Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.12.2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 151/28 SbNU 361 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.393.02

sp. zn. IV. ÚS 393/02 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002, čj. 30 Ca 430/99-46, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 27. 9. 1999, zn. 7210/1-1174/99 a ze dne 30. 9. 1999 zn. 7211/1-1175/99, zn. 7212/1-1176/99, zn. 7213/1-1177/99, zn. 7214/1-1178/99 a zn. 7215/1-1179/99, a dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Rozvadov ze dne 17. 6. 1999 zn. 2158900057, 2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060 a 2158900061, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: 1.Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002, čj. 30 Ca 430/99-46, 2.rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 27. 9. 1999, zn. 7210/1-1174/99 a ze dne 30. 9. 1999 zn. 7211/1-1175/99, zn. 7212/1-1176/99, zn. 7213/1-1177/99, zn. 7214/1-1178/99 a zn. 7215/1-1179/99, 3.rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 17. 6. 1999 zn. 2158900057, 2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060 a 2158900061, se zrušují. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2002, čj. 30 Ca 430/99-46, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 27. 9. 1999, zn. 7210/1-1174/99 a ze dne 30. 9. 1999 zn. 7211/1-1175/99, zn. 7212/1-1176/99, zn. 7213/1-1177/99, zn. 7214/1-1178/99 a zn. 7215/1-1179/99, jimiž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Rozvadov ze dne 17. 6. 1999 zn. 2158900057, 2158900062, 2158900058, 2158900059, 2158900060 a 2158900061, kterými mu byl doměřen rozdíl na dovozním clu a spotřební dani v celkové výši 43,371.610,- Kč. Stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost souvisí s jinou jeho ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2002 (vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 267/02). V prvém případě rozhodoval Krajský soud v Plzni o doměření celního dluhu, v tomto případě jde o doměření dovozního cla a spotřební daně z téhož zboží. Tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že v roce 1998 byl (a dosud je) zaměstnán jako řidič u soukromého podnikatele F. N., podnikajícího pod označením U. Na pokyn svého zaměstnavatele přivezl do České republiky v roce 1998 ve dvou případech zboží ze zahraničí. Zboží bylo v zahraničí odesilatelem naloženo, zapečetěno a s neporušenou uzávěrou přešlo přes hraniční přechod Rozvadov až k přepřahu v Plzni. Z dostupných informací je zřejmé, že nedošlo k porušení uzávěry až do dodání zboží k Celnímu úřadu Cínovec. Celní řízení u Celního úřadu v Rozvadově, tj. u celního úřadu, kde zboží vstoupilo na území ČR, prováděl stěžovatel přesně podle pokynů svého zaměstnavatele F. N. Vyhledal spediční firmu C. T., spol. s r.o., zde zaměstnanci této firmy předal nákladní list. Zástupce C. T., spol. s r.o.vyplnil celní doklady a na jeho pokyn se stěžovatel podepsal v kolonce 50 s dodatkem řidič. Další opět zajišťovala spediční firma C. T., spol. s r.o. Po dokončení celního řízení předal zboží v Plzni dalšímu přepravci. Následně bylo celními orgány ve spolupráci se zahraničním odesilatelem zjištěno, že do ČR bylo dodáno jiné zboží, než které bylo nadepsáno v celní deklaraci. Proti zaměstnancům firmy C. T., spol. s r.o. i proti celním úředníkům, je vedeno trestní stíhání. Stěžovatel byl označen jako hlavní povinný a deklarant a vedlejší účastník vůči němu uplatňuje clo a spotřební daň ze zboží, které ve skutečnosti bylo v zahraničí /Itálii) naloženo, dovezeno do ČR, ale v důsledku trestné činnosti zaměstnanců firmy C. T., spol. s r.o. bylo deklarováno jako jiné zboží, které dovoznímu clu a spotřební dani nepodléhá. Ve skutkových okolnostech se stěžovatel odvolal na svoji ústavní stížnost podanou dne 22. 4. 2002. Uvedl, že od počátku tvrdí, že po celou dobu vystupoval pouze jako řidič v mezinárodní dopravě. Z titulu tohoto postavení neodpovídá za správnost údajů uvedených v nákladním listu (CMR), ale pouze za množství naložených kusů a za neporušenost uzávěry, event. neporušenost zboží, pokud má správný obal. Tyto skutečnosti byly při celním řízení v pořádku. CMR, které předal spediční firmě, odpovídá zjištěním italských a německých celních orgánů, tj. že byl přepravován líh 96%. Stejné údaje jsou i na kopii nákladního listu, která byla orgány činnými v trestním řízení zajištěna u zaměstnavatele F. N.. Poukázal na Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě, z níž vyplývá, že za údaje v nákladním listu odpovídá odesilatel, který tuto listinu vyplňuje. Jeho návrhům na provedení důkazů (výslechem svědků, konfrontací) k prokázání pravdivého skutkového děje nebylo nikdy vyhověno. Pokud by porušil nějaké povinnosti, bylo by proti němu vedeno trestní stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že soud nezajistil ochranu jeho práv, když ze všech skutkových okolností případu je zřejmé, že ke vzniku celního a daňového dluhu došlo zřejmě trestnou činností státních úředníků ve spolupráci se soukromou spediční firmou. Stěžovatel byl využit pro jejich záměr obohatit se na úkor jiných, byl pouhou loutkou nezbytnou k jejich trestné činnosti a nakonec se stal i obětí. Přesto, že v rámci trestního řízení bude vina celních úředníků a pracovníků firmy C. T., spol. s r.o. zřejmě prokázána, povinnost uhradit vzniklou škodu ve výši, která mnohonásobně převyšuje jeho možnosti, zůstává na něm. Všechny tyto okolnosti byly soudu známé. Závěrem vyjádřil názor, že formalistický výklad jednotlivých ustanovení zákona, bez zřetele na konkrétní případ, je zneužitím státní moci. Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v rámci námitky o porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny v ústavní stížnosti opakuje stejné výhrady, které dříve již uplatnil v žalobě ze dne 11. 3. 1999 (a v doplňcích ze dne 7. 12. 1999, 20. 7. 2000 a 5. 11. 2000). S právním názorem stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny se neztotožňuje. V dané věci se jednalo o problematiku doměření rozdílu na dovozním clu a daních v souvislosti s dovozem zahraničního zboží do ČR (§54 odst. 1, §55 odst. 1 celního zákona). Dřívějšími rozhodnutími celních orgánů ze dne 16. 2. 1999 a ze dne 15. 2. 1999 byly stěžovateli pravomocně vyměřeny celní dluhy z dovezeného zboží - kosmetického lihu. Stalo se tak proto, že nesplnil povinnost hlavního povinného z režimu tranzitu, protože ve stanovené lhůtě (ani nikdy později) nepředložil dopravované zahraniční zboží celnímu úřadu určení, čímž vznikly celní dluhy (§241 odst. 1 písm. b) celního zákona). Dle názoru soudu bylo uvedené postavení stěžovatele v celním řízení - režim tranzitu (tzn. hlavního povinného) rozhodující i pro další řízení o doměření rozdílu na clu a daních, jak je vysvětleno v odůvodnění napadeného rozsudku, protože toto jeho postavení nebylo zákonnou cestou zvráceno. Na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozsudku i v současné době trvá. Při rozhodování ve věci musel vzít v úvahu, že vedlejší účastník (i Celní úřad Rozvadov) respektoval ústavní zásadu zakotvenou v §2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny ve vztahu ke konkrétním ustanovením celního zákona, zejména k §127 odst. 1, §80 odst. 1, §239 odst. 1 písm. a), a proto byla jeho rozhodnutí shledána zákonnými. Závěrem uvedl, že netrvá na konání ústního jednání a navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost zamítl. Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na vyjádření podaná Ústavnímu soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 237/02 a sp. zn. IV. ÚS 337/02 (stěžovatel P. J.), s odůvodněním, že právní i skutkové důvody jsou v podstatě totožné s důvody uváděnými v ústavních stížnostech stěžovatele. Z vyjádření Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. 5. 2002, podaného ke sp. zn. II. ÚS 237/02, plyne, že stěžovatel (P. J.) v roce 1998, jako deklarant a hlavní povinný v režimu tranzit, navrhl propustit zboží do režimu tranzit. V tomto režimu zboží musí být dopraveno od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení, což povinný nesplnil, když zboží dopravil pouze do Plzně dopravní formě Bawag, která následně dodala zboží Celnímu úřadu Cínovec pouze fiktivně. Předání zboží dalšímu dopravci je možné, nezbavuje však povinnosti dodat zboží celnímu úřadu určení hlavního povinného, pokud další dopravce převzatou odpovědnost za přepravu zboží nesplní. Stěžejní otázkou je, kdo byl v dané věci hlavní povinný (deklarant v režimu tranzit). Pokud stěžovatel tvrdí, že byl pouze řidičem v pracovním poměru a plnil důsledně pokyny svého zaměstnavatele dle ve stížnosti citované plné moci, potom měl takto jednat. V návrzích na celní řízení (tranzitní celní prohlášení) je však uveden jako hlavní povinný, nikoliv jako zástupce, a jeho zaměstnavatel se na celním prohlášení nevyskytuje. Obdobně i předložená záruční listina zněla na deklaranta - stěžovatele, nikoliv na jeho zaměstnavatele. Tvrzení, že stěžovatel neměl kopie tranzitních celních deklarací, neodpovídá skutečnosti. Ty mu byly předány hraničním celním úřadem při propuštění zboží a jejich převzetí podepsal u celního úřadu odeslání. Je-li celní prohlášení potvrzeno celním úřadem v celním řízení, stává se rozhodnutím o propuštění zboží a obsah celního prohlášení je součástí tohoto rozhodnutí. Otázka, kdo celní prohlášení vyplní, je obchodní záležitostí deklaranta a pro celní řízení je nepodstatná. Není tedy dostatečně zřejmé, z čeho vyvozuje stěžovatel nezákonný postup při přijetí celního prohlášení a jeho potvrzení, resp. propuštění zboží celním orgánem podle návrhu (požadavku) stěžovatele. Celní orgány vědí o trestním řízení proti osobám, které dovoz a organizování nedodání zboží v režimu tranzit připravovaly (odejmutí zboží celnímu dohledu dle §2 písm. j) celního zákona nedodržením podmínek režimu tranzit dle §140 cit. zákona). Též na základě těchto znalostí je prokázáno, že zboží celnímu úřadu určení dodáno nebylo a že na porušení předpisů se podíleli i pracovníci Celního úřadu Cínovec (celní úřad určení). Je-li prokázáno, že mimo deklaranta se na porušení celních předpisů podílely ještě další osoby, např. osoba, která se podílela na odnětí zboží celnímu dohledu (§240 odst. 3 písm. b) celního zákona), je povinna uhradit celní dluh a celní dluh je jí předepsán, což však neznamená, že celní dluh nebude požadován na hlavním povinném. K nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000 Celní ředitelství uvedlo, že tento nález je mu znám a jím respektován, nicméně celní orgány jsou vázány zákonem a pokud více osob poruší celní předpisy a vznikne jim celní dluh, neznamená to vyvinění deklaranta, pokud sám celní předpisy porušil. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 430/99, připojil vlastní spis IV. ÚS 267/02, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to ze stejných důvodů, jako ve věci účastníků vedené pod sp. zn IV. ÚS 267/02. Podle ust. §245 odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. V dané věci je zřejmé, že prvotními správními rozhodnutími byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého tranzitu, jež vznikla potvrzením jednotných celních deklarací (TCP) celními orgány. Taková rozhodnutí, resp. takovým způsobem vzniklá prvostupňová rozhodnutí, neobsahují odůvodnění a poučení o opravném prostředku. I v celním řízení se však uplatňuje princip, že odvolání je v zásadě přípustné proti všem prvostupňovým rozhodnutím celního orgánu. Proto bylo teoreticky možné i proti potvrzeným TCP podat řádný opravný prostředek. Za okolností daného případu však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Dle názoru Ústavního soudu za daných okolností, zejména za situace, kdy na nesplnění povinnosti nahlásit deklarované zboží na Celnici v Cínovci se z velkou pravděpodobností podílel sám příjemce celního dluhu, tj.stát prostřednictvím svých orgánů, je rozhodné, že bezprostřední hmotné důsledky měly pro stěžovatele až následné dodatečné platební výměry. Proto se dle názoru Ústavního soudu měl správní soud v rámci správního přezkumu řádně zabývat i námitkami stěžovatele uplatněnými ve vztahu k předcházejícím správním rozhodnutím, tj. tranzitním celním prohlášením, nikoliv pouze dodatečnými platebními výměry. Připuštění názoru, že otázka, kdo byl hlavním povinným, byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly dodatečné platební výměry a tudíž, že tuto skutečnost musel soud, bez ohledu záměry a jednání třetích osob, akceptovat (nemohl přezkoumat), by v reálném životě mohlo vést k nepředvídatelným následkům pro všechny osoby, které byly nesprávně v celním prohlášení uvedeny jako deklarant. Ústavní soud nemohl při posuzování věci odhlédnout od skutečnosti, že orgány státu bylo stěžovateli doměřeno dovozní clo a spotřební daň, ač se sám na celních machinacích zřejmě vědomě nepodílel (neboť jinak by byl i on trestně stíhán) a naopak to byl stát, resp. jeho orgány, které s největší pravděpodobností na vzniku tohoto celního dluhu spolupodílely. Ústavní soud má za to, že řízení vedoucí k napadenému rozsudku jako celek nebylo spravedlivé. Výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj., že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému, nemůže Ústavní soud akceptovat. Takový postup je rozporný s principy, které je nezbytné respektovat v právním státě, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 své Ústavy. Tím, že správní soud nepřihlédl ke stěžovatelem uplatněným námitkám a v rámci soudního přezkumu nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de facto nebyl účastníkem celního řízení, došlo dle přesvědčení Ústavního soudu též k zásahu do základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Proto Ústavní soud napadený rozsudek podle čl. 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i veškerá jemu předcházející správní rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. prosince 2002