ECLI:CZ:US:2002:4.US.33.02
sp. zn. IV. ÚS 33/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. H., CSc., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti záznamu - sdělení obvinění Policie ČR Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2000, čj.: ČVS: KVSV-246/20-Hz-98, a dále rozšíření tohoto sdělení obvinění ze dne 12. září 2000 a ze dne 19. února 2001, obojí rovněž pod čj.: ČVS: KVSV-246/20-Hz-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Faxovým podáním ze dne 18. ledna 2002, doplněným dne 23. ledna 2002, se stěžovatel domáhá zrušení uvedeného sdělení obvinění a jeho následných doplnění. Stěžovatel přitom vychází z názoru, že se jedná o opatření, proti němuž trestní řád možnost podání opravného prostředku nepřipouští, a proto považuje ústavní stížnost za přípustnou a způsobilou k projednání. Blíže pak rozvádí, proč považuje sdělení obvinění za nezákonné a tedy porušující čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a svoji argumentaci opírá též o právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96, ze dne 6. června 1996.
Aniž by se Ústavní soud zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, zaměřil se nejprve na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený ve stížnosti, tj., že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu (takové situace se také týká nález I. ÚS 46/96, kterým stěžovatel argumentuje).
V posuzované věci je však především nutno poukázat na právní větu vyslovenou v nálezu III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78, ve svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Výše uvedené podmínky v dané věci splněny nejsou, neboť trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu §167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Mimo uvedených důvodů, pro které by Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, zde existuje pro odmítnutí ústavní stížnosti především důvod propadnutí lhůty k jejímu podání. Stěžovateli bylo zjevně sděleno obvinění, jak sám uvedl, dne 1. března 2000. Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je k podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů. Ta marně vypršela v neděli 30. dubna 2000, resp. v úterý 2. května 2000. Doplnění sdělení obvinění, ze dne 12. září 2000 a 19. února 2001, obojí vydáno pod čj.: ČVS: KVSV-246/20-Hz-98, pak byla, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, doručena jeho právnímu zástupci až dne 19. listopadu 2001. Zákonem stanovená lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě prošla, opět marně, ve čtvrtek 17. ledna 2002, když faxové podání bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 18. ledna 2002, ve 21:46 hod.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud, aniž by odstraňoval vady podání a činil další úkony, rozhodl v zájmu urychlení věci, tak, že ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj