ECLI:CZ:US:2002:4.US.429.02
sp. zn. IV. ÚS 429/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. p. hl.m. Prahy, akciová společnost, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 12 C 124/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 12 C 124/2002, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle §142 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2.325,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 1.725,- Kč ( 3 x hlavní úkon po 500,- Kč, 3 x režijní paušál po 75,- Kč, ).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud při určení výše nákladů právního zastoupení postupoval v souladu s ust. §151 odst. 2 věta druhá za středníkem o.s.ř., a o nákladech řízení rozhodl pouze podle vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nikoliv podle vyhl.č. 484/2000 Sb. Soud tak postupoval vzhledem k povaze řízení, jeho délce a náročnosti poskytnutí právních služeb. Vůči žalovanému by postup dle vyhlč. 484/2000 Sb. představoval přílišnou tvrdost zákona.
Stěžovatelka se v odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve snažila vypořádat s otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci je nesporné, že předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. §202 odst. 2 o.s.ř., jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. §202 odst. 2 o.s.ř. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně, a zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka zřejmě dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.
Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku právního zástupce, který ji v řízení před obvodním soudem zastupoval a který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti) s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 ( I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhl.č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. §3 odst. 1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána pouze částka 1.000,- Kč, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.
Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že pokud jde o náklady řízení, nepostupoval podle vyhl. č. 484/2000 Sb., s přihlédnutím k zásadě spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jakož i s přihlédnutím k principu rovnosti stran a zásady proporcionality (Pl. ÚS st. 1/96), kdy rozhodujícím kritériem je nepřiměřená pracovní zátěž advokáta k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Výše advokátní odměny za poskytování právní pomoci je ex lege upravena s možností korekce s přihlédnutím k povaze věci, případně její složitosti (III. ÚS 341/97). Formulace žaloby je totožná s ostatními žalobami v obdobných věcech a neprokazuje nepřiměřenou pracovní zátěž dle čl. 9 odst. 2 Listiny, obdobně i účast zástupců při soudním jednání. Právní věc je typickou bagatelní věcí rutinního charakteru, právně jednoduchá, pro které byl zvolen zákon č. 30/2000 Sb. Soud tyto důvody vzal jako odůvodněné pro použití o rozhodnutí náhrady nákladů řízení dle §151 odst. 2 o.s.ř., za použití vyhl. č. 177/1996 Sb. Dále poukázal na nesprávné označení účastníka řízení, jež dle jeho názoru neodpovídá ust. §28 odst. 1 a 4, §30 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání s tím, že jeho vyjádření má být považováno i za vyjádření k dalším ústavním stížnostem téhož stěžovatele v obdobných rozhodnutých věcech.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10. sp. zn. 12 C 124/2002, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž, že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl.č. 484/2000 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř. umožňuje obecným soudů výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práv vlastnického, a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. §202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu