ECLI:CZ:US:2002:4.US.353.01
sp. zn. IV. ÚS 353/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti H.B., zastoupené Mgr. P.M., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2001, sp. zn. 12 Co 57/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. září 2000, sp. zn. 11 C 246/97, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2000, sp. zn. 10 Co 221/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. listopadu 1999, sp. zn. 11 C 18/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. června 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků odvolacího soudu v uvedených věcech, jimiž byly potvrzeny rozsudky soudu prvého stupně.
Nejprve se Ústavní soud zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti. Z toho důvodu si k věci vyžádal oba spisy soudu prvého stupně. Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 11 C 18/98, zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2000, sp. zn. 10 Co 221/2000, byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 8. ledna 2001. Tento rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo doručeno soudu prvého stupně a společně se spisem ve věci bylo, na základě výzvy ze dne 14. června 2001, odesláno Ústavnímu soudu. Dovolání předtím nebylo doručeno Nejvyššímu soudu ČR. Po zjištění, že se originál dovolání nachází ve spisu předloženém Ústavnímu soudu, byl tento spis vrácen soudu prvého stupně a následně byla věc postoupena Nejvyššímu soudu ČR.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je pro podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů, jejíž běh počíná dnem doručení napadaného rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, napadené rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 8. ledna 2001. V daném případě tedy uvedená lhůta marně prošla ve čtvrtek 8. března 2001, neboť ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 7. června 2001. Z toho důvodu je na část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 221/2000, nutno pohlížet jako na podanou po lhůtě, což je také důvod pro její odmítnutí dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 11 C 246/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2001, sp. zn. 12 Co 57/2001, byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 10. dubna 2001. V této části byla tedy lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Zde stěžovatelka namítala, že napadeným rozsudkem soudu prvého stupně byl zamítnut její návrh na určení, že je výlučnou nájemkyní bytu v P. Tento závěr byl potvrzen odvolacím soudem. Stejně jako v rozsudku soudu prvého stupně bylo toto rozhodnutí odůvodněno tím, že stěžovatelka i její manžel jsou společnými nájemci bytu ve S., a dále, že stěžovatelka disponuje nájemním právem k bytu I. kategorie v P. Dle názoru stěžovatelky nevzaly obecné soudy v úvahu, že dle evidence osob má hlášeno trvalé bydliště právě na adrese P.
Stěžovatelka rovněž namítala, že v projednávané věci nebyly zkoumány zákony Š., zda uzavřením manželství vzniká druhému z manželů právo spolunájemce. Obecné soudy podle stěžovatelky nevzaly v úvahu ani tu skutečnost, že k bytu v P. nemá nájemní smlouvu a může proto očekávat žalobu na vyklizení bytu.
V uvedeném postupu shledala stěžovatelka zásah do svých základních práv na soudní ochranu, zaručených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.
Dne 25. června 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti zaslané samostatně stěžovatelkou bez právního zástupce, ve kterém popisovala některá konkrétní pochybení, jichž se dle jejího názoru obecné soudy dopustily.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu 12 Co. Ta uvedla, že odvolací soud respektoval procesní ustanovení a neporušil žádné z ústavních práv stěžovatelky. V podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.
Po prostudování předloženého spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, v části, která byla podána včas, není důvodná.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala určení přechodu nájemního práva k bytu po své matce, s odůvodněním, že s ní sdílela společnou domácnost a byla v tomto bytě hlášena k trvalému pobytu. Pronajímatel bytu však s touto sukcesí nesouhlasil, neboť stěžovatelka, dle jeho názoru, nesplňovala zbývající zákonnou podmínku nezbytnou pro přechod nájemního práva, tj., že by nedisponovala právem k jinému bytu. Za této situace pronajímatel vyhověl žádosti neteře stěžovatelky, která rovněž žila ve společné domácnosti se stěžovatelkou a se svou babičkou a uzavřel s ní nájemní smlouvu k předmětnému bytu, neboť ona splnila veškeré zákonné podmínky pro přechod nájmu. Obecné soudy prověřily tvrzení týkající se nájemního práva stěžovatelky k bytu v P., a rovněž skutečnost, že manžel stěžovatelky je nájemníkem bytu ve S. Na základě zjištěných skutečností kvalifikovaly obecné soudy postup pronajímatele jako souladný s příslušnými právními předpisy a žalobu stěžovatelky zamítly.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že se nezabývá výkladem obyčejného hmotného práva, neboť toto posuzování je Ústavou ČR svěřeno především obecným soudům. Ústavní soud zkoumá především procesní stránku řízení, a sleduje, zda v konkrétních věcech byla respektována práva účastníků řízení na soudní ochranu, jak vyplývají zejména z čl. 36 až 38 Listiny. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces zaručeném Listinou, jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy zkrátily její právo na spravedlivý proces tím, že v její věci dospěly k jinému právnímu názoru nežli je její, Ústavní soud nemůže akceptovat, zejména, když stěžovatelka ani neuvedla další skutečnosti, které by o porušení Listiny svědčily. Za této situace nezbývá, než její tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Rovněž Ústavní soud nenalezl nic, co by svědčilo pro stěžovatelkou namítaný zásah do jejího základního práva na osobní svobodu. Výsledek sporu o to, na koho má či nemá přejít nájemní právo k bytu ostatně ani není takového zásahu schopen.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu