ECLI:CZ:US:2002:4.US.300.02
sp. zn. IV. ÚS 300/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. Š. H., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2002, sp. zn. 7 Tdo 22/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. května 2002 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2001, sp. zn. 3 To 94/01.
Stěžovatel ve svém podání konstatoval závěry dovolacího soudu, který jeho dovolání odmítl s poukazem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. října 2001, tedy před účinností novely trestního řádu (provedené zákonem č. 265/2001 Sb.). Stěžovatel však vycházel z názoru, že mu lhůta pro podání dovolání neuplynula, neboť rozhodnutí mu bylo doručeno teprve dne 7. prosince 2001 a stanoví-li zákon k podání dovolání lhůtu v trvání 2 měsíců od doručení, měla tato lhůta uplynout teprve 7. února 2002. Závěry Nejvyššího soudu ČR, že dovolání lze podat jen tehdy, nastanou-li podmínky pro jeho podání až po 1. lednu 2002, tj. za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ČR tak porušil procesní předpisy, když neuvedl žádné zákonné důvody odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §265i odst. 2 trestního řádu. Jeho postup je tedy projevem libovůle v soudním rozhodování a stěžovatel je považoval ze rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93. Namítl rovněž porušení práva na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, když svým podáním učiněným na dotaz soudu sdělil, že trvá na projednání dovolání ve veřejném zasedání.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu ČR, které podal předseda senátu 7 Tdo. Ten uvedl, že stěžovatel spatřuje porušení svých práv zejména v nerespektování kontinuity trestního řízení podle jednotlivých stádií a časové působnosti trestního řádu v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pak na ustanovení §265a trestního řádu, jímž je upravena přípustnost dovolání. Uvedl dále, že jiný postup by byl v rozporu se zákazem retroaktivity ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (Sbírka usnesení a nálezů ÚS, 1992, č. 15), který konstatoval, že principy právního státu vyžadují u každého možného uplatnění principu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v Ústavě nebo v zákoně, s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona. Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 30). K námitce neveřejného projednání věci pak účastník uvedl, že tento postup je v souladu s ustanovením §265r odst. 1 lit. a) trestního řádu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními náležitostmi ústavní stížnosti. Z ustanovení §265a trestního řádu, ve znění účinném po 1. lednu 2002 vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (23. října 2001) nebylo možno dovolání podat, neboť trestní řád takový institut ochrany práva neznal. Stěžovateli tedy nemohla začít běžet jakákoliv lhůta pro podání dovolání. Nabytím účinnosti novely trestního řádu ke dni 1. lednu 2002 institut dovolání vznikl, avšak přechodná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., jimiž bylo dovolání včleněno do trestního řádu, neumožňují podat dovolání proti rozhodnutím vydaným před účinností této novely. Jinými slovy, pokud trestní řád ve znění před 31. prosincem 2001 neumožňoval podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a ani novelou trestního řádu účinnou od 1. ledna 2002 nebylo výslovně umožněno podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci před 1. lednem 2002, nebylo dovolání přípustné. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR je, stejně jako další orgány veřejné moci vázán ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, byl by jakýkoliv jiný postup porušením této zásady. Nejvyšší soud ČR neměl oprávnění a ani možnost rozhodnout jinak, než že dovolání odmítl jakožto nepřípustné.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem, proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu