ECLI:CZ:US:2002:4.US.87.02
sp. zn. IV. ÚS 87/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. M. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001, čj. 33 Odo 712/2001-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2001, č.j. 33 Odo 712/2001-202, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2000, čj. 101 Co 1058/2000-154. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na body 15 a 17 části dvanácté, hlavy I. zák.č. 30/2000 Sb., a uvedl, že skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a že v důsledku postupu dovolacího soudu v rozporu s občanským soudním řádem bylo zasaženo do jeho Listinou zaručeného práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu ohledně lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a uvádí, že jeho názor má oporu i v publikované odborné literatuře a že jej zastávají také krajské soudy, které ve svých rozsudcích jež specifikoval, poučují účastníky řízení o opravných prostředcích v tom smyslu, že dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Na tomtéž principu jsou založena i přechodná ustanovení v zákoně č. 265/2001 Sb., kterým se mění trestní řád. Stěžovatel je dále toho názoru, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i v té části napadeného usnesení, kde bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák.č. 30/2000 Sb., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podal včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. §28 zák.č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR (§27a cit. zákona). Stěžovatel byl především povinen, pokud se chtěl dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák.č. 30/2000 Sb. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu