanovení §5 odst. 1 stanovil, že "vlastník budovy může prohlásit, že v budově vymezuje jednotky podle tohoto zákona", z čehož vyplývá jednoznačný závěr o plné dispozici vlastníka budovy, zda-li toto prohlášení v souladu se svou autonomní vůlí učiní či nikoliv. Možnost uložit vlastníku budovy povinnost vymezit jednotky podle tohoto zákona tento ani jiný právní předpis nezakládá (výjimkou je pouze ustanovení §23 odst. 2 označeného zákona, z něhož lze dovodit, že má-li bytové družstvo dle tohoto ustanovení povinnost uzavřít smlouvu o převodu bytu, vyplývá z této jeho povinnosti, že je povinno provést i všechny úkony, které musí převodu předcházet, tedy učinit i písemné prohlášení vlastníka budovy podle §5 zákona č. 72/1994 Sb.; srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 11 Cmo 472/99). Zákonem č. 103/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 72/1994 Sb. s účinností od 1. 7. 2000, došlo ke změně tohoto ustanovení a jeho přečíslování do §4 odst. 1, jehož upravená dikce obdobně stanoví, že "vlastník budovy svým prohlášením určuje prostorově vymezené části budovy, které se . stanou jednotkami .". Pokud by tedy zmíněný názor stěžovatelů obecné soudy akceptovaly, zasáhly by do ústavně zaručeného práva vedlejšího účastníka zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dle něhož "každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Potud Ústavní soud akceptuje důvody, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, v ostatním se s jejich závěry nemohl ztotožnit, a to z důvodů níže rozvedených. Jádrem ústavní stížnosti je otázka posuzovaná i v předchozím řízení před obecnými soudy - zda předmětná kóje, jíž měl právní předchůdce stěžovatelů v tzv. reálném spoluvlastnictví a která nebyla ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. samostatnou věcí v právním smyslu, může být předmětem vydání dle uvedeného restitučního zákona. Výchozí otázkou, kterou je tedy nutno v prvé řadě zodpovědět, je právní režim k této kóji se upínající v průběhu období relevantního pro posouzení daně věci. Právní úprava spoluvlastnictví na území České republiky byla původně upravena především v ustanovení §361 a §§825 a násl. zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, který byl zrušen zákonem č. 141/1950 Sb. Tato právní úprava rozlišovala spoluvlastnictví s podíly ideálními a spoluvlastnictví s podíly reálnými (označované také jako spoluvlastnictví dělené), tudíž s přesně specifikovanými reálnými podíly, ve které byla společná věc rozdělena. Z řečeného se podává, že každý spoluvlastník měl reálnou, konkrétně určenou, část věci ve svém "vlastnictví", ovšem nikoliv jako věc samostatnou, nýbrž toliko jako část (součást) věci, přičemž "vlastnictví" (roz. reálné spoluvlastnictví) k přesně vymezené části věci bylo taktéž předmětem zápisu do pozemkových knih. Následující právní úprava spoluvlastnictví dle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (stejně jakož i úprava dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) již spoluvlastnictví reálné neznala a upravovala pouze spoluvlastnictví ideální (§133 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.). Uvedený zákon dopad účinků nové právní úpravy ve svých intertemporálních ustanoveních nijakým způsobem nezohlednil. Pouze v §562 citovaného zákona bylo uvedeno, že "ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším". Jakákoliv preciznější specifikace dopadů této nové právní úpravy na reálné spoluvlastnictví zcela absentuje. Lze tudíž konstatovat, že z tohoto pohledu - co do ochrany minulých právních skutečností - právní úprava ve vztahu k takto nabytým právům mlčela. Na druhé straně jejich zánik ve výše naznačeném směru jí výslovně "konstituován" nebyl, ač jako předmět (spolu) vlastnictví podíl vyjádřený reálnou částí věci neznala. Není pochyb o tom, že předmětná kóje byla právnímu předchůdci stěžovatelů odňata na základě rozhodnutí ONV v Olomouci ze dne 30. 9. 1961, zn. Fin.maj. I-447/88-1959-Řa, jakožto předmět reálného spoluvlastnictví. Stran této skutečnosti pak nelze upřít oprávněnosti odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/98, v němž bylo konstatováno, že nárok na vydání věci jako takové se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání a převedení na stát (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, č. 29, vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). V tomto směru nelze přisvědčit závěru Nejvyššího soudu ČR, že tato okolnost je právně bezvýznamná. Jest sice pravdou, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že existenci takového předmětu spoluvlastnictví ze znění občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb., v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit nelze. V dalších jeho vývodech se však již s jeho závěry Ústavní soud ztotožnit nemohl. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze setrvávat na názoru, že s ohledem na ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. hovořícím o vydání "věci", nelze stěžovatelům předmětnou kóji vydat. Ostatně stran otázky, zda lze vydat "věc", která v době nabytí účinnosti restitučního zákona neexistovala, postačí odkázat na nálezy ve věci, sp. zn. II. ÚS 82/95 a sp. zn. I. ÚS 28/99 (publikované ve Sbírce nálezů a usnesení; sv. 7, sv. 18; č. 31, č. 61; vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, 2000), kde se sice jednalo o případy skutkově odlišné, nicméně výkladem a logickou argumentací a minori ad maius nelze dospět k jinému stanovisku. Tento závěr činí Ústavní soud s vědomím, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí "odchýlit" v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, přičemž je přitom nutno vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 7, č. 13, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997). Právnímu předchůdci stěžovatelů - jak již bylo výše poznamenáno - byla zmíněným výměrem ONV v Olomouci odňata řeznická kóje č. 4 vpravo, zapsaná ve vložce č. 725 pro k.ú. Olomouc - město. Ústavní soud se domnívá, že tedy nic nebrání v souladu s ústavně konformním výkladem (a taktéž s poukazem na to, že podstatou restituce je navrácení do původního stavu, je-li to možné) tomu, aby tato konkrétní část věci, vyjádřená spoluvlastnickým podílem na budově, který je dle přesvědčení Ústavního soudu možno vyjádřit vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy předmětné kóje k celkové ploše všech bytových a nebytových prostor v budově, byla dle příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. stěžovatelům při splnění všech ostatních restitučních podmínek vydána (když právní režim k předmětné kóji se upínající - kterážto skutečnost má v souzené věci klíčovou roli - v mezidobí od jejího odnětí státem do okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nedoznal žádných změn). Sluší se dodat, že opačný výklad by vedl ke zjevné nespravedlnosti, což principům právního státu neodpovídá a koneckonců by mohl vést i k závěru, že citovaným výměrem k řádnému odnětí předmětné kóje jakožto části věci ani dojít nemohlo, což by posunulo souzenou věc do zcela jiné úvahové roviny. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil stanovisko, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována, což platí pro všechny restituční zákony, které jako leges speciales mají své výrazné postavení i účel v právním řádu České republiky, když při interpretaci právních norem nestačí v některých případech přihlížet pouze k formální legalitě, nýbrž výklad a použití právních norem je nutno - jako v daném případě - podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu s ohledem na celou koncepci aplikovaného restitučního zákona. K současně namítanému porušení práva podle čl. 11 Listiny Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu ve které vyjádřil opakovaně názor, dle něhož se ústavní ochrana vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl ústavní stížnosti přisvědčit. Naproti tomu, jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již existujícího, ale "pouze" tvrzeného práva, třeba i zde vycházet z účelu a smyslu v souzené věci aplikovaného restitučního zákona sledujícího zmírnění následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu k účelu tohoto zákona je - jak již výše zmíněno - třeba vykládat i všechny v dané věci relevantní pojmy, a to v intencích celého právního řádu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Z takto vyložených důvodů Ústavní soud shledal, že uvedeným postupem (přijatým výkladem) nebyla ze strany obecných soudů zatím právům stěžovatelů poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a z důvodů hospodárnosti řízení i rozsudek soudu I. stupně, zrušil (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. února 2002