ECLI:CZ:US:2002:4.US.463.02
sp. zn. IV. ÚS 463/02
Usnesení
IV. ÚS 463/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. J. G., zastoupeného JUDr. A. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2002, sp. zn. 30 Ca 37/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž byla v rámci rozhodování ve správním soudnictví (§247 a násl. o.s.ř.) zamítnuta žaloba, směřující do rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 12. 2000, čj. 5498/140/2000, a rozhodnutí ze dne 29. 12. 2000, čj. 5499/140/2000, kterými uvedený orgán mj. s poukazem na ust. §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 338/1992 Sb. zamítl odvolání stěžovatele proti platebním výměrům finančního orgánu prvního stupně na daň z nemovitosti na rok 1998 a 1999 (Finančního úřadu v Domažlicích č. 1000000032 ze dne 2. 3. 2000, čj. 11053/00/118960/0650, a č. 1000000033 ze dne 2. 3. 2000, čj. 11074/00/118960/0650).
V ústavní stížnosti, ve shodě s argumentací uplatněnou již před uvedenými orgány veřejné moci, brojí stěžovatel proti v jeho konkrétní věci údajně nesprávnému výkladu shora označeného zákonného ustanovení, neboť má za to, že s ohledem na restituční řízení vedené podle zákona č. 229/1991 Sb., v němž došlo podle jeho mínění k průtahům (§38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), mohl splnit podmínky pro osvobození od daně ve smyslu §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 338/1992 Sb. teprve v roce 1996. Vyjadřuje názor, že v návaznosti na namítanou nečinnost správního orgánu byl v konečném důsledku zbaven možnosti uplatnit osvobození od daně nejméně po dobu dvou let. Nemůže totiž utrpět újmu způsobenou tím, že pro porušení jeho základních lidských práv státními orgány nemohl vůči státu využít zmíněných práv omezených lhůtou. Domnívá se tedy, že pokud nebyl od této daně osvobozen v roce 1998 a 1999, nelze než shledat postup orgánů veřejné moci ústavně nesouladným, jakož i nerespektujícím závaznost nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), když jednak Ústavní soud ve svých nálezech publikovaných pod č. 29/1996 Sb. a č. 164/1994 Sb. konstatoval, že "pokud je existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění", přičemž se jedná o nálezy, jimiž se ruší část právního předpisu, jednak na závaznost nálezů nemá podle jeho přesvědčení vliv, zda jde o právní závěr uvedený ve výroku či odůvodnění nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 200/2000).
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti, připojeného soudní spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 37/2001, a ve věci podaných vyjádření označeného soudu a Finančního ředitelství v Plzni, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku zjevně neopodstatněně, když se ztotožnil se závěry učiněnými v dané věci rozhodujícími orgány veřejné moci.
Argumentace ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s interpretací ust. §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pro projednávanou věc rozhodném, tak jak byla provedena finančními orgány a následně i krajským soudem. Toto ustanovení zní: "Od daně z nemovitosti jsou osvobozeny na dobu pěti let od nabytí účinnosti tohoto zákona zemědělské pozemky a do výměry 10 ha pozemky hospodářských lesů vydané vlastníkům na základě zvláštního předpisu, a to i v případech, kdy za tyto pozemky byly přiděleny pozemky náhradní, pokud na nich vlastníci nebo osoby blízké sami hospodaří a nedošlo k převodu nebo přechodu vlastnického práva na jiné osoby než osoby blízké." Citovaný zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1993. Stěžovatel s poukazem na shora uvedené nálezy Ústavního soudu a tvrzením o průtazích v restituční věci upínající se k daní dotčeným nemovitostem dovozuje, že by mělo být s ohledem na namítané průtahy přihlédnuto k principu materiální spravedlnosti a citovaná pětiletá lhůta prodloužena v jeho prospěch, bez upjatého lpění na formální legalitě, kterýžto postup prý při svém výkladu nesprávně zvolily orgány veřejné moci. Pokud Krajský soud v Plzni nezohlednil tvrzené průtahy, porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v této souvislosti nejprve připomíná, že každý orgán veřejné moci bez výjimky je přirozeně povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z citovaných ustanovení potom neplyne pouze oprávnění, nýbrž je v nich imanentně pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci činit, co jim zákon ukládá. Odkaz stěžovatele na nálezy publikované pod č. 29/1996 Sb. a č. 164/1994 Sb. není případný, a to s ohledem na povahu těchto nálezů vydaných v řízení ve věcech kontroly norem, kdy Ústavní soud vycházeje z oprávnění daných mu Ústavou ČR [čl. 87 odst. 1 písm. a)] zrušil napadená zákonná ustanovení s odůvodněním v těchto nálezech uvedeným, kterého se nyní analogicky dovolává stěžovatel.
Obecné soudy jsou při své činnosti povinny postupovat v souladu se zákonem (čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR) a kromě oprávnění plynoucího z čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR jim zásadně nepřísluší provádět výklad zákonů, který není interpretací secundum et intra legem. Tudíž jim ani není ex costitutione či jinak dána pravomoc zákony (namísto zákonodárce) přetvářet, jak by požadoval stěžovatel, byť by i konkrétní okolnosti té které věci takový "výklad" v rovině požadavků ekvity odůvodňovaly či mohly ze subjektivního pohledu odůvodňovat. Jestliže posléze stěžovatel namítá nezohlednění závaznosti nálezů Ústavního soudu s poukazem na rozhodnutí ve věci, sp. zn. I. ÚS 70/96 a ve věci sp. zn. III. ÚS 200/2000, jeví se taková argumentace lichou, a to již pro samotné rozhodovací důvody v nich vyložené, jakož především proto, že nelze směšovat rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech kontroly norem, jež mají své zákonem stanovené právní následky v oblasti normotvorné, jimiž je zrušení zákonných ustanovení (tzv. "negativní zákonodárce") a rozhodnutí ve věcech ústavních stížností, ve kterých dochází k rušení konkrétních individuálních aktů orgánů veřejné moci a je v nich i případně podána ústavně souladná interpretace té které pro konkrétní věc rozhodné právní normy, k níž se také naposled citované nálezy upínají. V tomto směru není pochyb o tom, že jednou již v nálezu Ústavního soudu provedený ústavně konformní výklad právní normy by měl být pro soudy obecné naznačením směru, jímž se ochrana ústavně zaručených základních práv (ústavnosti) ubírat má, resp. jaký je názor Ústavního soudu na dotčenou právní otázku a jakým způsobem by na ni měly nahlížet orgány veřejné moci, aby zákonem stanoveným postupem při snaze v úsilí o právo směřovaly k ochraně práv v takovém rozsahu a takovým způsobem, jejž by posléze nemohl být shledán Ústavním soudem protiústavním.
K samotnému v dané věci aplikovanému ustanovení §4 odst. 1 písm. n) zákona č. 338/1992 Sb. Ústavní soud především odkazuje na obsáhlé, logické a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Zbývá pouze shrnout, že lhůta v něm stanovená je vymezena suverénním zákonodárcem jako nepřekročitelný časový limit, který je určen svým počátkem i koncem (a momento ad momentum) a jakékoliv její prodloužení či posunutí výkladem orgánů aplikujícími právo je již z jejího jednoznačného stanovení jakkoliv pojmově vyloučeno a rovněž by bylo "realizací práva" principům právního státu neodpovídající. Cítí-li se stěžovatel dotčen tvrzenými průtahy v restitučním řízení vedeném v souvislosti s předmětnými nemovitostmi, nezbývá než jej v tomto směru odkázat na standardní prostředky právní ochrany.
Pro uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu