ECLI:CZ:US:2002:4.US.3.02
sp. zn. IV. ÚS 3/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti ml. M. O., zastoupeného Mgr. Š. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2001, sp. zn. 7 Tz 275/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. ledna 2002 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele ve věci rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. srpna 1997, sp. zn. 3 T 168/95. Tím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví dle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona.
Důvodem podání stížnosti byla skutečnost, že ve věci rozhodoval soudce, který měl být dle názoru ministra spravedlnosti vyloučen z projednávání věci. Důvodem vyloučení měla být skutečnost, že uvedený soudce rozhodoval o vzetí do vazby a jejím následném prodloužení, a to u jednoho ze spoluobviněných - D.P., v jehož prospěch však stížnost pro porušení zákona podána nebyla. Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozhodnutí neztotožnil s takovým názorem a konstatoval, že důvod k vyloučení soudce se vztahoval pouze ke spoluobviněnému, o jehož vazbě tento soudce rozhodoval. Dále stěžovatel popsal svůj názor na výklad ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu, které upravuje činnost soudce v řízení před a po podání obžaloby. Závěrem stěžovatel konstatoval, že soudce rozhodující o vazbě D. P. mohl zaujmout i subjektivní vnitřní vztah k osobě stěžovatele, neboť jednání, kterého se stěžovatel dopustil, se dopustil společně s vazebně stíhaným D. P.
V popsaném postupu obecného soudu shledal stěžovatel zásah do svého základního práva na spravedlivé projednání věci nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nestrannost soudu nemůže být podle jeho názoru chápána jen s ohledem na možný subjektivní vztah soudce ke stranám, ale rovněž k objektivnímu posouzení, zda složení soudu nevyvolává pochybnosti o nestrannosti soudu. Stěžovatel se v tomto směru odvolal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 7 Tz. Ten konstatoval, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zjevné z odůvodnění napadeného rozhodnutí i z dalších podkladů, stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána ve prospěch všech obviněných, o nichž bylo rozhodováno ve společném řízení vedeném před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 3 T 168/95. Nejvyšší soud ČR však řízení o stížnosti ve věci obviněného D. P. vyloučil k samostatnému projednání a dne 23. října 2001 vydal rozsudek sp. zn. 7 Tz 278/2001, kterým v jeho případě porušení zákona konstatoval. V případě ostatních obviněných však nebylo namítané porušení zákona shledáno.
Významnou je i ta skutečnost, že přestože u soudu prvého stupně probíhalo tzv. společné řízení ve věci sedmi obviněných, rozsah trestné činnosti každého obviněného se lišil. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soudce rozhodující o vazbě jednoho ze spoluobviněných si tím udělal názor na trestnou činnost ostatních obviněných, a to tím spíše, že trestná činnost, pro kterou byl obviněný P. stíhán a následně vzat do vazby, se vyznačovala nepoměrně vyšší mírou společenské nebezpečnosti, než jednání, kterého se dopustil společně se stěžovatelem, popřípadě s jinými spoluobviněnými.
Námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pak shodné s námitkami, jimiž se zabýval Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona, a se kterými se v napadeném rozhodnutí vypořádal.
K otázce zásahu do základních práv stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že základní práva, a mezi nimi i právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou podrobněji upravena v příslušných zákonech. Stěžovatel však v ústavní stížnost nenamítá osobní zaujatost soudce ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu, ale výhradně předchozí činnost soudce ve věci. Činnost objektivně vylučující soudce z projednávání věci je pak v příslušném ustanovení taxativně vypočtena a vztahuje se právě jen na ty případy, kdy by mohlo dojít k porušení základních práv obviněného.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Vytýká-li stěžovatel napadenému usnesení, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pak nezbývá, než taková tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu ČR a stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu