ECLI:CZ:US:2003:1.US.264.02
sp. zn. I. ÚS 264/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 552/2000-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad ve Zlíně (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 19. 7. 1999, č. 678, na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za měsíc únor 1999, č.j. 137922/99/303916//3432, stanovil daňovému subjektu Ing. M. S. (dále jen "stěžovatel") vlastní daňovou povinnost ze základu daně a výše DPH ve výši 1 643,- Kč.
Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel dne 19. 8. 1999 odvolání, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 17. 10. 2000, č.j. 6580/1999/FŘ/130, zamítlo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedlo, že správce daně v daňovém řízení prokázal a doložil, že: 1) společnost T. T., s.r.o., (dále jen "T. T."), provozovala na uvedené adrese do konce ledna 1999 velkoobchodní sklad potravin; stěžovatel se stal jeho nájemcem ode dne 1. 2. 1999; 2) stěžovatel zahrnul do přijatých zdanitelných plnění daňové doklady vystavené společností T. T. za nakoupené zásoby zboží velkoobchodního skladu a veškeré zařízení skladu s tím, že tento majetek nebyl převážen a zůstal na původním místě; stěžovatel začal následně používat dřívější obchodní jméno tohoto velkoobchodního skladu; 3) všichni dřívější zaměstnanci velkoobchodního skladu po uzavření nových pracovních smluv (plynule a bez vyplacení odstupného firmou T. T.) dále vykonávali tytéž práce pro stěžovatelovu firmu, 4) společnost T. T. nezaplatila dodavatelské firmě 6 faktur v úhrnné výši 93 553,- Kč, které od ní stěžovatel písemně převzal dne 22. 3. 1999 a zavázal se dodavateli zaplatit je do 30. 4. 1999; tehdejší jednatel společnosti T. T. vypověděl správci daně do protokolu o ústním jednání dle §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), že tato společnost neměla s výjimkou provozování velkoobchodního skladu jiné aktivity. Finanční ředitelství dále konstatovalo, že správce daně posoudil uvedená zjištění v jejich vzájemné souvislosti (tj. ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.) a dle ustanovení §2 odst. 7 citovaného zákona uzavřel s tím, že skutečný obsah právního úkonu (tj. prodej podniku podle §35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon č. 588/1992 Sb.") byl zastřen stavem formálně právním. Odvolací orgán poukázal na to, že správce daně shromáždil a doložil dostatek důkazních prostředků (tj. především ujednání o převzetí závazků, změny v pracovních smlouvách se zaměstnanci T. T., prodej úplného souboru majetku, který ve svém součtu představoval podnik - velkoobchodní sklad), které byly podkladem úsudku, že předmětem obchodní transakce (stěžovatelem popisované jako prodej zboží) byl ve skutečnosti prodej podniku ve smyslu ustanovení §35 zákona č. 588/1992 Sb. Proto správce daně při svém postupu použil ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. oprávněně. Finanční ředitelství v Brně konečně uvedlo, že při svém rozhodování podpůrně přihlédlo i ke skutečnosti, "že daň na výstupu nebyla firmou T. T. odvedena".
Proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podal stěžovatel správní žalobu, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí obou uvedených daňových orgánů. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2002, č. j. 29 Ca 552/2000-42, správní žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud v prvé řadě předeslal, že skutková zjištění správních orgánů obou stupňů (jež jsou rozvedena v odůvodnění správní žalobou napadeného rozhodnutí a na něž soud plně odkázal) - a ze kterých oba daňové orgány učinily závěr o tom, že se ve skutečnosti jednalo o prodej podniku (a nikoliv o samostatně uzavřené smlouvy) - "jsou v dané věci pro soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí závazná (§250i odst. 1 o.s.ř.)". V souzené věci se tedy jednalo o zdanitelné plnění, které je podle §35 zákona č. 588/1992 Sb. plněním osvobozeným od DPH, a proto nebyl uznán stěžovatelem nárokovaný nadměrný odpočet této daně.
Krajský soud v Brně poukázal na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož v daňovém řízení správce daně bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu. Jakkoli tedy v souzené věci účastníci smluv "v rámci své smluvní volnosti upravili převod majetku, v daňovém řízení je správce daně zavázán vycházet ze skutečného stavu. Nutno tedy vycházet z vůle jednajících stran a právních účinků, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují". Krajský soud v Brně v uvedené souvislosti odkázal na ustanovení §476 obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen "o.z."), upravujícím typ smlouvy, kterou se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem (jiná práva a jiné majetkové hodnoty) jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Přechod práv a závazků upravuje ustanovení §477 o.z., které platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku (§487 o.z.), tedy organizačně a funkčně vymezený celek, který je jako celek funkční. Krajský soud v Brně dále konstatoval, že v souzené věci veškeré úkony stěžovatele (ať již jde o nákup zásob velkoobchodního skladu, dřevěných palet, dalšího movitého majetku, tak i převzetí závazků od společnosti T. T., jakož i uzavření nových pracovních smluv) směřovaly de facto ke koupi podniku. Proto oba daňové orgány - po řádném zjištění skutečností nutných pro správné stanovení daňové povinnosti a po prokázání existence zákonem požadovaných skutečností - učinily správný právní závěr, že skutečný obsah právního úkonu byl zastřen stavem formálně právním. Na základě uzavřených kupních smluv a dohod týkajících se pracovního poměru zaměstnanců společnosti T. T., na jejichž obsah soud poukázal, došlo k převzetí podniku (tj. uceleného souboru hmotných, nehmotných i osobních složek společnosti) mezi stěžovatelem a společnosti T. T., a proto stěžovatelovu námitku a odkaz na ustanovení §409 a násl. a §476 a násl. o.z. neshledal důvodnou. Krajský soud se proto zcela ztotožnil se závěry obou daňových orgánů, že se nejednalo o pouhý samostatný převod majetku, jak bylo deklarováno v daňových dokladech předložených správci daně v souvislosti s nárokovaným nadměrným odpočtem, ale že ve skutečnosti byl na stěžovatele převeden podnik jeho smluvního partnera. Proto vystavené daňové doklady nebylo možné uznat jako doklady prokazující oprávněnost nároku na odpočet daně ve smyslu §19 zákona č. 588/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že prodej podniku nebo jeho části plátci daně je (v návaznosti na ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb.) podle ustanovení §35 citovaného zákona osvobozen od daně, nemohlo dojít ani k porušení §19 a §37a citovaného zákona, které upravují vrácení nadměrného odpočtu, neboť stěžovateli "vratitelný" přeplatek nevznikl.
Krajský soud v Brně dále poukázal na to, že zásada smluvní volnosti podle norem práva soukromého nemůže dopadat do oblasti daňových povinností, neboť jde o veřejnoprávní povinnost plynoucí ze zákona. Stanoví-li proto zákon, že uvedené konkrétní zdanitelné plnění je od DPH osvobozeno, pak nepřichází v úvahu nárokovat nadměrný odpočet DPH z hledisek uvedených v §19 zákona č. 588/1992 Sb. Krajský soud konstatoval, že v souzené věci bylo v daňovém řízení [na základě provedených a objektivně vyhodnocených důkazů (§46 a §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.)] dostatečně prokázáno [aniž by byly porušeny základní zásady daňového řízení (§2 odst. 1 a 3 zákona č. 337/1992 Sb.)], že se jednalo ve skutečnosti o zastřený právní úkon - o prodej podniku. Krajský soud proto uzavřel s tím, že předmětné zdanitelné plnění bylo posouzeno ve shodě se zákonem, a protože nezjistil ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 552/2000-42, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že soud nerozhodl správně a v souladu se zákonem a že jeho postup je v v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 al.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na rovnost účastníků v řízení podle §37 (poznámka: zřejmě čl. 37) Listiny a dále, že v důsledku toho také rozhodnutí krajského soudu není v souladu s ústavní zásadou, dle níž soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům (čl. 90 al. 1 Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti (po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a ve shodě s obsahem správní žaloby) dále poukázal na to, že pro (krajský) soud je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí (daňového orgánu) rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř.), a nikoliv - jak uvedl krajský soud - že skutková zjištění správních orgánů jsou v dané věci pro soud závazná. Stěžovatel poukázal na to, že uvedené tvrzení soudu nevychází zcela ze správného výkladu právní normy, neboť rozhodující pro soud je skutkový stav objektivně existující v době vydání napadeného rozhodnutí, nikoli skutkový stav, jak jej zjistily správce daně a finanční ředitelství. Soud proto měl k námitkám stěžovatele zkoumat, zda skutková zjištění nejsou v rozporu s obsahem spisů (a s účetnictvím stěžovatele a společnosti T. T.) a "zda při hodnocení důkazů z nich byl vyvozen zákonný a logický skutkový závěr a zda správním úřadem zjištěný skutkový stav je dostatečnou oporou pro posouzení věci".
Stěžovatel dále zejména uvedl, že neměl důvod simulovat uzavření kupní smlouvy o prodeji podniku (nebo jeho části), která by byla pro něho z daňového hlediska výhodnější, neboť by na sebe převzal nepřiměřená rizika. Ve skutečnosti prý nemohly být a nebyly splněny podmínky smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části proto, že smlouva vyžaduje písemnou formu, jejím předmětem nejsou jednotlivé věci, ale podnik jako celek nebo jeho část. Stěžovatel, který se prý blíže nezabýval majetkovými poměry prodávajícího, se zajímal "vyloženě o zásoby a zařízení velkoobchodního skladu prodávajícího a takto byly tyto věci uvedeny také ve fakturách. Neměl v úmyslu převzít pohledávky ani závazky prodávajícího" (s výjimkou závazku k úhradě 93.553,- Kč. a to až za dva měsíce po uzavření kupní smlouvy, a to jen proto, že dodavatel zboží vázal další dodávky na zaplacení zboží dříve dodaného prodávajícímu). Stěžovatel prý neměl v úmyslu (s dočasnou výjimkou pro lepší orientaci zákazníků) používat obchodní jméno prodávajícího a nepřešla na něj rovněž práva z pracovněprávních vztahů, poněvadž pracovníky nepřijal na základě smlouvy o prodeji podniku, ale proto, že byli uvolněni dosavadním zaměstnavatelem. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel neměl v úmyslu uzavřít smlouvy "s pojmovými znaky smlouvy o prodeji podniku". Ve skutečnosti na stěžovatele nepřešla všechna práva a závazky (např. z pracovněprávních vztahů, právo užívat obchodní jméno), na které by se prodej podniku vztahoval. Stěžovatel se proto domnívá, že finanční ředitelství mělo důkazy, že nebyly naplněny pojmové znaky smlouvy o prodeji podniku a mohlo z toho učinit správné logické a právní závěry.
Stěžovatel rovněž tvrdí - a to z toho důvodu, že prodávající neodvedl daň zaplacenou mu v kupní ceně stěžovatelem - že finanční úřady zvolily za účelem zaplacení daně "za každou cenu" postup poškozující stěžovatele, jestliže nepoužily "dostatečně právních nástrojů k vymožení daně od osoby, která měla skutečně daň finančním orgánům odvést, tj. od prodávajícího". Tím prý došlo k porušení čl. 37 Listiny, který zajišťuje rovnost účastníků řízení. Stěžovatel konstatuje, že Krajskému soudu v Brně musely být známy skutečnosti, na nichž byla založena rozhodnutí finančních orgánů (podle §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.) a musel si uvědomovat, že tyto orgány porušily ustanovení §2 odst. 1-3 a §31 citovaného zákona. Stěžovatel tedy dovozuje, že krajský soud přes nesprávná skutková zjištění a s odkazem na ustanovení §250i o.s.ř. odmítl poskytnout jeho ochranu ústavně zaručeným právům.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, č.j. 29 Ca 552/2000-42, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 (poznámka: konkrétně čl. 37 odst. 1) Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Brně domáhal. Toho práva stěžovatel ostatně také využil a správní soud se jeho věcí zabýval, takže k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR nedošlo. Ústavní soud současně připomíná, že ze skutečnosti, že stěžovatel neměl v souzené věci úspěch, nelze dovozovat, že by byl obecný soud rozhodoval v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy a svobodami.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují v souladu s ústavními zákony. Proti rozhodnutí soudů lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud jimi v konkrétním případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha 1997, str. 432).
Takový případ však v souzené věci nenastal.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně. Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí správní žaloby, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož jasně vyplývá rozsah přezkumné činnosti správního soudu daný rámcem správní žaloby (srov. ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř.) a založený na kasačním principu. Jak vyplývá ze správního i soudního spisu (především z Protokolů o ústním jednání dle §12 zákona č. 337/1992 Sb., ze Záznamu z místního šetření a z obsahu odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 10. 2000, č.j. 6580/1999/FŘ/130), byl skutkový stav správcem daně spolehlivě a dostatečně zjištěn a odvolacím orgánem přezkoumán. Finanční ředitelství ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí správně charakterizovalo důkazní situaci tak, že stěžovatel svá tvrzení (v případě tvrzeného prodeje zboží a hmotného majetku) nedoložil (např. kupními smlouvami). Z této důkazní situace a z jejího hodnocení v rozsahu výše uvedeném vycházel také Krajský soud v Brně, na jehož hodnocení věci nemá Ústavní soud - z ústavněprávního hlediska - důvod cokoli měnit a odchylovat se od argumentů uvedených v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a soudního rozsudku. Ústavní soud tedy neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry finančních orgánů i správního soudu. V této souvislosti současně nezbývá než uvést - jak již Ústavní soud v řadě rozhodnutí judikoval, že mu - za tohoto stavu - nepřísluší přehodnocovat dokazování, které provedly soudy obecné. Ústavní stížnost je proto i v té části, v níž fakticky brojí proti způsobu hodnocení důkazů správním soudem, zjevně bez opodstatnění.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost - na niž poukázal stěžovatel - že krajský soud nepřesně citoval text ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř., pokud uvedl, že skutková zjištění správních orgánů jsou pro soud ... závazná (správně: je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí). To proto, že v tomto konkrétním případě vycházel obecný soud - jak je zřejmé z obsahu spisu - ze správného skutkového zjištění, které učinily finanční orgány, takže nebylo důvodu, aby věc posuzoval odlišně a aby jejich rozhodnutí zrušil (ust. §250j odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatel se konečně dopouští omylu, pokud tvrdí, že k porušení zásady rovnosti účastníků řízení (a tedy čl. 37 odst. 3 Listiny) došlo tím, že prodávající neodvedl daň zaplacenou mu v kupní ceně stěžovatelem; v tomto případě se totiž jedná o jinou věc, která není předmětem posuzování stávající ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti nelze přisvědčit ani v případě tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel neuvedl v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto ustanovení a ani z obsahu ústavní stížnosti to dovodit nelze.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu.