ECLI:CZ:US:2002:4.US.531.01
sp. zn. IV. ÚS 531/01
Usnesení
IV. ÚS 531/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. P.H., zastoupeného JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 13 Co 1090/2000, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 10. 2000, čj. 10 C 343/93-157, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, potvrzujícího usnesení okresního soudu, kterým bylo řízení ve věci o vypořádání sdružení podnikatelů zastaveno, žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a žalobkyni byla vrácena poměrná část soudního poplatku.
Stěžovatel nesouhlasí s výrokem soudu o nákladech řízení, kdy mu nebyly přiznány náklady řízení přesahující částku 130 000,- Kč., přestože řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí návrhu žalobkyně, tedy jejím zaviněním. Je přesvědčen, že v dané věci mělo být postupováno podle ust. §146 odst.2 o.s.ř., neboť se jednalo o sporné řízení, ve kterém stěžovatelka vzala návrh zpět pro neunesení důkazního břemene a zavinění účastníka řízení musí být posuzováno z procesního hlediska. Nesouhlasí se závěrem soudů, dle kterých to byl on, kdo zapříčinil důkazní tíseň žalobkyně a ztěžoval a mařil průběh jednání. Aplikace §150 o.s.ř.v dané věci nebyla na místě, nejednalo se o výjimečný případ a s ohledem na majetkové, sociální a osobní poměry účastníků nebyly ani splněna důvody zvláštního zřetele hodné. Ve věci došlo k porušení principu spornosti, když byla po stěžovateli vyžadována aktivní činnost při dokazování skutečností tvrzených žalobkyní. Stěžovatel požadoval jen účelně vynaložené náklady, vzniklé mu při bránění jeho práva.
Dále namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou uváděnou v odvolání, kdy pokazoval na to, že soud prvého stupně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni, když nesprávně dospěl k závěru, že ve věci nebylo s ohledem na nepřednesení žaloby, dosud zahájeno řízení, ačkoliv věc byla od roku 1993 projednávána, odročována a byly prováděny důkazy.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil okolnosti, kterého vedly k rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 10 C 343/93, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soudu shledal, že ve věci jsou ve smyslu ust. §150 o.s.ř. dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání nákladů řízení žalovanému, který neměl v úmyslu předložit důkazy potřebné pro objektivní posouzení věci, čímž spoluzavinil celkovou důkazní tíseň. Okresní soud v Karlových Varech odůvodnění rozhodnutí podrobně zdůvodnil, jaké právní úvahy jej na základě okolností případu vedly k uvedenému závěru. Zdůraznil, že v případě sporu dvou podnikatelů o vypořádání zaniklého sdružení musí mít za účelem zjištění rozsahu majetku ke dni vystoupení jednoho z účastníků k dispozici veškeré účetní doklady týkající se sdružení. Tyto doklady byly v dispozici stěžovatele, který, jak vyplývá ze smlouvy o sdružení, byl pověřen vedením sdružení uvnitř i navenek, včetně vedení účetnictví. Tím, že odmítl požadované doklady předložit, přispěl k tomu, že soud nemohl objektivně posoudit nárok žalobkyně, ani stanovit formou znaleckého posudku účetní uzávěrku při zániku sdružení. Krajský soud se s hodnocením soudu prvého stupně ztotožnil, uvedl, že s ohledem na povinnosti, vyplývající pro stěžovatele ze společenské smlouvy, se nejednalo o přenášení důkazní povinnosti. Dále dodal, že k nepřiznání nákladů řízení přispěl i postoj stěžovatele, který se z jednání pod různými záminkami omlouval a k výslechu se dostavil až po uložení pořádkové pokuty.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, které shledaly důvody hodné zvláštního zřetele a postupovaly podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Stěžovatel přitom uplatňuje stejné námitky jako ve svém odvolání, tj. námitky, se kterými se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal.
Ústavní soud nejdříve předesílá, s odkazem na svou dosavadní judikaturu, že jako orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, jeho zásah je odůvodněn pouze v případech zjištěného porušení ústavně zaručených práv. Jak již Ústavní soud judikoval (např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda uvedené ustanovení o.s.ř., aplikují či nikoliv. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší do pravomoci obecných soudů zasahovat. Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy postupovaly zcela v intencích zákona, své právní závěry podrobně objasnily a zdůvodnily a jejich postup nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, porušující práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Obdobně Ústavní soud neshledal ani porušení práva rovnosti chráněného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli byla zákonem odpovídajícím rovnocenným způsobem dána možnost hájit svá práva.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že soudy s ohledem na nesprávný výklad ust. §118 o.s.ř. neoprávněně přiznaly žalobkyni nárok na vrácení soudního poplatku, Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím, směřujícím výhradně k žalobkyni, nemohlo být porušeno základní právo stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu