ECLI:CZ:US:2003:1.US.288.02
sp. zn. I. ÚS 288/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů V. J., a Ing. V. Č., zastoupených advokátem JUDr. Z. V., proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně - okresního pozemkového úřadu ze dne 23. 5. 2001, č.j. PÚ/130/00, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 30 Ca 191/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 23. 5. 2001 vydal Magistrát města Plzně - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutí č.j. PÚ/130/00. V jeho výroku vyslovil podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že V. J. a Ing. V. Č. (dále jen "stěžovatelé") nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. Lobzy, zapsaných na LV č. 614 - SBD mladých Plzeň, a to konkrétně vyjmenovaných parcel označených dle stavu v pozemkové knize (tj.710/2 a 713; dále jen "nemovitosti A"), neboť není splněna podmínka ustanovení §1 odst. 1 a §30 zákona o půdě a dále že nejsou vlastníky nemovitostí v k.ú. L., zapsaných na LV č. 614 - SBD mladých Plzeň, a to konkrétně vyjmenovaných parcel označených dle stavu v pozemkové knize (tj. 710/3 a 710/4; dále jen "nemovitosti B"), neboť není splněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) ve vztahu k podmínkám §4 zákona o půdě.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatelé uplatnili restituční nárok dne 30. 11. 1992 na blíže nekonkretizované prodané pozemky. Pozemkový úřad v průběhu správního řízení zjistil, že stěžovatelé kupními smlouvami z 10. 11. 1980 prodali každý svůj ideální podíl, tedy jednu polovinu nemovitostí A a nemovitostí B československému státu - zastoupenému Národním výborem města Plzně, pro výstavbu svépomocných bytových jednotek tehdejšího SBD Plzeň- Letná, které se později sloučilo do SBD mladých Plzeň (dále jen "SBD"). Na uvedených nemovitostech (nyní v katastru nemovitostí označených čísly 170/3 až 8) - které jsou v trvalém užívání SBD - byly postaveny bytové jednotky. Pozemkový úřad v prvé řadě řešil otázku věcné příslušnosti, tj. zda se na nemovitosti A i B vztahuje zákon o půdě. K tomu si pozemkový úřad v souladu s ustanovením §17 odst. 6 zákona o půdě vyžádal rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 20. 9. 2000, č.j. 684/2000-5010. Na základě citovaného rozhodnutí a ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 14. 2. 2001, č.j. 5814/2001-1000, pozemkový úřad rozhodl (v první části výroku), že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí A, a že není dána jeho věcná příslušnost k rozhodování o restitučním nároku k uvedeným nemovitostem, neboť v době uzavření kupní smlouvy tyto nemovitosti netvořily ani zemědělský ani lesní půdní fond, ani do něho nenáležely a ani nebyly k zemědělským účelům užívány. Ve vztahu k nemovitostem B - k nimž je dána věcná příslušnost pozemkového úřadu - dospěl pozemkový úřad v prvé řadě k závěru, že nebylo prokázáno, že by byli původní vlastníci uzavřeli kupní smlouvy ze dne 10. 11. 1980 v tísni. Stav tísně nemohlo založit samo o sobě upozornění na možnost vyvlastnění, pokud by byl původní vlastník neakceptoval návrh kupní smlouvy. Podle tehdy platného územního plánu vykupované pozemky byly zařazeny do ploch pro bydlení (pro výstavbu bytových jednotek bylo dne 22. 9. 1980 vydáno územní rozhodnutí) a za takové situace zákon č. 50/1976 Sb. vyvlastnění připouštěl. Podle názoru pozemkového úřadu nebyl splněn ani zákonný znak nápadně nevýhodných podmínek, neboť kontrolním znaleckým posudkem (který byl vypracován v rámci správního řízení) bylo prokázáno, že kupní cena odpovídala tehdy platné vyhlášce č. 43/1969 Sb. Existence dalších nemovitých objektů (soch), jejichž hodnota by nebyla zahrnuta do kupní ceny, nebyla ke dni ocenění rovněž prokázána. Předmětem ocenění nemohl již být ani trvalý porost odstraněný při předběžném geologickém průzkumu. Pozemkový úřad konečně poukázal na to, že kupní smlouvy neobsahují vedlejší ujednání, která by ve svém důsledku poškozovala či nápadně znevýhodňovala prodávající stranu. Proto pozemkový úřad dospěl k závěru, že v souzené věci nejsou splněny zákonné předpoklady restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. uzavření kupních smluv (ze dne 10. 11. 1980) v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že původní vlastníci nemají ze zákona ani nárok na náhradu.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23. 5. 2001, č.j. PÚ/130/00, potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud především zabýval posouzením, zda v souzené věci nedošlo při uzavírání kupních smluv k naplnění zákonné podmínky stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek. [Poznámka: stěžovatelé se sice ve společném opravném prostředku domáhali zrušení celého rozhodnutí pozemkového úřadu, avšak tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí směřovali pouze vůči druhé části výroku, v níž pozemkový úřad ve vztahu k nemovitostem B dospěl k závěru o neexistenci restitučního titulu uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě a v té souvislosti stěžovatelům nepřiznal postavení oprávněných osob ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona. Krajský soud, který vycházel z dispoziční zásady, proto napadené rozhodnutí přezkoumával pouze v rozsahu stížnostních výhrad vznesených stěžovateli, tj. jen výhrad týkajících se druhé části výroku rozhodnutí pozemkového úřadu (tj. ve vztahu k nemovitostem B).]
Při posuzování stavu tísně souhlasil krajský soud s názorem pozemkového úřadu, který v souladu s ustálenou judikaturou vymezil obsah tohoto pojmu a v jeho rámci posuzoval skutková zjištění učiněná na základě zjištěných důkazů (listiny z 28. 11. 1992 obsahující uplatnění restitučního nároku, vyjádření V. J. zaznamenané do protokolu dne 4. 8. 1998, výpovědi svědků P. Š. a S. K., kupní smlouvy a korespondence mezi Národním výborem města Plzně a prodávajícími - stěžovateli). Krajský soud konstatoval, že závěr, k němuž dospěl pozemkový úřad, je logický a zákonný a dodal, že tíseň musí být vždy posuzována v příčinné souvislosti s daným jednáním a musí být zohledněna i míra její bezprostřednosti. V této souvislosti stěžovatelům přisvědčil v tom, že pojem tísně je třeba z pohledu restitučních zákonů vykládat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, který je nutno chápat jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem je právní úkon, který by v právním státě konkrétní osoba neučinila (může znamenat také naprostou nerovnost účastníka, tj. např. stav, kdy vlastníkovi bylo dlouhodobě bráněno s věcí volně nakládat, případně stav, kdy vlastnímu prodeji předcházely dlouhodobé intervence ze strany státu). V souzené věci však provedené důkazy o takové situaci naplňující stav tísně nevypovídají. Krajský soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že tvrzení samotné stěžovatelky o tom, která osoba jednající za stát měla takový stav tísně navozovat, se v průběhu restitučního řízení měnila (v uplatněném nároku za ni označovala p. P. - pracovnici NV města Plzně, později ve vyjádření ze dne 4. 8. 1998 p. Kánského - tehdejšího funkcionáře SBD), ze svědeckých výpovědí a ze znaleckého posudku pak bylo prokázáno, že pozemky byly v neudržovaném stavu a že stěžovatelé na nich v době prodeje již po delší dobu intenzivně nehospodařili. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že "samo o sobě stav tísně nemohlo založit ani upozornění na možnost vyvlastnění předmětných nemovitostí (i když tato okolnost v subjektivně psychologickém smyslu mohla na navrhovatele působit negativně), neboť v daném případě se jednalo o výkup pozemků určených na základě tehdy platného územního plánu k plánované bytové výstavbě a dle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb. bylo možno takto určené pozemky ve veřejném zájmu vyvlastnit, přičemž předpokladem pro tento krajní postup byl právě bezúspěšný pokus o převod nemovitostí koupí, darem či obdobným právním úkonem". Krajský soud dále poukázal na nabídku případného bytu pro syna navrhovatelky a na to, že si původní vlastníci v rámci prodeje vymínili určité požadavky na oplocení pozemku, které byly splněny; ani to dle názoru soudu nesvědčí o tom, že by byli stěžovatelé jednali v tísni. Neprokázána prý zůstala i tvrzení stěžovatelky, že k uzavření kupní smlouvy přistoupila z obavy před ztrátou zaměstnání, a že měla v daných souvislostech "určité problémy politické povahy". Krajský soud se proto domnívá, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat existenci tísně při uzavírání předmětných kupních smluv.
Odvolací soud dále uvedl, že k posouzení existence nápadně nevýhodných podmínek [jejichž současné prokázání je - vedle stavu tísně - podmínkou úspěšného uplatnění restitučního titulu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě] měl k dispozici opět vlastní kupní smlouvy, znalecké posudky J. L. a B. K. z roku 1980 a znalecký posudek SRM-Consult Plzeň, s.r.o., z 18. 10. 1998, vyjádření stěžovatelky, výslech svědků L. a M. Š.. Krajský soud v této souvislosti poukázal také na skutečnost, že nápadně nevýhodné podmínky je nutno prokazovat vždy konkrétně podle okolností daného případu s tím, že jde o posuzování eventuální materiální újmy, přičemž se musí vždy jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoliv jiná osoba (tj. takové podmínky, které - jak správně uvedl ve svém rozhodnutí pozemkový úřad - znamenají porušení ekvivalentnosti vzájemného plnění smluvních stran). Krajský soud - který se zaměřil na posouzení toho, zda kupní smlouvy neobsahovaly ujednání, která by prodávající na úkor druhé strany neúměrně neznevýhodňovala - konstatoval (stejně jako pozemkový úřad), že pro stanovení ceny (nemovitostí a porostů na nich se nacházejících) byla použita tehdy platná vyhláška č. 43/1969 Sb., přičemž dojednaná kupní cena v obou smlouvách dokonce převyšovala cenu stanovenou znaleckým posudkem. Podle názoru soudu v rovině pouhého tvrzení stěžovatelky dále zůstal její odkaz na umělecké předměty, které se měly nacházet v zahradě a nebyly prý zahrnuty do znaleckého posudku, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že ke dni převodu nemovitostí B na stát byly převáděny pozemky spolu s uměleckými předměty na nich umístěnými. Nelze současně přehlédnout, že stěžovatelé proti znaleckému posudku z roku 1980, který tyto umělecké předměty do ocenění nezahrnul, žádné námitky nevznesli. Obdobně krajský soud konstatoval, že za případnou materiální újmu nelze považovat (údajně) stísněný prostor kolem rodinného domku, neboť již v samotném stavebním povolení byla určena - aniž by tehdy stěžovatelé vznesli námitky - vzdálenost stavby od domu. Krajský soud proto ve shodě se závěrem pozemkového úřadu dovodil, že porušení ekvivalentnosti ve vzájemné smluvním plnění mezi čs. státem a stěžovateli nebylo prokázáno a tento závěr považuje za podložený obsahem spisu, logický a zákonný.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozhodnutí pozemkového úřadu napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé především poukázali na to, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé se domnívají - s odkazem na čl. 82 Ústavy ČR (princip nezávislosti soudu) a z něj vyplývající zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř. - že pokud krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že mu nepřísluší hodnocení důkazů, došlo k tomu, že věc byla rozhodnuta jednoinstančně.
Stěžovatelé dále namítli, že existence územního rozhodnutí nebyla v řízení prokázána, byť (prý) pozemkový úřad "na existenci územního rozhodnutí váže posouzení, že stěžovatelé nejednali v tísni". Rovněž se prý nepodařilo prokázat, že se jednalo o výkup pozemků určených k bytové výstavbě. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že v průběhu řízení prokázali, že kupní smlouvy uzavřeli v tísni, neboť na ně byl ze strany státu a SBD vyvíjen nátlak (jehož součástí prý bylo pokutování za údajně špatné obdělávání a využívání pozemku a provádění sond) na odprodej nemovitostí B. Stěžovatelé jsou rovněž přesvědčeni, že byly naplněn předpoklad nápadně nevýhodných podmínek, které se s tísní natolik prolínají, že nelze mezi nimi určit hranici [poznámka: jako příklad jednání v tísni označili skutečnost, že souhlasili s prodejem pozemků, na nichž se nacházely funkční stavby (garáž, kolna a prádelna) a následně tyto stavby znovu stavěli na pozemcích, které jim zůstaly, stejně jako prodej pozemků, které byly pro prodávající nevýhodně odděleny]. Podle mínění stěžovatelů pozemkový úřad tyto skutečnosti (které jsou prý i nápadně nevýhodnými podmínkami) vůbec nehodnotil. Stěžovatelé se dále domnívají, že úhrada kupní ceny za pozemky a porosty na nich nebyla dle tehdy platných předpisů ekvivalentní, a to vzhledem k naprosté ztrátě soukromí a k znehodnocení jejich majetku, ke kterým v důsledku necitlivého zastavení družstevní bytovou výstavbou došlo.
Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 30 Ca 191/2001, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň-město ze dne 23. 5. 2001, č.j. PÚ/130/00, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelé v podstatě namítají, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu, bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, které je zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Plzni domáhali. Podle obsahu soudního spisu postupoval krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Ve vztahu k souzené věci Ústavní soud neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry pozemkového úřadu a následně Krajského soudu v Plzni. (Poznámka: Ten lze spatřovat jen v případě uvedeném na str. 8 tohoto usnesení, který však nemá v souzené věci relevanci.) Ústavní soud - se zřetelem na obsah spisového materiálu - nemůže z ústavněprávního hlediska zpochybňovat závěry pozemkového úřadu a krajského soudu, že k uzavření předmětných kupních smluv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek nedošlo. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že stěžovatelé jako účastníci tehdejšího řízení ve věci stavebního povolení a řízení kolaudačního proti rozhodnutím ve věci opravný prostředek ani nepodali a že se pozemkový úřad návrhem podaným stěžovateli řádně zabýval.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony, rovněž neshledal, že by interpretací uplatněného restitučního důvodu krajským soudem bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. V této souvislosti lze odkázat i na dřívější judikaturu Ústavního soudu, podle níž "pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody (viz sp. zn. IV ÚS 97/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., C.H. Beck 1997, str. 365) "naplněny ... musí být oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně nevýhodné podmínky" (viz sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5. Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1997, str. 433). Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - však ve shodě s napadenými rozhodnutími usuzuje, že v souzené věci ani jeden ze zákonných předpokladů uplatněného restitučního důvodu naplněn nebyl. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, jež provedly správní orgán a krajský soud, bylo podle názoru Ústavního soudu provedeno seriozně, nevybočilo z mezí logické úvahy, nezakládá tzv. extrémní rozpor ve výše uvedeném smyslu a proto Ústavní soud nevidí důvod, aby takové hodnocení důkazů sám "přehodnocoval".
Lze ještě dodat, že pokud stěžovatelé napadají část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu ("hodnocení důkazů je výlučně věcí správního orgánu"), pak zřetelně vytrhávají tento text z celkové souvislosti argumentace obecného soudu. To je jasně patrno ze str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku, jež se opírá o znění páté části občanského soudního řádu, účinné v době, kdy obecný soud rozhodoval.
Jestliže pak stěžovatelé prohlásili, že nebyla prokázána existence územního rozhodnutí - na které prý pozemkový úřad váže posouzení toho, že stěžovatelé nejednali v tísni - nelze jim podle názoru Ústavního soudu přisvědčit. Takovou souvislost totiž napadené správní rozhodnutí neobsahuje; ani podle mínění Ústavního soudu není tato okolnost z hlediska naplnění pojmu tísně stěžovatelů rozhodná. Ostatně podle obsahu spisu se toliko nepodařilo získat fyzické vyhotovení územního rozhodnutí, č.j. Výst. 1222/80 Ku z 22. 9. 1980, na něž však stavební povolení na výstavbu bytových jednotek výslovně odkazuje.
Pro úplnost je třeba uvést, že Ústavní soud nepřehlédl vnitřní nesoulad napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu, který u nemovitostí č. 710/2 a 713 (nemovitosti A) rozhodl, že stěžovatelé nejsou jejich vlastníky, byť v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že ohledně těchto pozemků není k rozhodování věcně příslušný. Tento nesoulad však v souzené věci nemá relevanci. Stěžovatelé totiž u krajského soudu vytkli nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu jen ohledně nemovitostí č. 710/3 a 710/4 (nemovitosti B), takže se krajský soud - jak je již uvedeno výše - zabýval opravným prostředkem stěžovatelů pouze ve vztahu k těmto nemovitostem (B). Ostatně, ani v ústavní stížnosti stěžovatelé uvedený formální rozpor nenapadli.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a rozhodnutím pozemkového úřadu nedošlo k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají a které jsou zaručeny ústavními zákony.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu