ECLI:CZ:US:2002:4.US.253.02
sp. zn. IV. ÚS 253/02
Usnesení
IV. ÚS 253/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 231/2002-178, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001-148, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když dovozoval, že vydáním označených rozhodnutí byl dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právu vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [vyjádřených též v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 (správně čl. 1) Dodatkového protokolu k této úmluvě]. Ve svém návrhu především zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, v němž se coby žalobce domáhal v rámci uplatněného restitučního nároku vydání blíže označených a popsaných nemovitostí v katastrálním území K., a to dle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění.
V předmětné věci bylo meritorně rozhodnuto nejprve zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 5. 1995, čj. 6 C 840/93-27, který byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1995, čj. 17 Co 326/95-50, v němž označený soud mimo jiné, dle tvrzení stěžovatele, vyslovil k návrhu jeho právního zástupce proti svému rozsudku přípustnost dovolání s ohledem na to, že v řízení byla řešena otázka zásadního právního významu. Již na tomto místě považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že toto tvrzení stěžovatele z připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 836/99 nevyplývá. Podání takového návrhu ze strany stěžovatele, příp. jeho právního zástupce, ze spisového materiálu patrno není, a lze tak mít důvodně za to, že toto tvrzení stěžovatele se nezakládá na pravdě (č.l. 33-61). V daném případě odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí (jak plyne z odůvodnění rozsudku) dovolání ve smyslu §238 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění, který stanovil, že " dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". O tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, čj. 2 Cdon 1465/96-91, jímž obě naposled uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž tento soud návrh stěžovatele opět zamítl (rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2001, čj. 7 C 836/99-133). Odvolání směřující do tohoto rozhodnutí odvolací soud potvrdil (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001-148) a posléze podané dovolání stěžovatele do rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 231/2002-178, pro nepřípustnost odmítl.
V záhlaví uvedená rozhodnutí soudů I. a II. stupně napadl stěžovatel ještě před vydáním naposled konstatovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavní stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto, a jíž bylo zahájeno řízení, vedené pod sp. zn. II. ÚS 39/02. V této souvislosti odkázal ve vztahu k výhradám do těchto rozhodnutí na předmětnou ústavní stížnost a zevrubně rozvedl své argumenty, na nichž zakládá svá tvrzení o jejich protiústavnosti. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR poukazuje na to, že přípustnost dovolání vůči rozhodnutí soudu odvolacího (založenou dle ust. §239 odst. 1 občanského soudního řádu) dovozoval jeho právní zástupce z té skutečnosti, že již byla v průběhu předcházejícího řízení odvolacím soudem ve výroku rozsudku ze dne 5. 12. 1995, čj. 17 Co 326/95-50, vyslovena. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že s ohledem na zásadu jednotnosti řízení nelze usoudit, že podáním prvého dovolání je odvolatelova možnost obrátit se "na soud III. instance" vyčerpána. Domnívá se, že lze mít analogicky za to, že již okolností jednoho připuštěného dovolání a navíc podáním prvého dovolání je de facto vyslovena žádost o připuštění dovolání v rámci vymezené otázky zásadního právního významu. Zakládá-li se názor Nejvyššího soudu ČR na opačném stanovisku, potom dopadá na stěžovatele - jako účastníka řízení - v podobě odepření spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení domáhá vydání nemovitostí, k nimž mu dle jeho názoru svědčí vlastnické právo, jsou napadená rozhodnutí též porušením jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. S poukazem na tato svá tvrzení navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z hlediska namítaného dotčení na ústavních právech a z důvodů níže uvedených dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti podána po lhůtě stanovené zákonem.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR shledal Ústavní soud ústavně souladným, když nelze pominout, že dovolací soud byl při respektování procesního postupu vázán ustanoveními části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., v návaznosti na což zejména ustanovením §239 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Jak se podává z odůvodnění předmětného usnesení, dovolací soud vyšel při svém rozhodování z toho, že důvody zmatečnosti řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly stěžovatelem tvrzeny, jakož ani soudem zjištěny; aplikace ust. §238 odst. 1 písm a) a písm. b) o.s.ř. v daném případě nepřicházela v úvahu a postup dle §239 odst. 2 o.s.ř. nebyl možný, neboť odvolací soud nevyslovil ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání, a to s ohledem na to, že žalobce v řízení před odvolacím soudem návrh na připuštění dovolání neuplatnil. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání v souladu s ust. §243b odst. 4 ve spojení s §217 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [správně §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud se v této souvislosti, s ohledem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu ČR, zabýval námitkou stěžovatele, zda ze skutečnosti, kdy byla v průběhu předcházejícího řízení, a to před vydáním v dané věci druhého rozhodnutí Krajského soudu v Praze, tímto soudem ve výroku jeho původního rozsudku vyslovena přípustnost dovolání v souladu s ust. §239 odst. 1 o.s.ř., resp. §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 1995 (a to navíc pro řešení všech právních otázek, kterými se zabýval, neboť ve výroku připustil možnost dovolání bez omezení), lze dovozovat s ohledem na zásadu jednotnosti řízení možnost podat dovolání (na základě přípustnosti takto založené) i do jeho rozsudku následujícího, a to poté, co byl původní rozsudek zrušen. V návaznosti na takto naznačené úvahy Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele na danou problematiku, neboť ten odhlíží od té základní skutečnosti, že zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1999, čj. 2 Cdon 1465/96-91, byl zrušen taktéž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1995, čj. 17 Co 326/95-50, o který se přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. opírala. Řečeno jinými slovy, zrušením uvedeného rozhodnutí tak došlo bez dalšího i k zániku právního důvodu, v němž měla takto konstruovaná přípustnost dovolání svůj zákonný podklad. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti relevanci žádosti svého právního zástupce vznesené vůči odvolacímu soudu ohledně vyslovení přípustnosti dovolání stran otázky zásadního právního významu před vydáním jeho původního rozhodnutí v dané věci, nelze přehlédnout, že v tomto směru - jak již bylo shora uvedeno - se tato námitka pohybuje pouze v rovině nedoloženého tvrzení, a tudíž k ní nelze při posuzování ústavní stížnosti přihlížet. Ústavní soud tak neshledal, že by dovolací soud postupoval v rozporu s ústavními principy soudního řízení zakotvenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pokud potom stěžovatel namítal porušení svého práva vlastnit majetek, nezbývá než odkázat na již konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) zakládá ochranu již konstituovaného vlastnického práva, nikoliv toliko tvrzeného nároku na ně. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se nadto návrhem stěžovatele nezabývalo meritorně, tudíž i v případě, kdy by takové vlastnické právo stěžovateli svědčilo, nemohl by být tímto rozhodnutím na uvedeném právu nikterak přímo dotčen.
Ohledně části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001-148, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, je třeba uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93). Z řečeného je zřejmé, že od doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 2 ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jak již bylo konstatováno, tuto ústavní stížnost stěžovatel též ve lhůtě řádně podal, když jí bylo zahájeno již zmíněné řízení, vedené pod sp. zn. II. ÚS 39/02. Pakliže stěžovatel brojí proti citovaným rozhodnutím soudů obou stupňů opětovně ústavní stížností i v tomto (nyní vedeném) řízení, jedná se o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, neboť jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku (sp. zn. 7 C 836/99), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001-148, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 27. 11. 2001 a od tohoto dne tak začala plynout i lhůta 60-ti dnů k podání ústavní stížnosti. Tu však stěžovatel (v tomto případě) podal k poštovní přepravě až dne 23. 4. 2002, tedy po uplynutí zmíněné lhůty (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 22/93). Sluší se dodat, že v opačném případě, pokud by ji ve lhůtě podal, by byla s ohledem na dříve podanou ústavní stížnost brojící proti shodným rozhodnutím, jíž bylo zahájeno řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 39/02, s poukazem na to, že Ústavní soud již v téže věci jedná, ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §35 odst. 2 citovaného zákona.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 231/2002-178, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001-148, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu