ECLI:CZ:US:2002:4.US.74.02
sp. zn. IV. ÚS 74/02
Usnesení
IV. ÚS 74/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti 1) V. Š., 2) V. F., 3) V. H., 4) ing. J.M., 5) ing. M. M., 6) M. Č., 7) P. M., všech zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2001, čj. 10 Ca 201/2001-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2001, čj. PÚ 2402/01-28/FIS, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí konkrétně uvedených ve výroku správního rozhodnutí, tito tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti zejména kritizují znalecký posudek z oboru stavebnictví, o který orgány veřejné moci opřely svá rozhodnutí, s tím, že je nepřesný, neurčitý a ve svých závěrech nesprávný, a správnímu soudu vytýkají, že rozhodl na základě neúplného dokazování, neboť se vyhnul odpovědi na otázku, v jakém poměru jsou nové stavby v areálu Mikrobiologického ústavu Akademie věd k objektu bývalého O. mlýna v T. Z těchto důvodů žádají, aby Ústavní soud napadený rozsudek správního soudu zrušil.
Ze spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, Jindřichův Hradec, vedeného k rozhodnutí čj. PÚ 2402/01-28/FIS, a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 201/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé a další žadatelé o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), podali opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2001, čj. PÚ 2402/01-28/FIS, neboť nesouhlasili se závěrem pozemkového úřadu, že nejsou oprávněnými osobami (§4 odst. 2 zákona o půdě), že stavby, patřící k dřívější zemědělské usedlosti, zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroky (§11 odst. 4 cit. zák.), že některé pozemky byly zastavěny po přechodu vlastnictví na stát [§11 odst. 1 písm. c) cit. zák.] a že některé pozemky, ač nejsou zastavěny, jsou nezbytně nutné k provozování staveb na jiných pozemcích [§11 odst. 1 písm. c) cit. zák.]. V opravném prostředku rozvedli argumenty na podporu svých tvrzení a zejména napadli závěry znaleckého posudku znalce ing. J.B. ohledně charakteru schodiště jako nosného prvku stavby v souvislosti s posouzením obměny prvků dlouhodobé životnosti stavby a dále způsob posouzení charakteru jednotlivých staveb a jejich vzájemný poměr. K opravnému prostředku stěžovatelů správní soud rozhodl tak, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že danou věcí se zabýval i Krajský soud v Praze (v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. sp. zn. 45 Ca 17/98 a následném řízení pod sp. zn. 45 Ca 104/2000), který na rozdíl od Krajského soudu v Českých Budějovicích (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 103/99) zastával názor, že žadatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, kterýmžto právním názorem byl pozemkový úřad při svém rozhodování vázán. Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení, jehož výsledek je předmětem ústavní stížnosti, setrval na svém původním názoru a opětovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že žadatelé jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Uvedl, že pro úvahu o této otázce bylo rozhodné posouzení, z vlastnictví kterých osob přešel majetek do vlastnictví státu. Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích to byli závětní dědicové po původní vlastnici K.B., kteří odmítli dědictví, na základě kterého se nárokovaný majetek stal vlastnictvím státu, a nikoliv zůstavitelka K.B. (jak dovozoval Krajský soud v Praze), a proto nebylo zapotřebí zkoumat vztah mezi žadateli o restituci a touto zůstavitelkou, ale naopak vztah mezi závětními dědici a žalobci a dalšími účastníky řízení (ostatní žadatelé, kteří uplatnili restituční nárok), který byl řádně doložen. Krajský soud v Českých Budějovicích uzavřel, že ti, kteří o vydání konkrétního majetku požádali, jsou oprávněnými osobami a splňují zákonnou podmínku podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě, a že je dán restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Co se týče nevydání nárokovaného majetku pro existenci překážek uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě, správní soud plně potvrdil závěry pozemkového úřadu v tomto směru učiněné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stavba mlýna v důsledku zásadní přestavby ztratila svůj původní stavebně-technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, kterýžto právní závěr opřel mimo jiné o znalecké posudky z oboru stavebnictví znalců ing. L. N. a ing. J. B. a o rozhodnutí stavebního úřadu vydaná k rekonstrukci mlýna, jeho přístavbám a zřízení dalších staveb areálu Mikrobiologického ústavu AV. Dále konstatoval, že rekonstruovaná stavba je užívána jako vědecké pracoviště pro výzkum řas a nejde o stavbu určenou pro zemědělskou výrobu, případně s ní související nejen fakticky, ale i právně. Správní soud konstatoval charakter dalších staveb v areálu užívaném Mikrobiologickým ústavem AV a jejich vzájemnou účelovou propojenost a uzavřel, že vydání ostatních nárokovaných nemovitostí brání zákonné překážky.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména polemizují se závěry znaleckého posudku znalce ing. J. B., jež byly podkladem pro rozhodnutí o ztrátě původního stavebně technického charakteru mlýna, a dále se závěry správního soudu ohledně nevydání ostatních nemovitostí, zejména pro absenci hodnocení poměru těchto staveb k objektu bývalého mlýna.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vymezil ústavní a zákonný procesněprávní a hmotněprávní rámec, v němž obecné soudy nezávisle vykonávají svou činnost, a uvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 34, III. ÚS 84/94). Tak tomu však v projednávaném případě nebylo.
V dané věci orgány veřejné moci shledaly naplnění zákonné překážky pro vydání objektu bývalého mlýna (§11 odst. 4 zákona o půdě) a své závěry opřely o znalecká zjištění, podle kterých došlo v důsledku stavebních úprav ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti v rozsahu větším než 1/3 všech prvků dlouhodobé životnosti jejich objemu ve stavbě a zároveň i jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. K žádosti správního orgánu byl zpracován i dodatek ke znaleckému posudku (ze dne 24. 7. 1998), který podle správního soudu odstranil pochybnosti, zda jeden z prvků dlouhodobé životnosti (schodiště) má v daném případě charakter požadavku dlouhodobé životnosti. Správní soud rovněž uvážil, že rekonstruovaná stavba je užívána jako vědecké pracoviště pro výzkum řas a že není stavbou určenou pro zemědělskou výrobu, případně s ní související nejen fakticky, ale i právně. Právní závěry orgánů veřejné moci o naplnění kriterií zásadní přestavby nemovitosti, v důsledku které tato ztratila svůj původní stavebně technicky charakter a již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, tak byly opřeny o provedené důkazy (znalecké posudky a další listinné důkazy), plně s nimi korespondují a jsou s nimi v logickém souladu. Tento závěr Ústavní soud akceptoval, neboť v jeho pravomoci není "hodnotit" hodnocení důkazů (a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil, ÚS, sv.1, č. 25, III.ÚS 23/93) a jiný prostor pro svůj zásah v tomto směru neshledal.
Co se týče nevydání ostatních nárokovaných nemovitostí z důvodu zákonných překážek podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, Ústavní soud konstatoval, že i tyto právní závěry byly učiněny ústavně souladným způsobem. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že správní soud zvažoval nejen charakter jednotlivých staveb, sloužících jako sklady, garáže, kultivační plocha atd., ale i otázku, zda pozemky s těmito stavbami souvisí a zda jsou nezbytně nutné k jejich provozu, přičemž jeho právní závěry byly podloženy příslušnými skutkovými zjištěními a jsou plně přezkoumatelné. Správní soud reagoval i na námitku stěžovatelů o vzájemném poměru jednotlivých staveb, když uvedl, že se zřetelem ke vzájemné účelové propojenosti jednotlivých staveb situovaných v areálu ústavu je nelze posuzovat izolovaně, ale pouze ve svém celku, a to jako vědecko-výzkumné pracoviště, a že z tohoto důvodu je dána překážka pro vydání pozemkových parcel podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Co se týče oprávněných osob, na rozdíl od správního orgánu nebyl správní soud vázán právním názorem Krajského soudu v Praze vysloveným v předchozích rozsudcích a vyložil, že stěžovatelé a ostatní žadatelé o restituci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Přestože v tomto směru dospěl k odlišnému právnímu názoru, správní soud potvrdil rozhodnutí správního orgánů o tom, že jmenovaní nejsou vlastníky v rozhodnutí konkrétně specifikovaných nemovitostí, protože vydání nárokovaného majetku oprávněným osobám bránily zákonné překážky. K náležitostem negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem se Ústavní soud vyjádřil již ve svém dřívějším nálezu sp. zn. II.ÚS 543/98, (ÚS, sv. 16, č. 147), ve kterém uvedl, že existence překážky vydání podle §11 odst. 4 zákona o půdě zakládá právo stěžovatelů na náhradu podle §14 odst. 1 zákona o půdě a že pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva. V nálezu se dále uvádí, že nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem, a proto je nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají a že pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí, znamená mj. určení zániku vlastnického práva, což však §6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 49/98 (Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str. 88). Z nálezu dále vyplynulo, že v dané věci restituenti ztratili potřebnou lhůtu na uplatnění náhrady jenom proto, že se ochrany svých práv na vydání nemovitostí domáhali u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud zrušením napadených rozhodnutí v dané věci vydaných (rozhodnutí pozemkového úřadu a rozsudku správního soudu) poskytl ústavní ochranu.
Ústavní soud konstatoval, že ani v projednávaném případě výrok negativního rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeného rozsudkem správního soudu neobsahoval označení, z jakých důvodů se nemovitosti nevydávají, tato skutečnost byla seznatelná z jeho odůvodnění (ve znění rozsudku správního soudu). Čtvrtý senát Ústavního soudu neměl důvod se odchýlit od právního názoru vyjádřeného ve shora citovaném rozhodnutí druhého senátu a za stejné situace, jsa vázán právním názorem vysloveným v nálezu shora citovaném, by ústavní stížností napadený rozsudek správního soudu, jakož i rozhodnutí pozemkového úřadu, jinak zrušil. Zjistil však, že v projednávaném případě jsou okolnosti případu poněkud odlišné. Jak vyplynulo ze sdělení Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště v Jindřichově Hradci, ze dne 19. 7. 2002 (č.l. 17), stěžovatelé nepromeškali v důsledku podání ústavní stížnosti lhůtu k poskytnutí náhrady za majetek nevydaný v restituci (jako v případě věci II.ÚS 543/98), o náhradu požádali v dubnu 2002 a Pozemkový fond ČR s nimi jedná jako s oprávněnými osobami, jimž nelze vydat majetek podle zákona o půdě.
Po celkovém přezkoumání případu ve všech jeho souvislostech Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z důvodu její zjevné neopodstatněnosti. Závěry orgánů veřejné moci související s prokázáním existence zákonných překážek pro vydání majetku [§11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě] byly učiněny ústavně souladným způsobem a zjištění, že výrok rozhodnutí pozemkového úřadu neodpovídá požadavkům na negativní rozhodnutí, jak byly dříve Ústavním soudem formulovány, nemohlo být důvodem k vydání kasačního nálezu. Stěžovatelé totiž pokračují ve vyřizování svého restitučního nároku formou poskytnutí náhrady v pozici oprávněných osob, jimž nárokovaný majetek nelze ze zákonných důvodů vydat a není dán důvod k poskytnutí ústavní ochrany z důvodu, že zmeškali lhůtu pro uplatnění náhrady z důvodu podání ústavní stížnosti (jako ve věci shora citované), neboť tuto lhůtu v projednávaném případě nezmeškali.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu