ECLI:CZ:US:2002:4.US.608.01
sp. zn. IV. ÚS 608/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.N., zastoupeného Mgr. L.M., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2001, sp. zn. 11 To 09/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 01 T 36/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. října 2001 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku krajského soudu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že si neoprávněně přisvojil autorství, včetně autorské odměny, k počítačovým programům užívaným Armádou ČR (dále jen "AČR").
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popsal svoji účast na vývoji automatizovaného systému řízení letectva a protivzdušné obrany v letech 1988 a 1989. V roce 1990 začala AČR posuzovat legálnost užívaného softwaru s ohledem na novelu autorského zákona. Dle stěžovatele dospěly příslušné komise AČR k závěru, že programové vybavení není využíváno legálně, neboť nebylo vytvořeno v rámci plnění služebních povinností. V důsledku tohoto zjištění byla na konkrétní programové vybavení uzavřena mezi AČR a společností C., rámcová hospodářská smlouva, která měla zajistit legální užívání softwaru. S touto společností uzavřel smlouvu i stěžovatel, jakožto autor uvedeného softwaru, a následně mu prostřednictvím této společnosti byla AČR vyplacena autorská odměna. Po té bylo pracovníkem výpočetního střediska zjištěno, že se jedná o počítačové programy, které byly v Armádě ČR využívány již dříve. Stěžovatel byl obviněn z podvodu, neboť údajně nové programové vybavení se od předchozího lišilo pouze v drobnostech. Obdobně byly obviněny i jiné osoby. Po vyjasnění okolností a následné amnestii bylo obvinění ostatních osob staženo. Pokračovalo pouze řízení se stěžovatelem, a to v menším rozsahu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na používání příslušného softwaru a stupeň utajení nebylo možno získat znalecký posudek ohledně určení autorství, a tak teprve po 1. lednu 2000, kdy přestal být software AČR využíván, podařilo se mu opatřit znalecký posudek, vypracovaný dne 8. září 2001, který určil, že je autorem programů M. Šlo tedy o opačný závěr, než u znalců, které k věci přibraly obecné soudy v době, kdy soudními znalci nebyli. Na základě jejich posudků oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nevytvořil autorské dílo ve smyslu zákona. Stěžovatel dále poukazoval na to, že byl zcela pominut názor KSZ ze dne 25. listopadu 1999, že jednání, tak jak je popsáno ve výroku rozsudku krajského soudu nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Dále krajskému soudu vytkl, že pokud některý skutek podléhal amnestii ze dne 3. února 1998, měl být o takovém rozhodnutí uvědomen na základě ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu, v tehdy platném znění. Jiným postupem krajský soud ignoroval amnestii prezidenta republiky, a následně nedodržel ani jednotu skutku, když po vypuštění bodu 2 obžaloby z důvodu amnestie body 1 a 3 zkompiloval ve skutek, který však obsahuje právě skutek amnestovaný, tedy porušování autorského práva. Tento postup soudů svědčí o pohrdání ústavností a právem z jejich strany.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2001, jímž byla zamítnuta jeho stížnost směřující k vyloučení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze jednajícího v jeho věci. Nejvyšší soud ČR v usnesení uvedl, že z rozvrhu práce zjistil příslušnost senátu k projednávání trestných činů spáchaných příslušníky ozbrojených sil. V tom stěžovatel spatřuje rozpor se zásadou rovnosti občanů před zákonem a navíc čl. 110 Ústavy ČR, který připouštěl existenci vojenských soudů pouze do 31. prosince 1993, ve skutečnosti však funguje speciální senát pro trestné činy příslušníků ozbrojených sil.
V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel napadl, že veřejnosti nebylo umožněno nahlédnout do rozvrhu práce soudu dle ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž shledal porušování svého práva na spravedlivý proces v nemožnosti nahlédnout do důkazů, které byly předmětem znaleckých posudků, a v nemožnosti seznámit se se spisem. V průběhu hlavního líčení mu pak nebylo umožněno okopírování spisu. Další zásah měl spočívat v tom, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl výpovědi rozporně s tím, jak je svědkové přednesli u hlavního líčení. Dále stěžovatel namítl, že doba trestního stíhání trvala neúměrně dlouho, neboť od sdělení obvinění do zamítnutí odvolání uplynulo 9 let. V průběhu této doby AČR skartovala veškeré doklady, které svědčily v jeho prospěch - programovou a uživatelskou dokumentaci funkčního systému M. Dokumenty, které ve spisu zůstaly zachovány, jsou vrchním soudem označeny jako nepodstatné či irelevantní. V závěru pak uvedl, že jako zásadní důkaz byla nezákonně uvedena výpověď Ing. R. z přípravného řízení, neboť tento byl v pozici obviněného.
V popsaném postupu obecných soudů shledal stěžovatel porušení svých základních práv, zejména práva na nestranný a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), presumpce neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na uvedené okolnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 441/99, sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. III. ÚS 464/99, sp. zn. III. ÚS 95/99 a sp. zn. IV. ÚS 222/99.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 11 To. Ten uvedl, že až na malé výjimky jsou námitky stěžovatele opakováním podstatné částí obhajoby v řízení před obecnými soudy. Dále účastník uvedl, že tvrzení stěžovatele o vytvoření díla bylo provedeným dokazováním vyvráceno, když soudní znalci potvrdili, že se nejedná o autorské dílo. Znalecké posudky byly v souladu s ostatními provedenými důkazy. Krajský soud zjistil, že na programech pracovalo několik ročníků absolventů VŠ a řada vojáků z povolání, jejichž činnost nebyla řádně dokumentována. Právě nedostatečné dokumentace stěžovatel využil a prohlásil se za autora. Je proto zavádějící jeho tvrzení, že nalézací soud dospěl k závěru, že autorem je AČR.
K tvrzení stěžovatele, že vrchní soud nadiktoval soudu prvého stupně hodnocení důkazů, odkázal odvolací soud na stanovisko, které je uvedeno na str. 37 - 38 odůvodnění napadeného usnesení. Případné nové důkazy předkládané stěžovatelem nejsou pro hodnocení zákonnosti dosavadního řízení relevantní. Pokud se jedná o znalecký posudek, který stěžovatel předložil spolu s ústavní stížností, uvedl vrchní soud, že muž se jménem autora tohoto posudku byl podřízeným stěžovatele, sekretářem komise přebírající dotčené programy od společnosti C. a rovněž byl slyšen jako svědek v řízení ve věci. Vrchní soud nemá povědomost o tom, jedná-li se o shodu jmen či totožnost osoby. Význam pro posouzení autorství nemá rovněž údaj stěžovatele o skartaci materiálů AČR. K problematice totožnosti skutku a aplikace amnestie vrchní soud odkázal na str. 24 - 27 napadeného usnesení, a uvedl, že totožnost byla zachována a k poškození práv stěžovatele v souvislosti s tím nedošlo. Dále účastník odkázal na rozvrh práce vrchního soudu pro rok 2001, sp. zn. S 40/2000, ze kterého je zřejmé, k jakým věcem je senát 11 To příslušný. Nejsou tedy správné úvahy o porušení zásady rovnosti občanů před zákonem a o činnosti vojenských soudů.
Skutečnost, že stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, mělo být odepřeno právo nahlédnout do rozvrhu práce, není vrchnímu soudu známa, když ji ani stěžovatel nekonkretizuje. K předchozím námitkám, týkajícím se práva nahlížet do spisů, zaujal účastník stanovisko na str. 20 - 23 napadeného usnesení. O nahlédnutí do disket pak požádal stěžovatel pouze jednou, a to poté, co bylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Takové žádosti nebylo možné z technických důvodů, a z důvodu neohlášení takového zájmu stěžovatele s jistým předstihem, okamžitě vyhovět bez přítomnosti nezainteresovaného odborníka, který by mohl dohlédnout na práci s disketami bez rizika zásahu do jejich obsahu.
K námitkám, že v odůvodnění je odkaz na výpovědi, které nebyly učiněny u hlavní líčení, účastník ve vyjádření uvedl, že odvolací soud důsledně vycházel z příslušných protokolů. Nelze vyloučit, že odkaz na str. 129 a násl. je překlep. Rovněž k užití výpovědi dřívějšího spoluobviněného účastník uvedl, že tak bylo učiněno za podmínek §211 odst. 2 lit. b) trestního řádu, a že za důkaz může sloužit (např. R 45/78).
K době, po kterou řízení před obecnými soudy trvalo, účastník uvedl, že se jednalo o skutkově a důkazně rozsáhlou a právně složitou věc. Průběh řízení před vrchním soudem (vrchní soud rozhodoval třikrát) odpovídal uvedeným důvodům i zatížeností senátu jinými, dříve napadlými věcmi.
Závěrem účastník uvedl, že dle jeho názoru nebyla základní práva stěžovatele porušena, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
VSZ se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 01 T. Ta k věci uvedla, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn způsobem stanoveným trestněprávními předpisy. Soud v řízení rozšířil okruh slyšených svědků a doplnil znalecké dokazování posudky z oboru kybernetiky, výpočetní techniky a ekonomiky. Řízení bylo provedeno v ústavněprávním rámci, bez deformace důkazů. Další dokazování navržená stěžovatelem shledal soud nad rámec postupu dle §2 odst. 5, 6 trestního řádu, a tento postup vysvětlil i v odůvodnění napadeného rozsudku (č.l. 3832 - 3833, na které odkázal). V průběhů řízení před krajským soudem stěžovatel nikdy nežádal o možnost nahlédnout do disket s programy, ačkoliv tato možnost i během hlavního líčení byla. Výslech dřívějšího spoluobviněného stěžovatele byl použit jako důkaz za splnění podmínek §211 odst. 2 lit. b) trestního řádu (č.l. 2904 - 2910). V souzené věci tedy byl dle názoru krajského soudu zachován řádný a spravedlivý proces. Soud dostatečně a v potřebném rozsahu objasnil význam činnosti jednotlivých zainteresovaných subjektů při vývoji systému M. Námitky, které stěžovatel uvedl na str. 4 ústavní stížnosti obsahově odpovídají obhajobě stěžovatele v řízení před krajským soudem. Ten se s nimi vypořádal v odůvodnění rozsudku. Na základě provedeného dokazování si soud vytvořil spolehlivý základ pro vynesení rozsudku, když dospěl k závěru, že není v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Krajský soud rovněž odmítl akceptovat námitky týkající se totožnosti skutku. Uvedl, že vyčerpal žalovaný skutek v celé šíři a promítl do něj výsledky hlavního líčení. Zachoval přitom skutkový podklad vymezený v žalobním návrhu v podstatných skutkových okolnostech, charakterizujících jednání stěžovatele a následek tohoto jednání. K námitce stěžovatele týkající se amnestie uvedl, že abolice se vztahovala pouze na jeden ze stíhaných skutků v jednočinném souběhu. Poučení dle §11 odst. 2 trestního řádu se však vztahuje na taxativně uvedené případy zastavení trestního stíhání. V tomto případě však žádný takový nenastal, neboť trestní stíhání stěžovatele pokračovalo s tím, že abolovaná právní kvalifikace nebyla použita.
Konečně pak krajský soud uvedl, že délka řízení před soudem prvého stupně byla dána objektivními okolnostmi. Přiměřenost doby v nevazební věci plynula z potřeby komplexního hodnocení okolností a složitosti věci, když senát 01 T současně vyřizoval další trestní věci, včetně vazebních. Rovněž je třeba vzít v úvahu nutnost studovat obsáhlý spis, přílohy a důkazy listinné a věcné pro dokazování v hlavní líčení, vymezení úkolů znaleckých posudků i složitost vyhotovení písemných rozsudků. V ostatním odkázala předsedkyně senátu 01 T na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 (správně 2000) č.l. 3653 - 3836. Současně však namítla, že podaná ústavní stížnost je dle jeho názoru podána po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona, a proto by měla být odmítnuta.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 01 T 36/96. Po seznámení se s obsahem nesmírně rozsáhlého spisu (13 svazků o cca 4000 stranách) a po zvážení argumentů stěžovatele a účastníka řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu je především patrno, že věcí se obecné soudy zabývaly opakovaně. Původní rozsudek krajského soudu odvolací soud zrušil na základě odvolání státního zástupce a odvolání stěžovatele odmítl. Námitka stěžovatele, že vrchní soud žádným způsobem nereagoval na odvolání státního zástupce proti prvnímu rozsudku tedy neobstojí. Vrchní soud tehdy shledal, že v předchozím řízení byly provedeny všechny relevantní důkazy, odmítl však právní hodnocení krajského soudu, neboť neshledal naplnění všech nezbytných náležitostí trestného činu, pro který byl stěžovatel původně odsouzen. Dále naopak posoudil jako nepřezkoumatelné závěry jimiž soud prvého stupně vyloučil možnost spáchání trestného činu podvodu. V usnesení naznačil, na které otázky by mělo být v dalším řízení odpověděno. Krajský soud po novém projednání rozhodl napadeným rozsudkem.
Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení (trestního řádu) o tom, zda byl trestný čin spáchán. Jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Jsou to právě obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Pokud pak soud při svém rozhodnutí respektoval podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu "hodnotit". Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozhodnutí obou soudů odpovídají. Důkazy byly hodnoceny volně ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a byly interpretovány bez deformací. Rozhodování bylo dostatečně transparentní a důkazní postup byl vyčerpávajícím způsobem popsán a byl logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn.
S otázkou amnestie presidenta, která se vztahovala k jednomu ze skutků stěžovatele, se vypořádaly oba soudy již v prvním "běhu". Námitky stěžovatele, směřující do totožnosti skutků pro které mu bylo sděleno obvinění a pro které byl shledán vinným, neobstojí, neboť je zjevné, že se jimi krajský soud zabýval jako jednou z otázek, které mu odvolací soud předložil. Soudy rovněž posuzovaly námitku týkající se znemožnění nahlížení do spisu, resp. pořizování kopií či nahlížení do disketových záznamů, když konstatovaly, že stěžovatel, popřípadě jeho právní zástupce, byl poučen o nezbytnosti předchozího ohlášení, a to jak z důvodu rozsahu spisového materiálu, tak i z důvodu nezbytnosti zajištění odborné obsluhy v případě prohlížení magnetických záznamů. V tomto směru koresponduje vyjádření účastníků se spisem. Ani v posouzení autorství obecné soudy neponechaly ve svých rozhodnutích nejasnosti a s posouzením autorství se vypořádaly jednoznačným způsobem. Tvrzení stěžovatele, že autorem je AČR z rozhodnutí nevyplývá.
Porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny) by nastalo za situace, kdyby ve věci byly obecné soudy dlouhodobě nečinné, popřípadě opakovaně nečinily úkony, které by vedly k vyřízení věci. Četnost jednání soudů, zjevná z obsahu spisu, však o takovém postupu nesvědčí. Obžaloba byla podána dne 21. května 1996 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který postoupil věc místně příslušnému Krajskému soudu v Praze. Vrchní soud pak ve věci rozhodoval pod sp. zn. 11 To 16/97 dne 15. května 1997, když zrušil usnesení krajského soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (ze dne 5. listopadu 1996) a uložil krajskému soudu jednat a rozhodnout. První rozsudek krajského soudu ze dne 18. února 1999 byl zrušen vrchním soudem usnesením ze dne 26. června 2000, sp. zn. 11 To 0184/99. V průběhu řízení proběhla ve věci řada hlavních líčení a bylo vyslechnuto několik desítek svědků. Samotná závěrečná řeč stěžovatele trvala téměř dvě hodiny. Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení bylo porušeno základní právo stěžovatele na přiměřenou délku řízení.
Ke stěžovatelově námitce, že znalecké posudky byly vytvořeny dříve, než znalci složili slib, Ústavní soud uvádí, že ze spisu zjistil, že RNDr. M.Š. slib složil znalce dne 18. května 1992 (č.l. 133). Rovněž u Ing. V.Z. je na č.l. 141 založen slib ke dni 6. května 1993. Oba sliby založené ve spise jsou tedy starší, než znalecké posudky, o které obecné soudy opřely své závěry.
Ve věci námitky pokud jde o obsazení soudu Ústavní soud konstatuje, že jednou ze záruk práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) je neovlivnitelnost určení, kteří soudci budou ve věci rozhodovat. Takové určení musí být dáno předem, a to jasně určenými pravidly rozvrhu práce. Tento rozvrh zamezuje libovůli v rozhodování o soudci příslušném k projednání konkrétní věci poté, co byla předložena soudu. Z uvedeného je zřejmé, že porušením této zásady není a ani nemůže být skutečnost, že věc je projednávána soudci, kteří nesplňují subjektivní kritéria stěžovatele. Pokud by předem stanoveným rozvrhem práce byl určen k projednávání věci soudce mající poměr k věci či ke stranám sporu, předvídá zákon možnost posouzení podjatosti. Pokud však k návrhu stěžovatele Nejvyšší soud ČR neshledal důvody k vyloučení soudce z projednávaní konkrétní věci, neshledal Ústavní soud v takovém rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele a tedy důvod do takového rozhodnutí zasahovat.
K průběhu řízení ve věci samé pak Ústavní soud uvádí, že nezjistil, že by naříkaným způsobem byla porušena základní práva stěžovatele. Obecné soudy shromáždily důkazy i relevantní skutečnosti v dostatečném rozsahu. Stěžovatelem předkládaný nový znalecký posudek byl vyhotoven až po právní moci rozhodnutí, a proto k němu není možno přihlížet. Není věcí Ústavního soudu posuzovat, zda mohl být dán důvod k obnově řízení.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu