ECLI:CZ:US:2002:4.US.339.02
sp. zn. IV. ÚS 339/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. N., a I. N., zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2002, čj. 22 Cdo 244/2002-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2002, čj. 22 Cdo 244/2002-217, kterým byla jako opožděně podaná odmítnuta jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2001, čj. 18 Co 73/2000-184.
Stěžovatelé tvrdí, že napadené usnesení je nesprávné a nespravedlivé a ve svých důsledcích zakládá porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90, věta první, Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté zák.č. 30/2000 Sb., včasnost jejich dovolání musel posoudit podle ustanovení účinných před cit. novelou o.s.ř. Stěžovatelé dále nesouhlasí s výrokem napadeného usnesení ohledně nákladů řízení a jsou toho názoru, že je ve zřejmém rozporu s ust. §243b, odst. 4, §224 odst. 1, §150 a §142 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení napadeným usnesením nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák.č. 30/2000 Sb., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatelé se v podstatě domáhají toho, aby Ústavní soud přisvědčil jejich interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podali včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jejich ústavní právo na spravedlivý proces. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. §28 zák.č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR (§27a cit. zákona). Stěžovatelé byli především povinni, pokud se chtěli dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zák.č. 30/2000 Sb. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelů splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelé nepřijímají, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o námitky stěžovatelů směřující proti výroku o nákladech řízení, v této části ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu