ECLI:CZ:US:2002:4.US.638.01
sp. zn. IV. ÚS 638/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti V.F., zastoupeného JUDr. E.B., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2001, sp. zn. 6 To 75/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2001, sp. zn. 1 T 19/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. listopadu 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž byla zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 3 lit. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců.
Stěžovatel namítá, že v daném případě byla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Je přesvědčen, že uvedený rozpor plyne z rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z toho obecné soudy vyvodily. Odvolává se přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/96 a III. ÚS 398/97. V dalších částech ústavní stížnosti pak uvádí pochybení, jichž se měly obecné soudy v řízení dopustit, a konkrétně napadá bod 2, bod 8 a bod 12 rozsudku městského soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že namítaným postupem obecných soudů byla porušena zásada presumpce neviny, právo na spravedlivý proces a jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a čl. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 6 To, který plně odkázal na napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění.
VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu 1 T, je uvedeno (mimo odkaz na napadené rozhodnutí), že rozsudek ze dne 3. května 2001 byl v pořadí 3. rozsudkem v trestní věci stěžovatele. Při posledním rozsudku rozhodoval senát v jiném složení a přesto, až na vady vytýkané předchozím dvěma rozsudkům ze strany vrchního soudu, dospěl v podstatě ke shodným závěrům. I z opakovaného zrušení předchozích rozsudků lze dovodit, že dokazování v této trestní věci a závěrům z něj vyplývajícím, byla ze strany soudu prvého stupně i soudu odvolacího věnována patřičná pozornost.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 1 T 19/98. Z tohoto spisu i z ostatních podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že body 2 a 8 z posledního rozsudku se obecné soudy zabývaly již v předchozích "kolech" a bod 12 byl jedním z důvodů, pro který byla věc Městskému soudu v Praze vrácena vrchním soudem naposledy. Obecné soudy se tedy tvrzenými pochybeními zabývaly opakovaně. Přitom v rámci řízení před nalézacím i odvolacím soudem stěžovatel používal shodnou argumentaci, jakou použil i v případě ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
K námitce, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy interpretovaly je v neprospěch stěžovatele a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
Stěžovatelem tvrzený zásah do principu presumpce neviny Ústavní soud v projednávané věci rovněž neshledal, a to zejména s ohledem na skutečnost, že byl shledán vinným z 15 samostatných útoků na chráněný zájem, přičemž se uvedeného jednání z části dopustil v průběhu zkušební doby stanovené mu předchozím odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. dubna 1995, sp. zn. 2 T 16/92.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu