ECLI:CZ:US:2002:4.US.684.01
sp. zn. IV. ÚS 684/01
Usnesení
IV. ÚS 684/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti F.L., zastoupeného JUDr. L.R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2001, čj. 30 Cdo 1160/2001-176, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, čj. 21 Co 95/2001-137, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. D 275/99, Nd 79/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru jimi došlo též k porušení čl. 1 Ústavy ČR.
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. D 275/99, Nd 79/99, s odkazem na rozhodovací důvody v něm uvedené, zastavil řízení, v němž se stěžovatel domáhal dodatečného projednání dědictví po J.L. ve vztahu k blíže označeným a popsaným nemovitostem. K podanému odvolání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2001, čj. 21 Co 95/2001-137, citované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti konstatovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost - jak uvádí i v ústavní stížnosti - opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). Tvrdil, že citované usnesení odvolacího soudu je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolání odůvodnil poukazem na §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. V této souvislosti nutno již na tomto místě konstatovat, že vycházel nesprávně z toho, že je v daném případě třeba aplikovat o.s.ř. v platném znění, neboť v souzené věci jsou v tomto směru právně rozhodná přechodná a závěrečná ustanovení uvedená v části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl o.s.ř. s účinností od 1. 1. 2001 novelizován. Dle bodu 12 citované hlavy se řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni řídí dosavadními předpisy. Dle bodu 15 se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Konečně podle bodu 17 se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud ČR, který při posuzování předmětného dovolání správně vycházel z o.s.ř. před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále citovaná ustanovení vycházejí z o.s.ř. v tomto znění), usnesením ze dne 4. 9. 2001, čj. 30 Cdo 1160/2001-176, dovolání stěžovatele odmítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal návrh na připuštění dovolání dle prezentačního razítka podatelny soudu dne 28. 3. 2001 v 16,00 hod., tedy téhož dne, kdy došlo k vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, z čehož dovodil, že nebyl splněn předpoklad uvedený v §239 odst. 2 o.s.ř., dle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Konečně také neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř.
Ústavní soud po přezkoumání dané věci konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a ve zbylém rozsahu podána po lhůtě stanovené zákonem, a to z následujících důvodů.
Dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 100, str. 31 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 2000).
Ústavní soud ve své publikované a obecně přístupné judikatuře opakovaně vyjádřil stanovisko, že usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1994; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 14, str. 431 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1998). Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud s ohledem na uvedené konstatuje, že dovolací soud v něm toliko deklaroval nepřípustnost podaného dovolání, a to s poukazem na to, že před vydáním předmětného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel coby účastník řízení návrh na připuštění dovolání nepodal. Dotčen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, dle něhož se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tak zjevně nebyl. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR shledal Ústavní soud ústavně souladným, když nelze pominout tu základní skutečnost, že dovolací soud byl při respektování procesního postupu vázán již zmíněnými ustanoveními části dvanácté hlavy I bodu 17 ve spojením s body 12 a 15 zákona č. 30/2000 Sb., v návaznosti na což zejména ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř. K absenci shora uvedené zákonné podmínky, tj. včasnosti podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem, byl povinen při svém rozhodování přihlédnout. Jak je patrno z připojeného spisu, sp. zn. D 275/99, Okresního soudu v Kolíně, návrh na připuštění dovolání byl doručen osobně dne 28. 3. 2001 v 16,00 hod. Okresnímu soudu v Kolíně, který měl povinnost je Krajskému soudu v Praze doručit (č.l. 143 spisu o. s.). Pokud posléze uvedený soud vydal předmětné usnesení téhož dne, není pochyb o tom, že příslušný návrh byl doručen soudu po jeho vydání.
Jak plyne z řečeného, dovolání v posuzované věci, za takto (v souladu se stěžovatelem učiněnými dispozičními procesními úkony) vytvořeného procesního stavu, jednoznačně přípustné nebylo, a tudíž posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Z této skutečnosti měl stěžovatel vycházet, a pokud měl výhrady vůči rozhodnutí obecných soudů obou stupňů a chtěl dosáhnout v mezích ústavních kautel jejich případného přezkumu, měl podat v zákonné lhůtě 60 dnů od doručení usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, neboť dovolání - jak již bylo uvedeno - by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele pouze tehdy, pokud by bylo přípustným. Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, čj. 21 Co 95/2001-137, bylo stěžovateli doručeno, resp. jeho právnímu zástupci, dne 9. 5. 2001, kterýmžto doručením začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tu však stěžovatel podal k poštovní přepravě až dne 27. 11. 2001, tedy po uplynutí zmíněné lhůty (k výše naznačenému srov. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I. ÚS 22/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 1, str. 311 a násl., vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995).
Ohledně této části ústavní stížnosti pro úplnost Ústavní soud k těmto rationis decidendi jako obiter dictum uvádí, že ze zásad, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, vyplývá zejména princip subsidiarity, nacházející své vyjádření in concreto právě v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Vyjádřeno jinak, zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), když je nutno brát zřetel taktéž k tomu, že v případě ústavní stížnosti se jedná svou povahou o mimořádný opravný prostředek, který je za předpokladu jeho úspěšného uplatnění průlomem do jinak v právním státě kategoricky respektovaného principu právní jistoty, a to v zájmu ochrany ústavně zaručených práv a svobod. V této souvislosti není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat a kterak na jejich ochranu dbají.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2001, čj. 30 Cdo 1160/2001-176, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující do usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, čj. 21 Co 95/2001-137, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. D 275/99, Nd 79/99, dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu