ECLI:CZ:US:2002:4.US.495.02
sp. zn. IV. ÚS 495/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 38 Ca 100/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 17. července 2002 ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba do rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 8. listopadu 2000, čj. FŘ 6901/11/00, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do dodatečného platebního výměru Finančního úřadu Praha 9 na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za rok 1997, ze dne 28. června 2000, č.j. 142950/00/009912/1425.
Stěžovatel uvedl, že postup správce daně považuje za rozporný s ustanovením §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), neboť daň bylo možno z podkladů a vysvětlení daňového subjektu zjistit. Správní soud tedy postupoval způsobem, který ve svých důsledcích nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu. Tím došlo v řízení před soudem k porušení principu legality a byl tak ohrožen princip spravedlivého procesu, což vedlo i k zásahu do práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/99, kterým Ústavní soud nahradil, z důvodu jeho neexistence Nejvyšší správní soud a rozhodl v obdobné věci. I v tomto případě bylo povinností orgánů veřejné moci co nejobjektivněji zjistit skutkový stav, zejména za situace, kdy ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní dává správci daně možnost rozhodovat bez zjištění skutkového stavu.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 38 Ca. Ta uvedla, že stěžovatel ve správní žalobě především namítal, že nebyl důvod k vyměření daně pomocí pomůcek, dle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní, neboť správci daně byly předloženy veškeré podklady. Pokud měl správce daně pochybnosti o správnosti uváděných skutečností, měl si je ověřit či si opatřit jiné důkazní prostředky. Městský soud tyto námitky neakceptoval, neboť dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět nebo k jejichž prokázání byl správcem daně vyzván. Z předložených podkladů pak účastník shledal, že správce daně požadoval po stěžovateli prokázání jím uvedených skutečností, avšak ten tuto svoji povinnost nesplnil. V podrobnostech Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dále účastník uvedl, že není opodstatněná námitka, že správní soud porušil povinnost stanovenou mu dle ustanovení §132 o.s.ř., pečlivě přihlížet k tomu, co vyšlo v řízení najevo, v důsledku čehož mělo být porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Správní soud je toho názoru, že náležitě zvážil všechny okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení, tvrzení stěžovatele však shledal neopodstatněnými. Nebylo však zabráněno stěžovateli domáhat se svého práva u soudu, resp. obrátit se na soud s návrhem na přezkum správního rozhodnutí. Proto považuje účastník ústavní stížnost za neoprávněnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník - Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, prostřednictvím svého ředitele. Ten ve vyjádření popsal průběh kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 u stěžovatele. Podrobně uvedl okolnosti, na jejichž základě finanční úřad zrušil ztrátu ve výši 721.065,- Kč a doměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 217.320,- Kč. Uvedl konkrétní okolnosti, ke kterým se stěžovatel v průběhu kontroly nevyjadřoval, ačkoliv mu k tomu byl poskytnut prostor, a rovněž poukázal na okolnosti, o které se správce daně opíral při prokazování nesrovnalostí mezi skutečnostmi zjištěnými v průběhu kontroly a údaji uvedenými stěžovatelem v přiznání daně. S ohledem na tyto skutečnosti proto vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že postupem finančních orgánů a soudu došlo k zásahu do jeho základních práv. Stěžovateli byl poskytnut dostatečný čas k prokázání požadovaných skutečností a správce daně, dle spisového materiálu, nijak při zjišťování výše daně dle pomůcek nevykročil z mezí stanovených mu zákonem o správě daní. Tento postup zvolil správce daně z důvodu neunesení důkazního břemene plátcem daně.
Vedlejší účastník v rámci odvolacího řízení zkoumal, ve smyslu ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní, dodržení zákonných podmínek provedené kontroly. Vzhledem k tomu, že pochybení finančního úřadu neshledal, odvolání stěžovatele zamítl.
K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/99 uvedl vedlejší účastník, že dle tohoto nálezu není přípustné, aby po daňovém poplatníkovi bylo požadováno provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. V projednávané věci však byl stěžovatel vyzván k provedení důkazů o skutečnostech, jichž se účastnil. Stěžovatel však nepředložil důkazy a vysvětlení ani tam, kde to mohl učinit pouze on sám (vklady, spotřeba pohonných hmot apod.).
K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 100/2001 a rovněž spisový materiál Finančního úřadu pro Prahu 9, označený jako Přílohy k č.j. 193478/02/009912/1425. Po seznámení se s předloženými dokumenty dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítal (jak v ústavní stížnosti tak i ve správní žalobě), že nebyly dány předpoklady pro to, aby správce daně postupoval dle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní. Rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 402/99 upozornil právní zástupce stěžovatele již při jednání správního soudu. Je tedy zjevné, a i z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že některými námitkami stěžovatele, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, se zabýval již správní soud před vydáním napadeného rozhodnutí.
Pokud stěžovatel odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 402/99, konstatuje Ústavní soud, že závěry uvedeného nálezu, nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť důkazní břemeno ležící na stěžovateli se vztahovalo výhradně k činnostem, jichž se stěžovatel účastnil a nikoliv k úkonům provedeným jinými subjekty. Stěžovatel nepředložil důkazy právě ke skutečnostem, jichž se nemohl účastnit nikdo jiný mimo něj. Pokud tedy stěžovatel založil svoji ústavněprávní argumentaci na uvedeném nálezu Ústavního soudu, nelze tyto argumenty akceptovat.
Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou instancí v systému správního řízení ani správního soudnictví, a to ani za dočasné neexistence Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí vydaných orgány veřejné moci, ani nenahrazuje jejich hodnocení důkazů hodnocením vlastním. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Navíc sám stěžovatel ani netvrdí, že bylo právo na spravedlivý proces ohroženo, když pouze konstatuje jeho možné ohrožení. Stěžovatel rovněž poukazuje na možný dopad postupu orgánů veřejné moci i do jeho práva zaručeného v čl. 11 Listiny, zřejmě odst. 5, týkajícího se daňové povinnosti. Toto ustanovení však třeba interpretovat tak, že pouze zákon (a nikoli tedy právní předpis nižší síly) může založit daňovou a poplatkovou povinnost.
V projednávané věci neshledal Ústavní soud takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci, jaké namítal stěžovatel ve své ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu