ECLI:CZ:US:2002:4.US.256.02
sp. zn. IV. ÚS 256/02
Usnesení
IV. ÚS 256/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne senátem složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti B. M., zastoupeného JUDr. Z. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 40 Co 32/2000 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 6 C 317/93 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 40 Co 32/2000, byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Přerově, ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 6 C 317/93, kterým došlo ke zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 5. 4. 1963, uzavřené mezi O. B. a manžely B. a M. M., registrované Státním notářstvím v Přerově dne 15. 4. 1963 pod PR 281/63, a to v části darování pozemků v katastrálním území Stará Ves. Jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proti rozsudku prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání, neboť nesouhlasil se závěrem prvostupňového soudu, že nárok žalobců byl uplatněn řádně a včas. Toto odvolání bylo shledáno nedůvodným, jelikož se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu, které jsou po právní stránce hodnoceny v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR v této věci.
Jak dále konstatoval odvolací soud, přestože procesní postup prvostupňového soudu, pokud usnesním dne 14. 1. 1994 připustil změnu v označení účastníků na straně žalovaného, "B. M., nar. 10. 6. 1960", nebyl procesně bezchybný, vzhledem k tomu, že původně žalovaný B. M., nar. 21. 7. 1936, zemřel předtím, než nárok byl u soudu uplatněn, není tato nesprávnost důvodem, který by mohl vést k zastavení řízení. Ostatní závěry prvostupňového soudu byly odvolacím soudem shledány jako správné a odvolací soud uvedl, že byly splněny hmotněprávní podmínky zákona o půdě a návrh žalobců byl uznán po právu.
Proti výše uvedeným rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž zejména tvrdí, že oba obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu (č. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), tedy právo na spravedlivý proces. Své tvrzení opírá o skutečnost, že ve lhůtě, kterou zákonodárce stanovil k podání návrhu na zahájení řízení dle novely zákona č. 229/1991 Sb., zák. č. 183/1993 Sb., byli jako nabyvatelé ze smlouvy a odpůrci označeni v té době zemřelí rodiče dodatečně žalovaného stěžovatele. Úprava provedená navrhovatelem na jednání u Okresního soudu v Přerově dne 14. 1. 1994 nebyla upřesněním údajů původně žalovaného, ale návrh na změnu účastníka řízení a změnu účastníka soud také připustil. Stěžovatel má za to, že takovou vadu řízení nelze odstranit změnou účastníka řízení. Dále nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, který v dané věci pod sp. zn. 3 Cdon 1361/96 jednal a dne 10. 6. 1997 rozhodl, že se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 1995. sp. zn. 40 Co 22/95 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 10. 1994, č. j. 6 C 317/93-69 a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Stěžovatel dále uvádí, že v rozporu se zákonem obecné soudy přiznaly žalobcům vůči žalovanému právo, které zaniklo ve lhůtě zákonem stanovené, čímž došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ČR v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody, jež chrání ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva dle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud ČR zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud ČR hodnotil, zda postup Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jakož i Okresního soudu v Přerově, při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že oba výše uvedené soudy správně aplikovaly a interpretovaly zákonná ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění a zák. č. 99/1963 Sb., tehdy v platném znění
Pokud se týká ustanovení §8 odst. 4 písm. a) (původně §8 odst. 3), odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., obecné soudy správně interpretovaly daná ustanovení, jelikož pasivní legitimace dědice jako právního nástupce osoby, jíž byly původně pozemky bezúplatně převedeny, a která před vydáním soudního rozhodnutí zemřela, je dána přímo hmotně právním ustanovením zvláštního předpisu, jímž je právě zákon č. 229/1991 Sb.
K dalším okolnostem, které stěžovatel uvedl jako důvody své ústavní stížnosti, Ústavní soud ČR dodává, že prvostupňový soud se správně řídil názorem soudu dovolacího, neboť jeho právní názor vyslovený ve zrušovacím rozhodnutí je závazný pro odvolací soud, resp. soud prvního stupně, jestliže bylo zrušeno i jeho rozhodnutí.
Ústavní soud ČR konstatuje, že Okresní soud v Přerově i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, postupovaly v souladu s kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených rozsudcích nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost mimo jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. června 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu