ECLI:CZ:US:2003:1.US.235.03
sp. zn. I. ÚS 235/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. V. a S. V., zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2003, čj. 10 Co 684/2002 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2003, čj. 10 Co 684/2002 -102, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 9. 2002, čj. 19 C 81/2001 - 92. Tímto usnesením okresní soud opravil výrok svého rozsudku tak, že správně zní: "Určuje se, že pozemek v katastrálním území Srní u Boče, obec Stráž nad Ohří, okres Karlovy Vary, je ve vlastnictví prvního žalovaného."
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že postupem soudů obou stupňů bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy jednaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Největší pochybení spatřují stěžovatelé ve skutečnosti, že Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, zcela opominul jejich včasné odvolání proti usnesení okresního soudu a zabýval se pouze odvoláním, které podal první žalovaný (obec Stráž nad Ohří). Podle občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") je odvolací soud povinen, na základě odvolání, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání jako řádný opravný prostředek je projevem zásady dvouinstančnosti soudního řízení v demokratických právních státech. Odvolání nemusí být vždy vyhověno, nemůže však být odvolacím soudem ignorováno. Stěžovatelé zdůraznili, že jejich odvolání bylo odvolacímu soudu prokazatelně doručeno, neboť soud zaslal stejnopis jejich odvolání prvnímu žalovanému, přesto se jejich odvoláním nezabýval a přezkoumal usnesení jen na základě odvolání prvního žalovaného. K dalšímu porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces došlo postupem okresního soudu, který poté, co rozhodl ve věci samé a u odvolacího soudu probíhalo odvolací řízení, vyzval žalobce k opravě petitu žaloby. O opravě petitu rozhodl následujícího dne usnesením, které vůbec neodůvodnil, s poukazem na ustanovení §169 odst. 2 OSŘ s tím, že návrhu žalobců bylo zcela vyhověno a vydání usnesení nikdo neodporoval. Stěžovatelům tak nebyla dána možnost se o tomto návrhu dozvědět, ani se k němu vyjádřit. Podle názoru stěžovatelů obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §164 OSŘ, které ukládá předsedovi senátu opravit v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Může se jednat pouze o takovou nesprávnost, která vzniká až při vydání rozsudku a zejména při jeho písemném vyhotovení. V dané věci však žalobci podali návrh, soud jim zcela vyhověl, rozsudek podle něho vyhlásil a vyhotovil, proto se o zjevnou nesprávnost nemůže jednat. Stěžovatelé tvrdí, že oba obecné soudy zaměňují či slučují opravu zjevné nesprávnosti rozsudku podle §164 OSŘ s jinými instituty, a to s opravou podání podle §43 OSŘ nebo se změnou návrhu podle §95 OSŘ. Tyto instituty se liší a nelze je zaměňovat nebo spojovat. Stěžovatelé považují za paradoxní skutečnost, že odvolací soud v napadeném usnesení na jedné straně uznal, že usnesení soudu prvního stupně, v rozporu se zákonem, postrádá odůvodnění, ale zároveň konstatoval, že odvolání je nedůvodné.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Karlových Varech se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem stěžovatelů, že sporný pozemek byl v návrhu i v rozsudku označen neúplně, tedy jako katastrální území Srní, namísto Srní u Boče. Toto pochybení bylo okresním soudem přehlédnuto, takže označením pozemků se zabýval, na základě námitky stěžovatelů, až odvolací soud. V průběhu řízení před okresním soudem žádný z účastníků s touto námitkou nepřišel a účastníci řízení neměli nejmenších pochyb, o jaký pozemek je veden spor. Navíc v okrese Karlovy Vary není žádné jiné katastrální území začínající názvem Srní. Odvolací soud za dané situace vrátil spis okresnímu soudu s pokynem jak má dále postupovat. Pokyny odvolacího soudu je okresní soud vázán, i když, podle jeho názoru, mohlo být pochybení žalobců odstraněno jiným procesním způsobem. Na druhé straně ze zvoleného způsobu není možno dovozovat porušení Ústavou zaručených práv, jak je uvádí stěžovatelé. K námitce, že opravné usnesení nebylo soudem prvního stupně odůvodněno, se okresní soud opřel o ustanovení §169 odst. 2 OSŘ. Dále vyslovil, že je zcela nerozhodné, že stěžovatelé o tomto návrhu nevěděli. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 635/96, s tím, že uvedenému postupu odpovídá i zcela běžná a zákonná praxe soudů, např. při nařízení výkonu rozhodnutí. Podle názoru okresního soudu nebylo postupem soudů obou stupňů zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Podle vyjádření Krajského soudu v Plzni rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech, jímž tento soud opravil výrok svého rozsudku v předmětné věci, nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy. Rozhodnutím okresního soudu byl pouze opraven název katastrálního území, označený v žalobním petitu jako "Srní", na správné označení "Srní u Boče". Nešlo v žádném případě o změnu návrhu, která by vyžadovala procesní postup podle §95 odst. 1 OSŘ. Žalobci, po upozornění soudu, opravili zřejmou nesprávnost petitu a soud výše uvedeným usnesením tuto zřejmou nesprávnost opravil ve výroku svého rozsudku. Postup okresního soudu nebyl zcela standardní, ale jeho usnesením nebylo žádným způsobem zasaženo do práv stěžovatelů, kteří od počátku věděli, že se jedná o pozemek v katastrálním území Srní u Boče. Odvolací soud souhlasil s názorem stěžovatelů, že svým postupem, kdy zcela opomenul a nevzal v úvahu jejich včasné odvolání proti výše uvedenému usnesení okresního soudu, porušil čl. 37 odst. 1 Listiny.
Vedlejší účastníci Z. a J. H. ve svém vyjádření uvedli, že ústavní stížnost neshledávají důvodnou a vyjádřili nesouhlas s tvrzením stěžovatelů, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu bylo vydáno usnesení, jímž byla porušena jejich ústavně zaručená práva. K námitce stěžovatelů, že jejich odvolání proti usnesení okresního soudu nebylo přezkoumáno, uvedli, že odvolání stěžovatelů i obce Stráž nad Ohří proti usnesení soudu prvního stupně byla odůvodněna týmiž skutečnostmi. Krajský soud se v napadeném usnesení, i když jen k odvolání obce Stráž nad Ohří, se všemi odvolacími důvody vypořádal a výrok svého usnesení řádně odůvodnil. Je zřejmé, že pokud by krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém jej napadli stěžovatelé, dospěl by ke stejnému závěru. Porušení předpisů procesního práva, kterého se krajský soud dopustil, nemohlo mít za následek věcnou nesprávnost jeho usnesení. Pokud by výrok krajského soudu nebyl odlišný ani v případě, kdy by vzal v úvahu odvolání stěžovatelů, nedošlo vydáním usnesení odvolacího soudu k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Ústavně zaručené právo stěžovatelů nebylo, podle názoru vedlejších účastníků, porušeno ani vydáním stížností napadeného usnesení okresního soudu, jímž provedl opravu zjevné nesprávnosti I. výroku svého rozsudku, spočívající v nesprávném označení katastrálního území. Skutečnost, že v petitu žaloby, stejně jako v I. výroku rozsudku okresního soudu, je katastrální území označeno jako Srní namísto celého názvu Srní u Boče, nevyvolává pochybnosti o tom, který pozemek je předmětem sporu, neboť poloha pozemku je kromě parcelního čísla identifikována také názvem obce a okresu, kde se pozemek nachází, přičemž v obvodu obce Stráž nad Ohří jiné katastrální území označené jako Srní není. K neuvedení plného názvu katastrálního území v petitu žaloby došlo pouze v důsledku okamžité nepozornosti pisatele, neboť v čl. I. žaloby je správné označení katastrálního území Srní u Boče. Ze žalobního návrhu je tedy patrné, o jaký pozemek se jedná. I přesto, že postupem soudu měla být podle §43 OSŘ v žalobě uvedená nesprávnost odstraněna, nebránila tato vada v řízení a ve vynesení rozsudku, neboť určení pozemku v petitu žaloby nevyvolává možnost záměny. Podle názoru vedlejších účastníků je neúplné označení katastrálního území zjevnou nesprávností ve smyslu ustanovení §164 OSŘ. Skutečnost, že jde o nesprávnost vzniklou z nepozornosti, vyplývá zejména z porovnání I. výroku rozsudku, ve kterém je katastrální území označeno jako Srní, a jeho odůvodnění, ve kterém je při identifikaci pozemku, v souladu s výpisem z katastru nemovitostí, uváděno Srní u Boče. Odvolací soud při zjištění zřejmé nesprávnosti v I. výroku rozsudku soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §222 OSŘ, když ještě před rozhodnutím o odvolání nařídil okresnímu soudu opravu napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §164 OSŘ.
Obec Stráž nad Ohří ve svém vyjádření uvedla, že Krajský soud v Plzni tím, že nerozhodl o odvolání účastníka řízení, porušil jeho ústavně zaručené právo domáhat se soudní ochrany. Uvedl dále, že obě napadená usnesení byla nesprávná i po procesní stránce, neboť je nepřípustné, aby soud, postupem podle ustanovení §164 OSŘ, měnil obsah rozsudku, jak se stalo napadeným usnesením soudu prvního stupně. V předmětné věci se nejedná o zjevnou nesprávnost, k níž došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku, jak to má na mysli ustanovení §164 OSŘ. Poukázal v této souvislosti i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1238/99. Nemohlo se v daném případě jednat o nepřesnost v psaní nebo jinou zjevnou nesprávnost, proto mohlo jít pouze o změnu žalobního návrhu, kterou však nemohl v rámci odvolacího řízení provádět soud prvního stupně, neboť ten svoji rozhodovací činnost ukončil vydáním napadeného rozsudku. Napadené usnesení soudu prvního stupně tak neodpovídá žádnému procesnímu postupu podle platného a účinného OSŘ.
Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 19 C 81/2001, bylo zjištěno, že v žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti, podané Z. a J. H. proti žalovaným l) obci Stráž pod Ralskem, 2) F. V. a 3) S. V. je v čl. I. žaloby zmíněno, že sporný pozemek se nachází v obci Srní u Boče, zatímco ve vlastním petitu žaloby je zmíněna pouze obec Srní. V průběhu celého řízení před okresním soudem žádný z účastníků nenamítal neúplné označení umístění pozemku v petitu žaloby. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 10. 2001 určil, že pozemek č. 883/11 v k. ú. Srní, obec Stráž nad Ohří, okres Karlovy Vary, je ve vlastnictví prvního žalovaného a rozhodl o nákladech řízení. Teprve v odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelé upozornili odvolací soud na zřejmě nesprávné (neúplné) označení katastrálního území, v němž pozemek leží, ve výroku rozsudku okresního soudu. Přípisem ze dne 28. 6. 2002 vrátil Krajský soud v Plzni spis sp. zn. 19 C 81/2001 Okresnímu soudu v Karlových Varech s upozorněním, že označení nemovitostí ve výroku rozsudku je neúplné, s pokynem, aby žalobci byli vyzváni k opravě zřejmé chyby v petitu, rozsudek podle §164 opraven a spis byl poté předložen odvolacímu soudu. K výzvě soudu žalobci neúplný petit v písemném podání upřesnili.
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 9. 2002, čj. 19 C 81/2001 - 92, byl výrok ad. I. rozsudku téhož soudu ze dne 22. 10. 2001, čj. 19 C 81/2001 - 63, opraven tak, aby správně zněl: "Určuje se, že pozemek č. 883/11 v katastrálním území Srní u Boče, obec Stráž nad Ohří, okres Karlovy Vary, je ve vlastnictví prvního žalovaného." Usnesení není odůvodněno s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 OSŘ, neboť návrhu žalobců ze dne 9. 9. 2002 bylo zcela vyhověno a vydání tohoto usnesení nikdo neodporoval.
Proti tomuto usnesení podali odvolání stěžovatelé i obec Stráž nad Ohří, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 18. 2. 2003, čj. 10 Co 684/2002 - 102, tak, že napadené usnesení potvrdil s odůvodněním, že opravné usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno podle ustanovení §164 OSŘ, nikoliv podle §169 odst. 2 OSŘ. Pokud okresní soud opravil výrok napadeného rozsudku správným označením katastrálního území Srní u Boče za situace, kdy všem účastníkům bylo, po celou dobu řízení, zcela zřejmé, že spor se týká pozemku v katastrálním území Srní u Boče, nejde o změnu návrhu na zahájení řízení, ale pouze o upřesnění názvu katastrálního území ze strany žalobců, které se promítlo v opravě výroku I. rozsudku okresního soudu. Tomuto soudu lze pouze vytknout, že v opravném usnesení neměl být uveden celý výrok, ale pouze ta část výroku rozsudku, která byla správným označením katastrálního území doplněna. Toto pochybení však nebránilo odvolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Po přezkoumání skutkového stavu a předložených listinných důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému poslání se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že jim nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před okresním soudem i soudem odvolacím dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů, byť došlo k porušení některých ustanovení obecného práva.
Napadená usnesení soudů obou stupňů se netýkala rozhodování ve věci samé, jejich předmětem byla pouze oprava neúplného označení polohy sporného pozemku v žalobě, a poté i ve výroku rozsudku okresního soudu. Z celého průběhu řízení před soudem prvního stupně je zřejmé, že účastníci řízení i okresní soud neměli pochybnosti o tom, jaký pozemek je předmětem sporu, zejména s ohledem na to, že zcela správné a úplné označení pozemku je uvedeno v úvodní části žaloby a rovněž v odůvodnění rozsudku okresního soudu. K námitce stěžovatelů, že vydáním opravného usnesení okresního soudu bez odůvodnění podle §169 OSŘ a jeho následným potvrzením odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že postup krajského soudu nebyl zcela obvyklý, nebyl však contra legem, tedy v přímém rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu. Okresní soud postupoval podle pokynů odvolacího soudu, ovšem pochybil v tom, že vydal opravné usnesení bez odůvodnění s odvoláním na ustanovení §169 odst. 2 OSŘ. Vzhledem k výše uvedenému se podle názoru Ústavního soudu jednalo o zjevnou nesprávnost, resp. neúplnost v označení katastrálního území, na němž se předmětný pozemek nalézá, která však nevyvolává pochybnosti o tom, o jaký konkrétní pozemek se jedná. Soud prvního stupně měl tedy vydat opravné usnesení podle §164 OSŘ, jak na to poukázal i odvolací soud. Skutečnost, že účastníci řízení nebyli s návrhem na změnu petitu žaloby seznámeni a neměli možnost se k němu vyjádřit, nemohla za dané situace vést k poškození práv stěžovatelů, neboť jejím jediným účelem bylo opravit zjevnou nesprávnost v označení sporného pozemku. Nejednalo se tedy o změnu v obsahu rozsudku.
Další námitka stěžovatelů se týkala toho, že Krajský soud v Plzni zcela opominul a vůbec nepřezkoumal jejich včasné odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně, jak mu to ukládá čl. 90 Ústavy, čímž zároveň porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud nepochybně porušil ustanovení občanského soudního řádu, když se v odvolacím řízení nezabýval odvoláním stěžovatelů. Ústavní soud však uvážil, že obsah, resp. důvody odvolání stěžovatelů byly v zásadě shodné s obsahem odvolání obce Stráž nad Ohří, o jejímž odvolání krajský soud rozhodoval. Odvolací soud se tedy zabýval na základě odvolání obce Stráž nad Ohří stejnými námitkami, kterými by se zabýval, pokud by posuzoval zároveň i odvolání stěžovatelů. Lze tedy dovodit, že i v případě přezkoumání odvolání stěžovatelů by byl výsledek odvolacího řízení stejný.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů sice byl porušen zákon, konkrétně ustanovení §164 a §201 a násl. občanského soudního řádu. Tato porušení však současně neznamenala porušení základních práv stěžovatelů, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 90 Ústavy.
K uvedenému závěru je třeba dodat, že cílem uvedeného postupu soudů obou stupňů bylo napravit zjevnou nesprávnost v označení nemovitosti, ke které došlo v řízení nepozorností účastníků i soudu. Za daného právního stavu by, i v případě zcela správného zákonného postupu soudů obou stupňů, byl výsledek tohoto řízení stejný - bylo by opraveno neúplné označení sporného pozemku, neboť bez toho by nebylo možno dále jednat a rozhodnout ve věci samé. Podle názoru Ústavního soudu postup při opravě zřejmé nesprávnosti rozsudku nemá žádný vliv na rozhodování ve věci samé. Lze si obtížně představit důvod, pro který by stěžovatelé nesouhlasili se správným označením sporného pozemku, oni sami takový důvod nikde neuvedli.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu