ECLI:CZ:US:2002:4.US.702.01
sp. zn. IV. ÚS 702/01
Usnesení
IV. ÚS 702/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P.H., zastoupeného Mgr. R.A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2001, čj. 12 Cmo 234/2000-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst.1, čl. 96 odst.1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 26 Cm 288/99-21, ze dne 19. 4. 2000, (nyní Městský soud v Praze), dle kterého je povinen zaplatit navrhovateli za odběr elektrické energie společně a nerozdílně s druhým žalovaným částku 628.355,10 Kč s přísl., a dále je stěžovatel povinen zaplatit částku 480.954,40 s přísl.
V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obou soudů, které jej zavázaly zaplatit za jím neodebranou elektrickou energii, neboť dle jeho názoru nesprávně posoudily smlouvu, uzavřenou mezi stěžovatelem a druhým žalovaným, jako smlouvu o přistoupení k závazku a nikoliv jako skutečně uzavřenou smlouvu o převzetí závazku a poukazoval na nedostatky při uzavírání vlastní kupní smlouvy na dodávku elektrické energie. Namítá, že účastníci řízení měli nerovné postavení a žalobci byla poskytnuta větší ochrana práv. Soud dále nezkoumal nesoulad jiného právního předpisu se zákonem, když monopolní postavení dodavatele elektrické energie v dané lokalitě je zřejmě umožněno normou nižší právní síly než zákonem.
Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 26 Cm 288/99-21, Ústavní soud ověřil, že stěžovatel při jednání konaném dne 28. 8. 2001 navrhl, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, že v judikatuře nebyla řešena otázka povinnosti zaplatit kupní cenu za neodebrané zboží.
Z předloženého spisu pak bylo zjištěno, že dovolání ve věci podáno nebylo. (Tato skutečnost byla rovněž písemně potvrzena přípisem Městského soudu v Praze ze dne 3.1.2001).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti, neboť stěžovatel svoji ústavněprávní argumentaci založil na tvrzení, že do jeho ústavně chráněných práv bylo zasaženo nesprávným právním výkladem dané problematiky a z výše uvedeného je přitom zřejmé, že si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení §239 o.s.ř., ve znění platném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze stávající konstantní judikatury Ústavního soudu (např. III. ÚS 87/99, IV.ÚS 93/98, IV.ÚS 9/97) vyplývá, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor.
V projednávaném případě stěžovatel, který postupoval uvedeným způsobem a návrh na připuštění dovolání uplatnil, přičemž argumenty, kterými odůvodnil již své odvolání a které uplatnil i jako důvod k vyslovení přípustnosti dovolání, jsou v podstatě identické s argumenty uváděnými v ústavní stížnosti, však již svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení odst. 2 §239 o. s. ř. nevyužil.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve věci bylo soudem prvého stupně rozhodováno dne 19. 4. 2000, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění do novely provedené zák. č. 30/2000 Sb. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, v souladu s body 1., 10. a 15. přechodných ustanovení obsažených v části dvanácté hlavě první zák. č. 30/2000 Sb., rovněž dle dosavadního znění o.s.ř., platného do 1. 1. 2001. Dle bodu 17. citovaných přechodných ustanovení se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo podle řízení provedeného podle dosavadních právních předpisů, projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S dosavadními předpisy také koresponduje judikatura Ústavního soudu, na kterou je výše poukazováno.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj