ECLI:CZ:US:2003:1.US.175.03
sp. zn. I. ÚS 175/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. S. a M. S., zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, čj. 19 Co 200/2002 - 59, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 1. 2002, čj. 11 C 26/2000 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 4. 2003 bylo zjištěno, že stěžovatelé dne 24. 2. 2003 podali proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání.
Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve zkoumal formální náležitosti podaného návrhu, mj. se zabýval přípustností ústavní stížnosti. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil mj. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1, ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Ústavní soud totiž stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatel využije všechny zmíněné procesní prostředky. Je nepochybné, že nesmí docházet k souběžnému řízení a rozhodování před Nejvyšším soudem ČR i před Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím.
Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Skutečnost, že ve věci byl podán mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání, činí ústavní stížnost stěžovatelů návrhem nepřípustným, jak poukázáno shora.
Dotazem u Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že o dovolání stěžovatelů, vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 1438/2003, nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud se tedy za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat. Stěžovatelům stále zůstává možnost chránit svá práva v doposud neskončeném řízení před obecnými soudy. Pokud i po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR budou stěžovatelé toho názoru, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, mají možnost se opět obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob, jakým o něm bylo rozhodnuto. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu