ECLI:CZ:US:2002:4.US.28.02
sp. zn. IV. ÚS 28/02
Usnesení
IV. ÚS 28/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. V. B., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 15 Co 299/2001-40, ze dne 27. 9. 2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým nebylo vyhověno jeho odvolání, směřující proti části výroku, kterou byl zavázán k úhradě nákladů řízení v částce 4.300,- Kč, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 26. 6. 2001, čj. 9 C 76/2001-32, byl v této části potvrzen.
V ústavní stížnosti namítá, že žalobce doručil soudu návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhal po stěžovateli zaplacení 9.748,90 Kč. Platební rozkaz byl vydán 20. 3. 2001. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou částku zaplatil již dne 10. 1. 2001, což však žalobce soudu neoznámil, byl nucen podat proti platebnímu rozkazu odpor, čímž mu vznikly náklady řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že o soudním řízení se dozvěděl až okamžikem doručení platebního rozkazu, k zpětvzetí žaloby o zaplacenou částku došlo nepřiměřeně pozdě, přičemž touto jeho argumentací, tj. kdy došlo k zpětvzetí návrhu, se soudy vůbec nezabývaly a zavázaly jej k úhradě nákladů řízení s odůvodněním, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele. Žalobce však musel vzít žalobu zpět, neboť jinak by měl úspěch jen v části zcela nepatrné a vznikla by mu povinnost platit náklady řízení. Dle názoru stěžovatele došlo i k porušení §147 a §150 o.s.ř. a je přesvědčen, že se jedná o prokazatelné zavinění nákladů řízení ze strany žalobce.
Vedlejší účastník - společnost H., spol. s r.o. (v řízení před obecnými soudy žalobce) se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval shodně jako v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku zjistil, že krajský soud při projednávání odvolání stěžovatele, směřujícího do výroku rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení, odpovídajícím způsobem zhodnotil postup a právní závěry soudu prvého stupně, přičemž shodně dospěl k názoru, že žaloba o zaplacení dlužné částky s přísl. byla dne 2. 1. 2001 soudu podána důvodně, neboť předmětná částka byla stěžovatelem zaplacena až dne 10. 1. 2001. K zpětvzetí žaloby v průběhu řízení tak došlo pro chování žalovaného (stěžovatele), a uvedenou situaci je proto nutno hodnotit ve smyslu ust. §142 odst. 1 o.s.ř. jako plný úspěch ve sporu, opravňující žalobce k přiznání nákladů řízení. Krajský soud ověřil i výši odměny účtované advokátem žalobce, přičemž konstatoval, že odměna advokáta, která měla být stanovena dle vyhl. č. 484/2000 Sb., by mohla být dokonce vyšší než odměna skutečně požadovaná a přiznaná.
Z odvolání stěžovatele, založeném na č.l. 35 spisu, pak vyplývá, že on sám náhradu vlastních nákladů řízení nepožadoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu jednoznačně vyplývá, že pohledávku, která byla splatná 30. 9. 2000, stěžovatel uhradil až po zahájení soudního řízení o její zaplacení. Ústavní soud připomíná, že dle ust. §82 o.s.ř. je řízení zahájeno již dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení, nikoliv až vydáním platebního rozkazu, který je rozhodnutím ve věci samé ve zkráceném řízení. Jednalo se tedy ze strany žalobce o důvodně podaný žalobní návrh, s jehož podáním byly spojeny náklady řízení. (Právě s ohledem na to, že k zaplacení dlužné částky došlo až po podání žaloby, je nerozhodné, kdy došlo k zpětvzetí návrhu, zda před vydáním či po vydání platebního rozkazu). Aplikace ust. §150 o.s.ř. je pak plně věcí úvah obecného soudu danou věc posuzujícího. Pokud pak jde o ustanovení §147 o.s.ř., upravujícího tzv. "separaci nákladů řízení", jehož se stěžovatel rovněž dovolává, lze připustit, že s ohledem na okolnosti případu bylo možno jeho použití zvažovat, nicméně stěžovatel sám, jak patrno z obsahu spisu, zejména pak petitu jeho odvolání, právo plynoucí z uvedeného ustanovení vyčíslením svých nákladů řízení neuplatnil, když se domáhal změny rozsudku soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení "pouze" tak, aby bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Za této situace nelze považovat postup soudů za nezákonný či dokonce protiústavní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dle jeho ustálené judikatury (např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98) spor, týkající se přiznání nákladů, řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Za situace, kdy Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných právními předpisy, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se jen výroku o nákladech řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu