ECLI:CZ:US:2003:1.US.230.02
sp. zn. I. ÚS 230/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti ing. arch. B. Z., zastoupeného JUDr. K. Š, advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 391/2000-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Úřad městské části Brno-Žabovřesky, odbor sociální a bytový (dále jen "ÚMČ") rozhodnutím ze dne 21. 4. 1993 - v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb.") a §1 písm. b) zákona č. 124/1990 Sb. (dále jen "zákon č. 124/1990 Sb.") - souhlasil s výpovědí z nájmu nebytových prostor v domě H. 12, Brno (dále jen "atelier") užívaných ing. arch. B. Z. (dále jen "stěžovatel"). ÚMČ v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na žádost J. Š. a J. Š. (dvou vlastnic domu H. 12) o udělení souhlasu s výpovědí nájmu z ateliéru užívaného stěžovatelem v domě H. 12, na podklady předložené oběma účastníky správního řízení a na vlastní šetření. UMČ - byv si vědom skutečnosti, že rozhodnutím Městského soudu v Brně byl udělen souhlas s výpovědí nájmu bytu v uvedeném domě užívaného stěžovatelem, který s atelierem stavebně souvisí - sice připomněl legitimní postup stěžovatele při adaptaci ateliéru a jeho profesní zaměření výtvarného umělce, leč konstatoval, že se přiklání k právu vlastníků užívat předmět vlastnictví dle občanského zákoníku.
Magistrát města Brna, bytový odbor (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 25. 5. 2000, č.j. byt/00/367-JUDr. P./3216, rozhodnutí ÚMČ ze dne 21. 4. 1993 potvrdil a podané odvolání zamítl (poznámka: předtím bylo potvrzující rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 8. 3. 1996, č.j. byt. 832/96-dr. P./3216, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 1999, č.j. 29 Ca 127/96-45, zrušeno, neboť bylo co do důvodů, jež vedly správní orgán k udělení souhlasu, nepřezkoumatelné). Odvolací orgán především konstatoval, že vzhledem k využívání atelieru k umělecké tvůrčí činnosti stěžovatele, jakož i ke vzniku nájmu před 1. 1. 1990, lze ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., nájem atelieru vypovědět jen s předchozím souhlasem správního orgánu. Odvolací orgán dále poukázal na jím samotným (stejně tak jako Krajským soudem v Brně) již jednou odmítnutou námitku týkající se aplikace ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož může oprávněná osoba vypovědět smlouvu o nájmu nebytových prostor sloužících pro provoz kulturních zařízení nejdříve po uplynutí 10 let od účinnosti citovaného zákona (tj. od 1. 4. 1991); to proto, že atelier spojený s bytem užívaným stěžovatelem neslouží k provozování kulturního zařízení pro veřejnost (ve smyslu uvedeného předpisu). Odvolací orgán dále uvedl, že nájem atelieru a nájem bytu jsou samostatné právní vztahy a pronajímatelky (spoluvlastnice) musí mít možnost kterýkoliv z těchto vztahů ukončit, pokud tak činí v souladu s příslušnými právními předpisy. Odvolací orgán konečně - a také v důsledku toho, že se smluvní strany (tj. stěžovatel a spoluvlastnice) nedohodly (jinak) - konstatoval, že spoluvlastnicím nezbylo než uplatnit právo výpovědi nájmu. Stejně tak odvolací orgán při posuzování důvodů výpovědi vzal v úvahu skutečnost, že stěžovateli atelier slouží k tvůrčí výdělečné činnosti, kterou může provozovat i v jiné k tomu určené nebytové prostoře, zatímco spoluvlastnice (J. Š.) chce uvedený prostor využít k rozšíření stávajícího bytu.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele zamítl. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a zamítl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že co do důvodů, které vedly správní orgán k udělení souhlasu k výpovědi stěžovatele z nebytového prostoru (atelieru určeného k výkonu umělecké tvůrčí činnosti architekta, kde nájem vznikl před datem účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., tj. přede dnem 1. 5. 1990) - kdy "volba vhodných kritérií, která by vycházela z charakteru nebytových prostor a způsobu jejich užívání, tak zůstává pouze v oblasti volného správního uvážení jako zákonné možnosti správního orgánu souhlas k výpovědi z nájmu udělit či neudělit" - je napadené správní rozhodnutí v souladu se zákonem. Krajský soud v Brně uvedl, že ve správním řízení byl dostatečně a úplně zjištěn skutkový stav týkající se nájmu atelieru. Poukázal i na to, že s ohledem na existenci dvou samostatných právních vztahů (nájmu bytu a nájmu atelieru) nelze přijmout stěžovatelovu námitku, že správní orgán vědomě založil neřešitelnou situaci, která prý nemůže skončit jinak než dalšími soudními spory. Odvolací správní orgán nebyl při svém rozhodování vázán rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 9/97, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 31 C 217/92, a zamítnut návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu manželů Z. Krajský soud současně nezpochybnil stěžovatelovo tvrzení, že atelier vybudoval vlastním nákladem, se souhlasem tehdejšího vlastníka domu a v souladu se stavebním zákonem. Krajský soud konečně - k námitce stěžovatele, že správní žalobou napadený rozsudek krajského soudu je současně neodůvodněným zásahem do práva chráněného nájmu bytu a odporuje tak ustanovení §3 odst. 1 a 4 správního řádu - poznamenal, že nájem bytu nelze zaměňovat s nájmem atelieru (nebytových prostor) a že v souzené věci nelze přehlédnout, že právě sám stěžovatel svou vědomou činností (byť v souladu s tehdy platnými právními předpisy se souhlasem všech dotčených stran) vytvořil fakticky "jeden (propojený) prostor, a proto důsledky této činnosti nemohou jít k tíži spoluvlastnic", které chtějí užívat své vlastnictví.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. Opakoval svá předchozí tvrzení, že rozhodnutí ÚMČ a odvolacího orgánu byla vydána - byť v rámci správního uvážení (jako zákonné možnosti správního orgánu souhlas k výpovědi z nájmu udělit či neudělit), leč v důsledku nedostatečně přesného a úplně zjištěného stavu věci - v rozporu s ustanovením §46 správního řádu. Stěžovatel dále poukázal na to, že samostatné skončení nájmu atelieru zakládá faktický a neodůvodněný zásah do práva chráněného nájmu bytu, vyslovil přesvědčení, že takové pojetí vlastnického práva, kdy důsledky vytvoření jednoho propojeného prostoru nemohou jít k tíží spoluvlastnic, je nepřípustné a prohlásil, že tím dochází "ze strany spoluvlastnic za podpory správních orgánů a soudu fakticky ke zneužívání vlastnického práva".
Stěžovatel dále zdůraznil, že krajský soud a správní orgány obou stupňů porušily jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, ve spojení š čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánů veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně ochranu jeho právům neposkytl a "pozitivistickým pojetím práva při aplikaci §15 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb. nezabránil v rámci posouzení adekvátnosti správního uvážení faktickému zásahu do práva nájmu bytu ve spojení se zánikem nájemního práva k atelieru". Stěžovatel se domnívá, že pokud by správní orgány obou stupňů v rámci správního uvážení vzaly v úvahu všechny okolnosti, skutečnosti a důkazy, měla být žádost o souhlas k výpovědi z nájmu atelieru - s odkazem na pravidla logického uvažování - zamítnuta. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud a oba správní orgány svými rozhodnutími (kterými daly souhlas k výpovědi z nájmu atelieru, jíž fakticky dojde i k zásahu do práva nájmu bytu) "umožnily pronajímatelkám" porušení zásad ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že spoluvlastnice atelier (jehož samostatné užívání je nemožné) nepotřebují pro sebe a že atelier ostatně nemůže být na základě kolaudačního rozhodnutí užíván jinak; za zjevné zneužití vlastnického práva považuje i tvrzení spoluvlastnic, že prostory atelieru potřebují k bydlení, neboť se jedná o čtyřbytový dům, přičemž tři z bytů prý užívají spoluvlastnice.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 391/2002-33, zruší. Současně navrhl, aby byla podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložena vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i vykonatelnost rozhodnutí Magistrátu města Brna, bytového odboru ze dne 25. 5. 2000, č.j. byt/00/367-JUDr. P./3216.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR a právo uvedené v čl. 11 odst. 3 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovateli - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u Krajského soudu v Brně domáhal. Toho práva ostatně také využil, takže porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR dovodit nelze. Podle obsahu soudního spisu jednal krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Stěžovatel nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně spatřuje - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že "pozitivistickým pojetím práva při aplikaci §15 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb. nezabránil v rámci posouzení adekvátnosti správního uvážení faktickému zásahu do práva nájmu bytu ve spojení se zánikem nájemního práva k atelieru". Ústavní soud však k takovému zjištění nedospěl. ÚMČ i Krajský soud v Brně se totiž souzenou věcí řádně zabývaly, a ani ze správního spisu ani ze soudního spisu nevyplývá, že by mezi jejich skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé byl tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Ustanovení §15 odst. 2 citovaného zákona in fine zakotvuje předchozí souhlas obecního úřadu (původně národního výboru) s výpovědí z nájmu nebytových prostor jako podmínku nutnou (arg. "jen"). Pokud orgán veřejné správy předcházející souhlas (po zvážení všech skutkových okolností) nedá, nelze nájem vypovědět.
Ústavní soud (jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí) není soudem nadřízeným soudům obecným (správním) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti (není vrcholem jejich soustavy - čl. 90, 91 Ústavy ČR), takže již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují v souladu s ústavním pořádkem. Proti jejich rozhodnutí lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud jimi v konkrétním případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C. H. Beck Praha 1997, str. 432). Taková situace však v souzené věci nenastala, neboť Krajský soud v Brně náležitě posoudil zákonnost postupu odvolacího správního orgánu i ÚMČ, zvážil všechny relevantní námitky stěžovatele a vydal rozhodnutí, které podle přesvědčení Ústavního soudu - z hlediska ústavnosti - zpochybňovat nelze.
Pokud stěžovatel tvrdí, že orgány veřejné moci umožnily spoluvlastnicím porušení ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny - podle kterého vlastnictví zavazuje a nemůže být zneužito na újmu práv druhých - dopouští se omylu; zneužitím práva se rozumí takový jeho výkon, kterým se úmyslně působí újma někomu jinému nebo společnosti, tedy musí být dán i subjektivní vztah k výsledku škodlivosti výkonu práva, tj. vůle jej způsobit (srov. Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Linde a.s. Praha 1995, str. 110). Ústavní soud je přesvědčen, že z rozhodnutí orgánů veřejné moci takový závěr nevyplývá, neboť jejich argumentace spočívající v odlišení dvou právních vztahů (nájmu bytu a nájmu atelieru) je argumentací svědčící v konečném důsledku i ve prospěch stěžovatele. To proto, že současně chrání jeho právo nájmu bytu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 391/2000-33, a rozhodnutí Magistrátu města Brna, bytového odboru ze dne 25. 5. 2000, č.j. byt/00/367-JUDr. P./3216.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu