ECLI:CZ:US:2002:4.US.749.01
sp. zn. IV. ÚS 749/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. F.H. a JUDr. V.K., oba zastoupeni JUDr. M.K., směřující proti: 1. Jinému zásahu orgánu veřejné moci - K.ú.v. - sdělení obvinění, 2. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 6 To 669/2000 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2000, sp. zn. 40 Nt 1584/2000, 3. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 6 To 670/2000 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 40 Nt 541/2000, 4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2001, sp. zn. 6 To 50/2001 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000 a 5. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. 6 To 225/2001 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2001, sp. zn. 40 Nt 511/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. prosince 2001 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a proti shora uvedeným usnesením obecných soudů.
Dle ústavní stížnosti mělo být prvému stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin dne 1. března 2000 (čj. ČVS: KVSV 246/20 - Hz - 98), tak, že mu bylo osobně předáno dne 10. března 2000 na hraničním přechodu S., při jeho návratu ze zahraniční dovolené. Zvolené právní zástupkyni pak bylo toto sdělení doručeno teprve po opakované výzvě dne 19. března 2000, tedy po uplynutí zákonné lhůty 48 hodin od sdělení obvinění prvému stěžovateli. Dne 5. května 2000 si prvý stěžovatel zvolil druhého obhájce, kterým se stal druhý stěžovatel. Přes založení plné moci do vyšetřovacího spisu bylo (na základě urgencí) doručeno doplnění sdělení obvinění prvého stěžovatele, ze dne 12. září 2000 a ze dne 19. února 2001, druhému stěžovateli až dne 19. listopadu 2001. Tímto pochybením ze strany orgánů činných v trestním řízení mělo dojít k porušení práva prvého stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyšetřovatel tímto svým postupem dle názoru stěžovatele diskriminoval obhajobu, což vedlo k porušení čl. 40 Listiny a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a čl. 6 odst. 3 lit. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Právo prvého stěžovatele na obhajobu však mělo být porušeno i dalšími nedostatky v rámci přípravného řízení, neboť druhému stěžovateli nebyla doručována, a ani doposud nebyla doručena, shora označená rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žádost prvého stěžovatele o propuštění z vazby, popřípadě kterými byla tato vazba prodloužena.
V důsledku těchto anomálií, tedy tím, že druhému stěžovateli nebyla doručována rozhodnutí týkající se prvého stěžovatele, mělo být druhému stěžovateli znemožňováno právo uplatnit proti těmto usnesením opravné prostředky. V důsledku tohoto postupu nemohl plnit povinnosti, stanovené v ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedených skutečností stěžovatelé dovozují, že rozhodnutí vydaná soudy obou stupňů jsou právně neúčinná, neboť nejsou pravomocná. V tomto postupu stěžovatelé spatřují zásah do práva na spravedlivý soudní proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zásah do práva stanoveného v čl. 26 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu III. ÚS 458/2000 ze dne 30. listopadu 2000, kterým byla zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000. Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil, že nelze napravit či odstranit neústavnost zrušených usnesení, byť by šlo o rozhodnutí s účinky ex tunc. Nebylo tedy možno zhojit neústavnost ani novými rozhodnutími obecných soudů, pokud nedošlo k novým vazebním důvodům. Obecné soudy však následně rozhodly usneseními uvedenými pod bodem 4. Neústavnost postupu obecných soudů stěžovatelé rovněž shledali v postupu rozporném s ustanovením §314i odst. b) trestního řádu, účinným od 1. ledna 2001.
Druhý stěžovatel shledal zásah do svých práv v tom, že sdělení obvinění prvému stěžovateli ze dne 1. března 2000 a jeho následná doplnění ze dne 12. září 2000 a 19. února 20001 mu byla doručena až dne 19. listopadu 2001. Veškeré procesní úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení od 5. května 2000 do 19. listopadu 2001 považoval proto za neúčinné a protizákonné. Rovněž i rozhodnutí uvedená pod bodem 2 - 5 nebyla druhému stěžovateli doposud doručena a jsou z toho důvodu, dle jeho názoru, právně neúčinná a nezákonná.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ústí nad Labem, za který se vyjádřil k bodu 4 předseda senátu 6 To. Ten uvedl, že doručování rozhodnutí je povinností soudu prvého stupně. Uvedl, že z kopií vyšetřovacích spisů překládaných soudům k přezkoumání, často nelze zjistit kolik obhájců si obžalovaný zvolil. Tato problematika byla vyřešena novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to novou úpravou ustanovení §37 odst. 3 trestního řádu. V dalším odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
K napadeným rozhodnutím pod body 2, 3 a 5 se za účastníka - Krajský soud v Ústí nad Labem, vyjádřila předsedkyně senátu 6 To. Ta plně odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal rovněž spisy vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 40 Nt 1584/2000, sp. zn. 40 Nt 541/2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000 a sp. zn. 40 Nt 511/2001. Po seznámení se z jejich obsahem a po prostudování dalších podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejprve Ústavní soud konstatuje, že se již zabýval částí stížnosti uvedenou pod bodem 1, a to ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 33/02. Usnesením ze dne 7. února 2002 ji odmítnul z formálních důvodů, jako podanou po zákonem stanovené lhůtě.
Z předložených podkladů bylo dále zjištěno, že trestní stíhání prvého stěžovatele bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 1. března 2000, které mu bylo doručeno dne 10. března 2000, tedy v době, kdy jej druhý stěžovatel jako obhájce nezastupoval (plná moc byla podepsána 5. května 2000), takže vyšetřovatel nebyl povinen opis záznamu o sdělení obvinění tomuto druhému obhájci doručovat (ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 poslední věta trestního řádu). Opis záznamu o rozšíření obvinění ze dne 12. září 2000 byl doručen na adresu P., s vyznačením jmen obou obhájců "JUDr. K., JUDr. K.", a byl převzat JUDr. K., dne 22. září 2000. Opis záznamu o rozšíření obvinění ze dne 19. února 2001 byl doručen na zcela shodnou adresu jako při prvém rozšíření obvinění a byl opět převzat JUDr. K., dne 22. února 2001 (kopie doručenek jsou součástí přílohy označené "E", která byla připojena k ústavní stížnosti). Pro úplnost je třeba uvést, že dne 19. října 2001, kdy bylo JUDr. K. a druhému stěžovateli umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, konkrétně - mimo jiné - do složky obsahující sdělení obvinění, byly JUDr. K. znovu předány kopie záznamů o rozšíření obvinění ze dne 12. září 2000 a 19. února 2001.
Obhájce nelze pokládat za osobu uvedenou v ustanovení §63 odst. 1 písm. b) trestního řádu, které by bylo nutno doručit rozhodnutí do vlastních rukou, neboť není osobou, která by byla oprávněna podat proti doručovanému rozhodnutí opravný prostředek (výjimky jsou stanoveny např. v ustanovení §41 odst. 4, §304 trestního řádu, o tyto případy se však v dané věci nejedná). Přichází tedy v úvahu doručování způsobem uvedeným v ustanovení §62 trestního řádu. Obecně se doručováním dle §62 trestního řádu rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Způsob doručování písemností advokátovi v případě, že si obviněný zvolil více obhájců, trestní řád do 31. prosince 2001 podrobně neupravoval a bližší úpravu neobsahovala ani Instrukce pro vyšetřovatele Policie České republiky. Pouze instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 1100/98-OOD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, v §12 odst. 2 stanoví, že při doručování advokátům se postupuje podle §48b o.s.ř. Toto ustanovení občanského soudního řádu v odstavci 1 stanoví, že advokátům se písemnost doručuje na adresu jejich sídla a dále je v odstavci 2, mimo jiné, stanoveno, že vykonává-li advokát advokacii společně s jinými advokáty, může být písemnost odevzdána též těmto advokátům. Jestliže tedy vyšetřovatel postupoval analogicky dle úpravy platné pro soudy, nelze to považovat za pochybení. Byla-li na doručence vyšetřovatelem uvedena jména obou advokátů sídlících na stejné adrese a ve společné kanceláři, ač každý z nich vystupuje jako samostatný advokát, a zastupujících na základě plné moci téhož obviněného, bylo věcí toho advokáta, který písemnost převzal, tj. v daném případě JUDr. K., aby písemnost předala i druhému obhájci. Je tedy zřejmé, že opisy záznamů o rozšíření obvinění byly doručeny nejen obhájkyni JUDr. K., ale i druhému stěžovateli podstatně dříve, než v ústavní stížnosti uvádí, tj. dne 19. listopadu 2001, neboť tohoto dne mu byly k jeho žádosti doručeny již podruhé. Při prvém doručení nebyla sice dodržena lhůta 48 hodin stanovená v §160 odst. 2 trestního řádu, nejedná se však o výrazné průtahy (12. září 2000 - 22. září 2000, 19. února 2001 - 22. února 2001). Navíc je nutno zdůraznit, že lhůta stanovená citovaným ustanovením je lhůtou pořádkovou. Pokud tedy byly záznamy o rozšíření obvinění doručeny i druhému stěžovateli na adresu sídla jeho advokátní kanceláře dne 22. září 2000 a 22. února 2001, uplynula lhůta stanovená v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu marně již několik měsíců před podáním nyní projednávané ústavní stížnosti.
K dalším bodům ústavní stížnosti, rozhodnutím obecných soudů, jejichž stejnopisy nebyly dle sdělení druhého účastníka do jeho rukou doručeny do podání ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že z předložených podkladů zjistil, že při doručování usnesení soudů obou stupňů týkajících se rozhodování o žádostech prvého stěžovatele o propuštění z vazby (uvedena shora pod body 3 a 4) a o návrzích státního zástupce na prodloužení vazby (uvedena pod body 2 a 5) byla na doručenkách uváděna adresa advokátní kanceláře, ve které sídlí a vykonává advokátní praxi obhájkyně JUDr. M.K. i druhý stěžovatel, jmenovitě však byla uváděna pouze JUDr. K. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně při předkládání žádostí prvého stěžovatele o propuštění z vazby a návrhů na prodloužení vazby - s výjimkou předložení žádosti o propuštění z vazby ze dne 21. dubna 2000, kdy prvého stěžovatele zastupovala pouze JUDr. K. - vždy v předkládací zprávě uváděla, že prvého stěžovatele zastupují dva obhájci (JUDr. K. a JUDr. K.), soud byl informován o tom, že prvý stěžovatel je zastupován více obhájci. Pokud za této situace při doručování předmětných soudních rozhodnutí bylo postupováno tak, jak je uvedeno shora, zřejmě byly soudy v domnění, že tento postup je v souladu s úpravou v kancelářském řádu pro soudy. Z předložených soudních spisů vyplývá, že i do těchto spisů opakovaně nahlížela pouze obhájkyně JUDr. K., v žádném z těchto spisů však není založena žádost druhého stěžovatele o samostatné doručování soudních rozhodnutí, případně vyslovení nesouhlasu se zvoleným způsobem doručování. Druhý stěžovatel tedy zřejmě po celou dobu od května 2000 do podání ústavní stížnosti dne 31. prosince 2001 neučinil žádné opatření, aby soudy upozornil, že se s jejich způsobem doručování soudních rozhodnutí neztotožňuje. O existenci všech ústavní stížností napadených rozhodnutí byl však jako obhájce prvého stěžovatele nepochybně informován.
Ústavní soud se opakovaně zabýval problémy souvisejícími se zastupováním obviněného více obhájci (např. nález sp. zn. III. ÚS 312/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu po č. 146 svazek 20., a sp. zn. III. ÚS 308/97 publikovaný tamtéž pod č. 63 svazek 11.) a dospěl k závěru, že je-li obviněný obhajován dvěma nebo více obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení, jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem, zpravidla v intencích jeho pokynů či příkazů a v důsledku toho sluší takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - je takový úkon vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se upíná, a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí.
Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že druhému stěžovateli nebyla citovaná soudní rozhodnutí doručena řádně, bylo by třeba posoudit, zda tímto byl skutečně porušeno právo prvého stěžovatele na obhajobu v rozsahu, jak v ústavní stížnosti namítá. Všechna rozhodnutí soudu prvého stupně byla doručena jak prvému stěžovateli, tak (bez jakýchkoliv pochybností) i jednomu z jeho obhájců, tj. JUDr. K. Ve všech případech byla proti těmto rozhodnutím podána jménem prvého stěžovatele touto obhájkyní vždy velmi podrobně odůvodněná stížnost. Soud druhého stupně napadené rozhodnutí vždy přezkoumal v rozsahu stanoveném ustanovením §147 trestního řádu, tj. přezkoumal z podnětu stížnosti všechny výroky napadeného usnesení, ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo nikoliv, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Byl tedy dodržen tzv. revizní princip, citovaným ustanovením trestního řádu zakotvený, který předpokládá, že přezkumný orgán se neomezí jen na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení i z hlediska vad, které se v něm eventuálně vyskytují, přestože na ně stěžovatel neupozornil. V tomto směru nelze soudu druhého stupně ve vztahu k rozhodování o vazbě prvého stěžovatele ničeho vytýkat. Za této situace by podání a odůvodnění stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního stupně i druhým obhájcem prvého stěžovatele nemělo naprosto žádný vliv na rozhodnutí soudu druhého stupně. Stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního stupně byly ve všech případech podány, řízení před soudem druhého stupně proběhla v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a ke správnosti samotných rozhodnutí stížnostního soudu nebyly žádné námitky vzneseny.
Ústavní soud dále konstatoval, že ústavní stížnost podstatu předmětných rozhodnutí ani nenapadá, neshledává v samotných rozhodnutích soudů věcná či právní pochybení a ani náznakem není namítána neexistence vazebních důvodů, byť všechna předmětná soudní rozhodnutí se týkají právě vazebního řízení u prvého stěžovatele. Ústavní stížnost nedovozuje, že nepodání stížností proti rozhodnutím soudu prvního stupně druhým obhájcem (druhým stěžovatelem) mělo za následek rozhodnutí stížnostního soudu, která by porušovala některé ze základních práv prvého stěžovatele.
V ústavní stížnosti je uvedena jediná konkrétní připomínka vztahující se k rozhodnutí soudů citovaných pod bodem 4, která se týká nového rozhodnutí o žádosti prvého stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu ze dne 21. dubna 2000. Je namítáno, že toto rozhodnutí nerespektuje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/2000. Zde je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 650/2000 a I. ÚS 754/2000, kterými byly odmítnuty ústavní stížnosti P.F., spoluobviněného prvého stěžovatele, ve kterých se Ústavní soud bezezbytku vypořádal s návazností a vlivem nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/2000 a IV. ÚS 371/2000 na další rozhodnutí obecných soudů týkajících se vazebního řízení u P.F. (a tím shodně i prvého stěžovatele). Za této situace právo prvého stěžovatele na obhajobu a na respektování jeho osobní svobody nemohlo být porušeno, a to ani v případě, že by doručení předmětných soudních rozhodnutí druhému stěžovateli nebylo shledáno bezchybným, neboť nemělo za následek nemožnost uplatnit opravné prostředky a nevedlo ke zmaření řádného projednání podaných stížností stížnostním soudem.
Závěrem k této části stížnosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že je-li namítáno porušení základních práv vztahujících se k omezení osobní svobody obviněného, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v přezkoumávané věci dáno není, resp. tento stav již více než před rokem odezněl. Usnesením uvedeným pod bodem 5 bylo totiž ke stížnosti prvého stěžovatele zrušeno usnesení, jímž byla jeho vazba prodloužena do 10. září 2001. Návrh státního zástupce na prodloužení vazby byl podle §71 odst. 2 trestního řádu zamítnut a prvý stěžovatel byl dne 25. dubna 2001 propuštěn z vazby na svobodu. Je proto pozoruhodné, že i nedoručení těchto dvou usnesení je v ústavní stížnosti namítáno a je navrhováno jejich zrušení.
K části ústavní stížnosti týkající se druhého stěžovatele Ústavní soud uvádí, že i pokud by postup vyšetřovatele i soudů při doručování určitých písemností druhému stěžovateli nebyl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nemohlo by se jednat o jeho omezení ve výkonu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny. Druhý stěžovatel nebyl omezen ve výkonu vlastního povolání, tj. ve výkonu advokátní praxe, mohlo se jednat pouze o ztížení uplatnění určitých oprávnění, která vyplývají z trestního řádu, jejichž podstatou je, že advokát, který v trestním řízení v postavení obhájce zastupuje obviněného, může uplatňovat některá práva za obviněného. Obhájce (s výjimkami shora uvedenými, které se projednávané věci netýkají) nemá právo sám za sebe podat opravný prostředek. Toto právo náleží obviněnému, obhájce je oprávněn podávat opravné prostředky pouze za obviněného, tedy jen jeho jménem, a až na výjimky jen s jeho souhlasem. V právu podávat opravné prostředky může tedy být omezen pouze obviněný a nikoliv samotný obhájce.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti obou stěžovatelů nejsou námitky týkající se merita soudních rozhodnutí, ale výlučně nedostatky při doručování písemností druhému stěžovateli, navíc nedostatky, ke kterým mělo dojít již více než rok před podáním ústavní stížnosti. Jinými slovy, jsou napadány jiné zásahy orgánů veřejné moci, k nimž došlo více jak osm měsíců před podáním ústavní stížnosti. Rozhodnutím Ústavního soudu by proto nemohl být žádným způsobem napraven stav, jehož nezákonnost stěžovatelé namítají, neboť opisy záznamů o rozšíření sdělení obvinění již byly druhému stěžovateli doručeny a vazba prvého stěžovatele v současné době netrvá.
Pouze na okraj připomíná Ústavní soud, že s účinností od 1. ledna 2002 trestní řád v ustanovení §63 odst. 1 trestního řádu odkazuje na užití přiměřených předpisů platných pro doručování v občanském soudním řízení, nestanoví-li trestní řád jinak, a to i pokud se jedná o doručování advokátům. Vzhledem k problémům, které vznikaly při doručování písemností a při vyrozumívání obhájců o konání úkonů trestního řízení v případech, kdy si obviněný zvolil dva nebo více obhájců, upravila novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. postup v těchto trestních věcech. Písemnosti se budou zásadně doručovat pouze jednomu z obhájců a rovněž pouze jeden obhájce bude vyrozumíván o úkonech trestního řízení (viz ustanovení §37 odst. 3 trestního řádu).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj