ECLI:CZ:US:2002:4.US.737.01
sp. zn. IV. ÚS 737/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti I.M., zastoupeného Mgr. I.S., směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2001, sp. zn. 3 To 418/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. prosince 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 1 T 57/2001, jímž byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu útoku na veřejného činitele ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud se dopustil útoku na veřejného činitele, učinil tak za situace, kdy veřejný činitel - příslušník Policie ČR, překračoval pravomoci svěřené mu pro výkon služebních povinností. Tuto skutečnost měl, dle názoru stěžovatele, konstatovat i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení.
V uvedeném postupu krajského soudu shledal stěžovatel zásah do svého základního práva být stíhán a odsouzen jen ze zákonných důvodů, zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za účastníka - Krajský soud v Českých Budějovicích, předseda senátu 3 To. Ten uvedl, že důvody, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, se shodují s důvody, o které opřel již odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, a se kterými se účastník vypořádal v rámci odvolacího řízení, když současně dospěl k závěru, že postup Policie ČR nebyl nezákonný, nepoškozoval práva stěžovatele a zasahující policisté při svém zákroku požívali ochrany veřejného činitele ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 trestního zákona. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl účastník, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník - KSZ, prostřednictvím krajského státního zástupce. Ten stručně zrekapituloval děj, v průběhu kterého se stěžovatel dopustil trestného činu. Dle názoru vedlejšího účastníka postup policistů nevybočil z mezí služebních povinností a jejich jednáním nebylo zasaženo do stěžovatelem namítaných práv. Rovněž postup soudu byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a do základních práv stěžovatele vydáním napadeného usnesení nedošlo.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 57/2001. Po seznámení se z jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu nalézacího soudu je zjevné, že, jak ostatně konstatoval i účastník, stěžovatel v ústavní stížnosti použil shodnou argumentaci jako v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Základ ústavní stížnosti i odvolání pak spočívá ve skutečnosti, že stěžovatel děj, při kterém se měl dopustit trestného činu, pro který byl soudem potrestán, vnímal jinak, než službu konající příslušníci Policie ČR. Závěr, že policisté nemohli požívat ochrany veřejného činitele, neboť při svém zásahu porušili zákon, odvozuje stěžovatel od skutečnosti, že policisté navázali kontakt s jeho bratrem, kterému jej následně předali. Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem zasáhli do jeho osobnostních práv, neboť neoprávněně nakládali s jeho osobními údaji tím, že poskytli údaje o jeho stavu bratrovi.
Stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje v rámci pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Zmíněná pravidla představuje trestní řád. Jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří protiprávní jednání, následek, příčinná souvislost a zavinění.
Ústavní soud dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení skutkových okolností zasahovat, a to zejména za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. V takovém případě není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu tím, že obecné soudy v jeho konkrétní věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené, dále rozvádět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. června 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu