ECLI:CZ:US:2002:4.US.618.01
sp. zn. IV. ÚS 618/01
Usnesení
IV. ÚS 618/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. L.K., zastoupeného Mgr. Š.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 4. 1. 2001, čj. 40 Co 76/2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 10. 1999, čj. 7 C 92/99-44, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na určení neplatnosti dohody o pronájmu orné půdy, a určení povinnosti vrátit stěžovateli předmětné nemovitosti a ve výroku II. rozsudek změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení jím vynaložené před soudy obou stupňů.
Stěžovatel pokládá za nesprávný výrok o nákladech řízení, kde odvolací soud dle §142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na zásadu úspěšnosti účastníků řízení ve sporu, vzal za jediné kriterium určení náhrady nákladů řízení v úvahu pouze procesní výsledek řízení. Vzhledem k specifickým okolnostem za kterých byl žalobní návrh podán, měla být problematika nákladů řízení posouzena podle §150 o.s.ř. Soud nevzal v úvahu, že k uzavření nájemní smlouvy došlo s ohledem na vážný zdravotní stav, kdy stěžovatel nebyl schopen vykonávat povinnosti vlastníka a po zlepšení zdravotního stavu se žalobou domáhal ochrany svých práv z důvodů pasivního přístupu žalovaného při vrácení pozemků. Stěžovatel nijak nezavinil, že k vrácení pozemků došlo až po podání žaloby v průběhu civilního řízení. Přiznání nákladů žalovanému podle ust. §142 o.s.ř. považuje stěžovatel za nepřiměřenou tvrdost a striktní a necitlivá aplikace tohoto ustanovení soudem vedla k odepření ochrany ústavních práv stěžovatele. Dle jeho názoru mělo být namísto stávajícího rozhodnutí minimálně rozhodnuto, v souladu s ust. §150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 7 C 92/99, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěry obecných soudů, které neshledaly důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupovaly podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných právními předpisy, zabývá se "pouze" porušením ústavně zaručených práv, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Stejně tak posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v té které věci je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda uvedené ustanovení o.s.ř., které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikují či nikoliv. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší do pravomoci obecných soudů zasahovat. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud postupoval zcela v intencích zákona, jeho postup nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu