ECLI:CZ:US:2002:4.US.413.02
sp. zn. IV. ÚS 413/02
Usnesení
IV. ÚS 413/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti D. p. hl. m. Prahy, a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2002, čj. 23 C 261/2001-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná, M. S., je povinna zaplatit stěžovatelce částku 808,- Kč a na nákladech řízení částku 1 750,- Kč k rukám jejího právního zástupce, advokáta JUDr. J. B. V ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve zabývala otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2 000,- Kč, uvedenou v ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Vzhledem k rozdílné praxi obecných soudů, kdy některé považují za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (dle jejích poznatků např. Městský soud v Praze), jiné posuzují zvlášť hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení, stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje právním názorům Obvodního soudu pro Prahu 10 ohledně určení nákladů řízení a tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), ve kterých Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.
Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 2 citované vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1 000,- Kč (jak tomu bylo v dané věci), činí paušální sazba odměny za zastupování 3 000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil.
Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že obecný soud vyhověl návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti žalované (M. S.) zaplatit jí nezaplacené jízdné a přirážku k jízdnému podle Smluvních přepravních podmínek, neboť jmenovaná cestovala dne 12. 9. 2000 na lince č. 181 hromadné dopravy provozované stěžovatelkou bez platného jízdního dokladu. Soud přiznal stěžovatelce i náhradu nákladů řízení ve výši 1 750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1 000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč) a náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplynulo, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ustanovení §151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o. s. ř. a postupoval podle ustanovení §7, §11 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Soud uvedl, že při stanovení výše odměny advokáta nepostupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jak navrhovala stěžovatelka, která žádala odměnu ve výši 3 000,- Kč, celkově na nákladech řízení 3 750,- Kč) s ohledem na délku, povahu a náročnost poskytovaných právních služeb.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky, že jedinou zákonnou možností obecného soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
K argumentaci stěžovatelky, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, Ústavní soud opakovaně připomíná, že toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,- Kč, postupováno nejednotně, Ústavní soud uvádí, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR a nikoliv Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu