ECLI:CZ:US:2003:1.US.268.02
sp. zn. I. ÚS 268/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného advokátkou JUDr. V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, č.j. 25 Co 704/2000-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze ve věci péče o nezletilou A. N., nar. 1988, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31.3.2000, sp. zn. 19 P a Nc 163/96, 19 P 86/96, ve výrocích o úpravě styku s otcem - stěžovatelem - tak, že jej zakázal.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 10 v této věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 18.12.1997 tak, že návrh otce na úpravu styku zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil zejména s ohledem na znalecký posudek, jenž doporučil odložit řešení celé situace o jeden rok. Proto obvodní soud návrh otce - byť neshledal na jeho straně žádné jednání odůvodňující omezení či zbavení rodičovských práv - zamítl. Odvolací soud však uvedený rozsudek soudu 1. stupně svým rozsudkem ze dne 2. 2. 1999 zrušil a uvedl, že nalézací soud neměl návrh otce zamítnout, ale že měl styk nezletilé s otcem upravit a pečlivě zhodnotit situaci z hlediska zájmu nezletilé, což neučinil. Podle dispozice odvolacího soudu bylo třeba doplnit řízení znaleckým posudkem ohledně možného dopadu úpravy styku na psychiku nezletilé, tak jak uvedl znalec PhDr. Š. v doplnění svého posudku při jednání odvolacího soudu. Soud prvého stupně poté doplnil dokazování tak, jak naznačil odvolací soud; za účelem zjištění současného psychického stavu nezletilé a jejího postoje k věci si vyžádal znalecký posudek z oboru psychologie, který podal PhDr. K. Podle názoru tohoto znalce by bylo - s ohledem na zjištěnou vyšší psychickou zranitelnost nezletilé - velmi neohleduplné provádět na ni nátlak, pokud by se ve věci sama záporně rozhodla. Znalec se domnívá, že vynucená úprava styku s otcem by nezletilou mohla poškodit zejména v oblasti sociální adaptace v rodině i narušit její zdravotní stav. Znalec soudu dále doporučil, aby vyšel při rozhodování o úpravě styku i z názoru nezletilé, přičemž by ve věci měl postupovat velmi citlivě. Současně nepovažoval za vhodné stanovit termíny styku otce s dítětem.
Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že nelze vyslovit zákaz styku nezletilé s otcem. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že neshledal žádné závažné nedostatky na straně otce; sama matka prý od počátku sporu situaci dramatizuje. Je prý otázkou, proč matka nezletilou nezbavila obav z otce, kterého nezná a nemá s ním žádnou zkušenost. Obvodní soud na rozdíl od znalce Dr. K. má zato, že takové závažné rozhodnutí (tedy seznámení a styk s otcem) nelze ponechat pouze na samotné nezletilé. Nelze prý předpokládat, že je nezletilá - ohledem na svůj věk i zjištěnou osobnost - k tomu potřebně vybavená. Podle mínění obvodního soudu, pokud by nezletilá měla mít právo se ve věci svobodně rozhodnout, měla by mít možnost svého otce nejprve poznat. Obvodní soud dále shledal, že ze strany matky není záruka, že by při seznámení s otcem jednala jinak než doposud. Proto "stanovil realizaci seznámení dítěte s otcem" za pomoci odborníků ve středisku STŘEP (roz. Středisko pomoci dětem a rodinám, nestátní organizace poskytující služby sociální intervence) takto:
Otec je oprávněn se s nezl. A. stýkat každý sudý čtvrtek v roce v době od 16:00 do 17:00 hodin, a to po dobu prvních tří měsíců ve Středisku pomoci dětem a rodinám STŘEP, Senovážná 2, Praha 1, a to bez přítomnosti matky.
Matka je povinna nezletilou ke styku vždy řádně připravit a ve stanovenou hodinu s ní dostavit do Střediska STŘEP v Praze 1, Senovážná 2, a tamtéž ji po ukončení styku převzít.
Před prvním stykem jsou oba rodiče povinni navštívit Středisko STŘEP na vyzvání střediska a dohodnout podmínky a pravidla zdárného průběhu styku otce s nezletilou.
Počínaje čtvrtým měsícem trvání styku otce s nezletilou je pak otec oprávněn se stýkat s nezl. A. každý sudý týden v roce v sobotu v době od 10:00 hodin do 16:00 hodin a každý druhý svátek vánoční od 9:00 do 17:00 hodin s tím, že otec nezletilou převezme a po ukončení styku opět předá v místě bydliště matky.
Matka je povinna nezletilou na styk s otcem řádně připravit.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že vzhledem k odvolacím námitkám matky, ke zjištění kolizního opatrovníka i s přihlédnutím k závěru znaleckých posudků, doplnil řízení výslechem nezletilé, aktuální zprávou školy, zprávou psycholožky MUDr. K. a znovu ověřil, zda a na jakém pracovišti by se mohly styky otce s dítětem po dobu obnovování jejich vztahu uskutečnit. Konstatuje, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování a dospěl ke správnému závěru, že na straně otce nejsou žádné překážky bránící jeho styku s nezletilou. Při hodnocení, zda je styk dcery s otcem v zájmu dítěte, se však městský soud s názorem soudu 1. stupně neztotožnil. Obvodní soud nezjistil stanovisko nezletilé k věci a přes opakované doporučení znalce dospěl k závěru, že řešení situace nelze ponechat pouze na vůli nezletilé. Odvolací řízení probíhalo za situace, kdy se již uskutečnily první pokusy o navázání kontaktu otce s dcerou. Ty však - dle vyjádření matky, které ani otec nezpochybnil - byly pro nezletilou traumatizující a provázela je vždy bouřlivá reakce z její strany. Městský soud proto přistoupil k výslechu třináctileté A., která k případným stykům se svým otcem zaujala nekompromisní postoj. Uvedla, že k němu nemá žádný vztah, že je pro ni cizí a že ani vztah s "biologickým" otcem mít nechce. Její reakce při výslechu byly - dle názoru městského soudu - zcela spontánní. Bylo zřejmé, že ji situace trápí, rozrušuje a že ji po psychické stránce velmi špatně zvládá. Odvolací soud dospěl k závěru, že obnovení kontaktu otce s A. je obtížně řešitelné i za pomoci terapeutů a že se jedná o záležitost velmi dlouhodobou, která pro A. představuje nesmírnou zátěž. Násilné vynucování kontaktu by prý mohlo vést k nevratnému zápornému až nenávistnému vztahu k otci. Vzhledem k chronickému neurologickému postižení snáší nezl. A. jakékoli psychické zatížení a problémy mnohem hůře než ostatní děti jejího věku. Za těchto okolností je podle názoru městského soudu v zájmu nezletilé, aby byl její styk s otcem v současné době zakázán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na péči o dítě a jeho výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Městský soud prý zákaz styku s nezletilou odůvodnil tím, že by kontakt s otcem těžce psychicky nesla, i když na druhé straně v osobě otce žádné negativní důvody neshledal. Soud vyšel ze současného psychického stavu dítěte, aniž by vzal v úvahu skutečnost, že svou roli sehrál i negativní postoj matky ke stěžovateli, jež ovlivnil i jejich dítě. Podle názoru stěžovatele je matka plně odpovědná za traumatizující pocity dítěte a styk se stěžovatelem by prý naopak mohl přispět k jeho harmonickému vývoji.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel v podstatě napadá hodnocení důkazů provedené Městským soudem v Praze, které - jak již bylo uvedeno - Ústavní soud v zásadě nepřehodnocuje. Podle obsahu spisu je zřejmé, že městský soud v souzené věci jednoznačně nadřadil zájem dítěte nad zájem stěžovatele. Oporou pro závěr městského soudu byl - kromě znaleckých posudků - i výslech samotné nezletilé, který byl proveden v souladu s ustanovením §213 o.s.ř. a neměl povahu rozsáhlejšího dokazování. Stěžovatel byl při jednání odvolacího soudu přítomen i se svým právním zástupcem a měl právo se k tomuto důkazu vyjádřit, takže je zřejmé, že městský soud jeho procesní práva plně respektoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Městský soud v Praze rozhodoval v rámci zákonem stanovené diskrece a ani v tomto směru se nedopustil protiústavního pochybení. Ústavní soud má za to, že postup obecného soudu nebyl v rozporu ani se zásadou přímosti, takže právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo ani v tomto směru dotčeno. Ostatně sám stěžovatel v tomto směru žádnou námitku v ústavní stížnosti nevznesl.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož je dítěti schopnému formulovat svůj vlastní názor zabezpečeno právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Současně je třeba vzít v úvahu i čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, z něhož vyplývá, že dítě schopné chápat situaci má v soudním řízení mimo jiné i právo "být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor".
Lze konstatovat, že "konkurenci" práva na styk rodiče s dítětem a zájem dítěte vyřešil Městský soud v Praze v tomto konkrétním případě plně v souladu s textem i smyslem citovaných mezinárodních smluv. Umožnil tehdy třináctileté A. - ve věci, jež se jí velmi citelně dotýká - projevit svůj názor (č.l. 353-354 soudního spisu), který také s ohledem na nadřazený zájem dítěte patřičně hodnotil, a to v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména s posudky znalců. Nelze přehlédnout ani to, že úpravu styku dítěte s otcem nedoporučoval ani kolizní opatrovník (za Městskou část Praha 10 Mgr. R.- např. na č.l. 354 předmětného spisu), jenž v zájmu dítěte rovněž navrhl, aby byl styk otce s dcerou zakázán.
Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud důvod, aby z ústavněprávního hlediska rozhodnutí Městského soudu v Praze zpochybňoval.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na péči o dítě a jeho výchovu a právo na spravedlivý proces, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu
-